Před pětačtyřiceti lety na ni Státní bezpečnost založila svazek. Pojmenovala ho „Dáma“. Dámou opravdovou, dokonce první dámou české justice, pro nás zůstane JUDr. Dagmar Burešová, advokátka, politička, první polistopadová ministryně spravedlnosti, jejíž již páté výročí úmrtí si připomínáme 30. června, již navždy. „Byla advokátkou, na kterou bylo spolehnutí a která znala pravou sílu přátelství. Dámou, která riskovala, ale nikdy nic nevzdávala, statečnou a obětavou.“ Tak na ni vzpomínal v knize Advokáti proti totalitě expremiér, politik a právník doc. JUDr. Petr Pithart. „Byl jsem s ní a vedle ní skoro půl století. Svědčím, že se v české politice tak krásná dáma s tak čistým štítem a s takovými schopnostmi už neobjevila. A to nemluvím o jejím nezapomenutelném úsměvu.“
„Již nevím, zda jsem se s Dášou poprvé setkal na volejbalových turnajích advokátů, které organizoval můj otec, anebo v soudních síních na Ovocném trhu a Karlově náměstí, kde zprvu po srpnové okupaci z roku 1968 a posléze i po Chartě 77 zastupovala mé kamarády z disentu v pracovních sporech. Ale byla to vždy statečná žena, plná optimismu a přesvědčení, že o lepší spravedlivý svět má smysl usilovat za každých okolností a bez ohledu na rizika, kterým vystavovala nejen sama sebe, ale i své blízké,“ poznamenal ve svých vzpomínkách na Dagmar Burešovou, o něž se podělil s redakcí Advokátního deníku, JUDr. Pavel Rychetský, dr. h. c., předseda Ústavního soudu. „A nemohu nevzpomenout na dramatické okamžiky, kdy se ustavilo Občanské fórum, zasedalo v suterénu Laterny Magiky a vyjednávalo s Adamcovou vládou. Tenkrát tam dorazila delegace české vlády vyslaná premiérem Pitrou, který těžce nesl, že ho OF ignoruje, požaduje demisi federální vlády a její rekonstrukci, a dožadoval se též rekonstrukce své vlády. Občanskému fóru nabízel obsazení několika ministerských postů – spravedlnost, kulturu, obchod, zdravotnictví, životní prostředí a školství. Když jsme hledali kandidáty na tato místa, napadla mě Dáša. Václav Havel s mým návrhem souhlasil s tím, ať jí teda seženu, že jmenování má být v osm hodin. Bylo asi šest hodin odpoledne a já jsem myslel, že ke jmenování má dojít v osm hodin druhý den ráno. Dáše jsem se dovolal a přemluvil jí, ať to přijme. Nerada, ale souhlasila. Radostně Vaškovi oznamuji, že Dáša tedy druhý den ráno jmenování přijme, leč Václav Havel opáčil, že to je přece dnes v osm večer. Znovu volám Dáše, ať se spakuje a jede na jmenování hned. To ji zaskočilo, ale nechala se přesvědčit. Současně rezignoval český generální prokurátor Jaroslav Krupauer a Václav Havel mě přesvědčil, že to musím dočasně vzít. Záhy nás doplnil Ota Motejl ve funkci předsedy Nejvyššího soudu a tak jsme se ve třech pustili do práce – nikterak lehké – bylo nutné především rezorty očistit od starých struktur, jak se tehdy režimní opory v justici nazývaly. Dáša to nemněla lehké – zatímco prokuratura byla monokratickým, téměř vojensky organizovaným tělesem, soudci byli do svých funkcí zvoleni a přinutit je k rezignaci byla nelehká práce. Dáša ji však zvládla elegantně. Vzpomínám, jak ji mrzelo, že svou práci na spravedlnosti nemůže dokončit, ale po naléhání musela přijmout funkci předsedkyně českého Parlamentu (ČNR). S Petrem Pithartem, který usedl do funkce českého premiéra, tak důstojně reprezentovali český stát. Dagmar Burešová byla statečná, skromná a obdivuhodná žena. Čest její památce,“ uzavřel Pavel Rychetský.
„Měl jsem to štěstí seznámit se s JUDr. Dagmarou Burešovou již v době své koncipientské praxe, tj. v 70. letech minulého století. Mým školitelem byl totiž letitý přítel Dagmary, pan Milan Skalník. Jejich přátelské vazby byly natolik silné, že prakticky po každé návštěvě Dagmary v Rehabilitačním centru Hrabyně, kam jezdila v rámci své specializace zaměřené na škodní problematiku velmi často, zavítala do kanceláře AP Ostrava, kterou jsme s Milanem užívali společně. Byl jsem vděčný, že mohu být posluchačem rozhovorů dvou advokátních velikánů, ať již šlo o debaty ryze odborné, nebo politické. A je nepochybné, že šlo o setkání, jež významným způsobem formovala mou orientaci a vystupování v advokátním prostředí fungujícího tenkrát v totalitním systému,“ zavzpomínal na doktorku Burešovou expředseda České advokátní komory JUDr. Vladimír Jirousek. „Dodnes si vážím toho, že i já jsem se časem mohl honosit přátelstvím s Dagmarou, a když jsem měl tu čest jí u příležitosti 15. výročí svobodné advokacie předat jako předseda ČAK ocenění za vše, co pro advokacii a potažmo své klienty (a nejen!) vykonala, byl jsem víc „naměkko“ než ona. Krásná, statečná, zásadová, vzdělaná i moudrá! Jeden z jejích výroků ve smyslu: Nezpronevěřit se poslání advokacie, to je to, oč tu běží!, je věčný a je nezbytné jej stále připomínat!“
Dagmar Burešová se vryla do paměti i JUDr. PhDr. Stanislava Balíka, Ph.D., advokáta, děkana FP ZČU v Plzni, bývalého předsedy ČAK a emeritního ústavního soudce. „S doktorkou Dagmar Burešovou mám, bohužel, spojenu jednu prohranou kauzu, která mne velmi mrzí. V roce 2017 naše delegace při Radě evropských advokátních komor (CCBE) usilovala o to, aby paní doktorce byla udělena Human Rights Award. Ve Výboru pro lidská práva jsem tehdy vyprávěl, jak jsem Dagmar Burešovou v časech normalizace s úctou a obdivem na soudních chodbách zdravil již jako začínající podnikový právník, jak se o ní vědělo, že je statečná advokátka a ochránkyně lidských a občanských práv a že mimo jiné zastupovala rodinu Jana Palacha, líčil jsem, jakou byla pro nezávislost advokacie zapálenou prvou polistopadovou ministryní spravedlnosti, jak předsedala České národní radě v časech začínající polistopadové transformace právního řádu a jak jsem ji osobně blíže poznal v představenstvu České advokátní komory v období, kdy byl připravován a prosazován dnes platný zákon o advokacii, jako velice lidskou, přátelskou a obětavou dámu, která se neformálně připojila k mým profesním vzorům. Prohrál jsem to tehdy, i když nikoliv „na celé čáře“, ale většina se nakonec shodla na tom, že je třeba ocenit aktuálně praktikujícího pronásledovaného advokáta, nikoli osobnost, které se toto dělo v minulosti. Nepomohl mi ani můj oblíbený zvěčnělý George Santayana. Slabou náplastí pak bylo připomenutí Dagmar Burešové v březnovém Newsletteru následujícího roku,“ vylíčil svůj „příběh“ pan doktor Balík. „Za sebe však mohu říci, že jsem první dámě české advokacie JUDr. Dagmar Burešové – nyní i veřejně – Human Rights Award přesto udělil …,“ dodal.
Dagmar Burešová (rozená Kubištová) se narodila se 19. října 1929. Po maturitě v roce 1948 začala studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, absolvovala ji v roce 1952, ale již o dva roky dříve se provdala za lékaře Radima Bureše.
Po ukončení studia dostala umístěnku do advokátní poradny v Praze, jako advokátka začala působit od roku 1957 – její specializací a doménou bylo pracovní právo a problematika náhrad škod na zdraví za pracovní úrazy, obhajovala ale i ve věcech na ochranu osobnosti nebo autorských práv.
V roce 1963 se stala členkou Městského sdružení advokátů v Praze a v roce 1968 členkou Ústředí československé advokacie, v jehož studijním kolegiu zastávala funkci vedoucí pracovně-právní sekce.
V období tzv. normalizace zastupovala přibližně stovku osob stíhaných totalitním režimem, mj. Milana Kunderu, Ivana Medka nebo Karla Kyncla. Jejím nejznámějším případem je zastupování matky Jana Palacha Libuše Palachové v procesu s komunistickým poslancem Vilémem Novým, jenž pronášel lživé teorie ohledně smrti Jana Palacha. I přesto, že doktorka Burešová od začátku procesu věděla, že to nebude pro ni a její rodinu jednoduché, rozhodla se případu ujmout a bojovat za pravdu. Ačkoliv ji i celou její rodinu StB dlouhá léta pronásledovala a perzekuovala, Dagmar Burešová se nevzdala. A nikdy nelitovala, že tento případ, ale i řadu jiných, vzala.
Jako advokátka pracovala do roku 1989. Poté po ní její advokátní kancelář převzala starší dcera Zuzana, provdaná Špitálská.
Po listopadu 1989 se stala první ministryní spravedlnosti, iniciovala například navrácení osobních dopisů Milady Horákové do rukou pozůstalých, zákon o mimosoudních rehabilitacích a podporovala velký lustrační zákon, avšak v jiné než konečné verzi, protože neuznávala princip kolektivní viny. Osobně výrazně přispěla ke klidnému – ve světě velmi oceňovanému – rozdělení ČSFR.
V letech 1990 až 1992 působila jako předsedkyně v čele České národní rady a v červnu 1990 se zasloužila o přijetí nového zákona o advokacii. Po volbách v roce 1992 odešla z vysoké politiky a vrátila se k advokacii.
V roce 2002 jí prezident republiky Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V roce 2019 jí pak byl udělen in memoriam slovenský Řád bílého dvojkříže II. kategorie.
V roce 2007 byla JUDr. Dagmar Burešová uvedena do Právnické síně slávy soutěže Právník roku.
O tři roky později, v roce 2010, se bohužel její zdravotní stav podstatně zhoršil a od té doby byla upoutaná na lůžko, zemřela 30. června 2018.
Její odvaha, zásady a skutky, jimiž se po celý svůj život řídila, žijí dál, a to nejen ve vzpomínkách členů její rodiny, jejích bývalých kolegů, přátel a souputníků, a jsou vzorem pro další generace advokátek i advokátů.
„Strach je přirozený. Jen hlupák nemá nikdy strach, protože nemá dost fantazie, aby si dokázal představit, co vše se může stát,“ řekla Dagmar Burešová v roce 1992 v rozhovoru pro časopis Playboy. „Ale strach je třeba umět překonávat. V jeho překonávání se rodí statečnost. Dovedeno do důsledků, kdo ho nechce překonávat, není statečný, jen zbabělý.“
Článek byl převzat se svolením redakce Advokátního deníku
Foto: archiv ČAK a JUDr. Dagmar Burešové, Vladimír Novotný (foto JUDr. P. Rychetského)
