Evropská unie by měla zmírnit požadavky na zelený vodík, které jeho cenu neúměrně prodraží. Aspoň po přechodnou dobu by měl dostat šanci také nízkoemisní vodík vyrobený jinými způsoby, například pyrolýzou fosilních paliv se zachytáváním emisí oxidu uhličitého. Shodli se na tom účastníci sympozia Ekonomického deníku na téma Vodíková strategie. „Pokud se budeme moct spolehnout na nízkoemisní vodík, tak nám zůstane obnovitelný vodík pro naplnění cíle jednoho procenta podílu na spotřebě vodíku v dopravě do roku 2030,“ upozornil ředitel strategie a business analýz společnosti Orlen Unipetrol Martin Gajdoš.
Martin Gajdoš ve svém vystoupení uvedl, že unijní legislativní balíček Fit for 55 potlačil dosud běžně používanou barevnou škálu vodíku. Se zažitými termíny zelený, modrý, šedý či tyrkysový vodík již Evropská unie nepracuje. Nově definovala tři druhy vodíku: obnovitelný vodík nebiologického původu (Renewable fuel of non-biological origin, zkratka RFNBO), nízkouhlíkový vodík a ostatní vodík.
Do kategorie nízkouhlíkového vodíku bude zřejmě spadat výroba s využitím jaderné energie, pyrolýzy fosilních paliv a výroba se zachytáváním oxidu uhličitého, která nepřekročí stanovenou hranici emisí v poměru k vyrobenému kilogramu vodíku. „Vychází to z taxonomie, ale zatím není zřejmé, jak bude definován,“ poznamenal Martin Gajdoš.
RFNBO vodík musí být vyroben elektrolýzou s využitím elektřiny ze solární, větrné, vodní či geotermální energie. Jenže to není všechno. „RFNBO vodík musí splnit podmínku adicionality. To znamená, že obnovitelné zdroje využité pro výrobu tohoto vodíku nesmí být spuštěny do provozu dříve než 36 měsíců od spuštění elektrolyzéru,“ řekl Martin Gajdoš.
Další omezující podmínkou je časová korelace. „Výroba elektrolyzéru musí být spárována s výrobou příslušných obnovitelných zdrojů. Do roku 2030 to bude na měsíční bázi, od roku 2030 tato korelace musí být na hodinové bázi,“ uvedl Gajdoš. Tato podmínka značně zkomplikuje využití solární energie bez akumulace k výrobě RFNBO. Pro připomenutí: roční využití kapacity fotovoltaických elektráren se v Česku pohybuje od 10 do 15 procent.
Evropská pravidla jsou dost striktní i co se týká výpočtu emisní stopy RFNBO. Celkové emise nesmějí překročil 28,2 gramu CO2 na megajoule vodíku, což při dnešní úrovni emisní stopy elektřiny ze sítě a v dopravě bude těžké splnit. „Promítnou se zde nejen emise ze samotné výroby vodíku, ale také komprese a doprava vodíku k zákazníkům,“ upozornil Martin Gajdoš.
Jenže to nejsou jediné problémy, kterým budou české podniky v praxi čelit. „Česká republika nemá zrovna ideální podmínky pro obnovitelné zdroje energie. Spoléhání se na importy vodíku může být problematické s ohledem na energetickou bezpečnost. Pokud vodík nakoupíme v přístavech v Nizozemsku či Německu, tak je otázkou, jak vysoká bude přepravní cena do České republiky,“ řekl Martin Gajdoš.
RFNBO tedy bude náročné v českých podmínkách vyrobit, ale budeme to muset zvládnout. Podle závazných cílů Evropské unie jej už v roce 2030 budeme muset vyrobit 47 500 tun. V tomto množství je zahrnuto 15 tisíc tun zeleného vodíku v dopravě, 27 tisíc tun v průmyslu a 5500 tun pro výrobu ekologického leteckého paliva.
Náročnost splnění tohoto cíle lze popsat na konkrétním projektu, který teď připravuje skupina Orlen Unipetrol. K výrobě 2500 tun zeleného vodíku je zapotřebí pořízení elektrolyzérů o výkonu 30 megawattů (MW), výstavba fotovoltaické elektrárny o výkonu 60 MW a nákup elektřiny z větrné energie formou PPA kontraktu v rozsahu 30 MW. Kvůli tomu, že nově nastavená unijní pravidla znemožňují dokupování elektřiny ze sítě, klesne využití elektrolyzérů z 95 na 48 procent a výroba vodíku se tím výrazně sníží a prodraží.
Co z toho vyplývá? „Dosažení cílů k roku 2030 nebude možné bez uváženého systému podpory a incentiv pro výrobu i spotřebu vodíku. Na straně výroby by podobně jako v Německu pomohl systém aukcí, který by dorovnal cenu vodíku na úroveň, která bude pro spotřebitele přijatelná. Na straně poptávky by mohlo pomoci zavedení RFNBO tiketu, aby ti, kteří svůj závazek přeplní, mohli rozdíl zobchodovat a přeprodat někomu jinému,“ řekl Gajdoš na závěr svého vystoupení.
Následující debata se stočila k otázce, zda je RFNBO jediný správný vodík, nebo by měl dostat šanci také vodík vyrobený jiným způsobem s minimálními emisemi? Podle vyjádření prvního náměstka ministra dopravy Tomáše Vrbíka je problém v tom, že přání evropských institucí často předbíhají technologickou realitu. „Tak, jako jsme dokázali racionalizovat debatu o emisní normě EURO 7, bychom měli vést debatu i k tématu vodíku,“ řekl Vrbík.
Ředitel pro regulační a právní záležitosti plynárenské společnosti GasNet Pavel Dočekal upozornil, že výroba vodíku s využitím pyrolýzy bude výrazně levnější než výroba preferovaného RFNBO. Při pyrolýze není zapotřebí voda a oproti elektrolýze vykazuje o 80 procent nižší spotřebu elektřiny. Sto procent uhlíku je možné zachytit a uložit v pevné, stabilní formě. Samotný GasNet jde příkladem a chystá pilotní projekt spolu s německým dodavatelem technologie Graforce (Ekonomický deník o tomto projektu nedávno informoval).
„Nechceme, aby nízkouhlíkový vodík byl nějaká Popelka, která bude ve stínu obnovitelného vodíku. Chtěli bychom, aby všude, kde evropská pravidla umožňují započítat RFNBO, bylo možné započítat i nízkoemisní vodík. Takové jsou naše vyjednávací pozice a uvidíme, zda se nám je podaří prosadit,“ zmínil vedoucí oddělení analýz strategických projektů na ministerstvu průmyslu a obchodu Petr Mervart.
Energetický analytik a konzultant Jiří Gavor varoval, že požadavek na časovou a regionální korelaci výroby RFNBO bude „zabíjet byznys“ v oboru výroby vodíku. „Jestli nebudou podmínky pro výrobu vodíku zmírněny, tak bude tak drahý, že jej nebude nikdo chtít využívat,“ řekl Gavor. Reálně tak hrozí, že zůstane u několika demonstračních projektů a komerční využití vodíku ve velkém bude váznout.
Náměstek ministra průmyslu a obchodu Petr Třešňák, upozornil, že do roku 2030 bychom měli v Česku nainstalovat elektrolyzéry o výkonu 300 až 400 megawattů. Později to budou už tisíce megawattů „Výkon větrných a solárních elektráren není v českých podmínkách optimální. Můj osobní názor je, že budeme muset využít elektřinu z jaderných elektráren v době, kdy bude elektřiny nadbytek,“ řekl Třešňák.
Jeho výrok podpořil příkladem z praxe vrchní ředitel ministerstva životního prostředí Jan Kříž. Uvedl, že pilotní projekt na využití vodíku v dopravě v Ústí nad Labem, který zahrnuje nákup 20 vodíkových autobusů včetně související infrastruktury, bude využívat „šedý“ vodík ze Spolchemie, který vychází výrazně levněji než RFNBO. Spolchemie nakupuje certifikovanou elektřinu z jaderných elektráren, což emisní stopu výrazně snižuje.
Na problematickou cenu RFNBO ve svém vystoupení upozornil také partner poradenské firmy PwC ČR Jan Brázda. Průměrná výrobní cena RFNBO bez dotační podpory vychází okolo 13 eur/kg, a to bez dodatečných nákladů na dopravu do místa spotřeby. S využitím evropských dotací lze cenu srazit na 11 eur/kg, jenže to nestačí. Ekonomicky začíná vodík dávat smysl až od cenu 8 eur/kg níže.
Předseda poslaneckého podvýboru pro energetiku Róbert Teleky očekává, že se vodík prosadí hlavně tam, kde nebude jiná cesta k dekarbonizaci daného oboru. Tedy například v chemickém průmyslu či při výrobě cementu. „Uplatnění bude možné i díky tomu, že vodík je skladovatelný. Můžeme jej vyrobit z přebytků zelené elektřiny v létě a využít v zimě,“ řekl Teleky.
Ministerstvo průmyslu a obchodu dokončilo návrh aktualizace vodíkové strategie z roku 2021. Hlavní změnou ve tři roky starém dokumentu je stanovení tří etap, ve kterých bude využití vodíku v České republice probíhat. V první fázi mají vzniknout „ostrovy“ s lokální výrobou i spotřebou vodíku, v druhé etapě od roku 2030 ministerstvo počítá hlavně s dovozem vodíku (více se dočtete ve zprávě Aktualizace vodíkové strategie je hotová, vláda ji má schválit do prázdnin).
David Tramba, Ekonomický deník
Poděkování za podporu sympozia Vodíková strategie patří partnerům, společnostem ORLEN Unipetrol a GasNet.
