Jak vypadala trestní justice před 37 lety? Soudy ještě v listopadu 1989 soudily lidi za opuštění republiky a v prosinci za volání „Pryč s Husákem“. Významnou roli přitom hrál Obvodní soud pro Prahu 1. Ze zahraničí přicházela kritika trestného činu příživnictví, který byl spojován s nucenými pracemi. Počet vykazovaných deliktů byl vysoký, kapacity věznic a výchovných ústavů nestačily. ÚV KSČ proto změnil způsob vykazování statistik.
Demokratizace rezonovala socialistickou společností, realita však zůstávala neměnná. Členové KSČ se na krajských konferencích seznamovali se sovětskou perestrojkou a glasností, novinky ale přijímali s nedůvěrou. Když pak v roce 1987 navštívil Prahu sovětský vůdce Michail Gorbačov, vzbudil plané naděje.
Tak popsal atmosféru konce 80. let badatel Ústavu pro studium totalitních režimů Martin Tichý na konferenci Československá justice jako pilíř režimu. Akce se věnovala fungování justice před pádem komunistického režimu před 37 lety.
Celý národní důchod ležel na skladě
Skutečný stav tehdejšího hospodářství však ukazovala čísla. Zmetkovost zboží a výrobků dosahovala podle prezentovaných údajů 67 procent. Například Agrozet Jičín vykazoval padesátiprocentní zmetkovost, stejně jako podnik Elite. U pianin Petrof činil podíl vadných výrobků 26,9 procenta a u Karosy Vysoké Mýto 12 procent. Vyrábělo se především takzvaně na sklad. „Na skladě byl celý jeden národní důchod, 671 miliard,“ shrnul Martin Tichý.
Mohlo by vás zajímat
Když Gorbačov nastoupil, českoslovenští soudruzi podle publicisty a badatele Františka „Čuňase“ Stárka nevěděli, co si pod perestrojkou a glasností představit. Když jim pak sovětský vůdce řekl „eto vaše dělo“, tedy „to je vaše věc“, byli podle Stárka velmi spokojení.

Opuštění republiky ve vyšší fázi socialismu
Podle historika Petra Jaška ze slovenského Ústavu paměti národa procházelo Československo v té době závěrečnou fází komunistického režimu, kterou provázela hluboká krize ve všech oblastech. Základy režimu však zůstávaly stejné. Nadále platila vedoucí úloha KSČ, pokračovalo sledování a trestání odpůrců režimu.
Pokus o reformu trestního práva skončil dříve, než začal, popsal historik z téhož slovenského ústavu Ondrej Podolec. Rekodifikace měla přijít v roce 1988 po přijetí nové československé ústavy a odrážet další „vývojové stadium socialistického práva“. V dubnu 1988 však komunistická nomenklatura rozhodla, že například ustanovení o nedovoleném opuštění republiky zrušeno nebude.
Kritika trestného činu příživnictví jako nucených prací
Vzhledem k údajně dosaženému stupni vývoje socialismu se přitom původně počítalo s tím, že v roce 1988 budou z trestního zákona vypuštěny trestné činy nedovoleného opuštění republiky a vniknutí na území republiky. Nově měla vzniknout skutková podstata překročení státní hranice. Ostatní politické trestné činy měly být stíhány jako „činy proti zájmům republiky“.
Na připravované změny měla vliv také kritika československé trestní politiky ze zahraničí. Ta se týkala nejen zákazu opustit vlastní stát, ale také trestného činu příživnictví, kterého se dopustil ten, kdo nepracoval a nedokázal prokázat, z čeho žije. Zahraniční právníci upozorňovali, že vynucování pracovní povinnosti ve skutečnosti představuje „nucené práce“.

Špatná pracovní disciplína byla přečinem
Kromě toho existoval také „přečin proti pracovní disciplíně“ nebo postih za porušení předpisů o cestovních dokladech. Koncem 80. let režim zavedl trestněprávní postih znečišťování životního prostředí a upravoval také postih úplatkářství či ochranu autorských práv. Přijat byl rovněž takzvaný druhý obuškový zákon, který reagoval na protesty během Palachova týdne. K rekodifikaci trestního práva nakonec došlo až 1. května 1990.
K trestání za „opuštění republiky“ přistupoval režim paradoxně. Emigrantovi, kterému se podařilo z Československa uprchnout, hrozilo odsouzení v nepřítomnosti. Po pěti letech však mohl získat milost výměnou za zaplacení „obrovské sumy peněz“, kterou se měl vyplatit ze svazku s Československem. Zároveň musel podepsat závazek, že nebude vyvíjet činnost proti republice. Naproti tomu ten, komu se útěk z Československa nezdařil, končil ve vězení.
Za zvolání o Husákovi odsouzený v prosinci
Stěžejním soudem, který rozhodoval o takzvaných politických trestných činech, byl Obvodní soud pro Prahu 1. Celkem 37 procent případů projednávaných v roce 1989 se týkalo „opuštění republiky“. Za tento trestný čin byl v roce 1989 odsouzen i známý gastronom Zdeněk Pohlreich s manželkou. Jiný manželský pár, který opustil republiku, byl ještě 24. listopadu 1989 odsouzen k deseti měsícům vězení.
Od ledna 1989 stanuli před Obvodním soudem pro Prahu 1 také účastníci demonstrací. Šlo o stovky občanů, kvůli jejichž případům byl dokonce sestaven zvláštní senát.
Ještě 7. prosince 1989 odsoudil Obvodní soud pro Prahu 1 občana k deseti měsícům vězení za to, že při předvádění příslušníky Sboru národní bezpečnosti při pohledu na obraz prezidenta zvolal: „Pryč s Husákem!“ Někteří soudci však podle historiků „nesoudili, jak chtěla strana“. Ta pak podle nich dosahovala požadovaných rozhodnutí u odvolacího soudu.

To se dělo někde v tajze? Ne, v Praze
„Ne, nebyl to nějaký odlehlý soud v zapadlé vesnici. Byl to soud v centru Prahy, kde se venku odehrávaly hlučné demonstrace,“ dodal k tomu badatel Petr Kreuz z Archivu hlavního města Prahy.
Celkem bylo v roce 1989 u Obvodního soudu pro Prahu 1 projednáváno 299 politických případů, což představovalo 19,7 procenta jeho agendy. Odsouzeno bylo 318 osob, z nichž 288 tvořili účastníci protirežimních vystoupení.
Počet deliktů v ČSSR byl vysoký. Režim změnil jejich evidenci
Velkým problémem socialistického státu byl v závěru jeho existence vysoký počet trestně stíhaných deliktů. Ten převyšoval čísla vykazovaná v jiných socialistických státech, kazil obraz Československa a zároveň zatěžoval věznice. Už tehdy se projevovaly problémy s kapacitou věznic a výchovných ústavů, upozornil právník Ondrej Podolec z Ústavu paměti národa.
Československá justice podle něj vykazovala také vysoký počet krátkodobých trestů. „Předsednictvo ÚV KSČ proto schválilo opatření, že v registru trestů se přečiny nebudou vykazovat,“ uvedl Podolec.
Třetí ročník konference Ústavu pro studium totalitních režimů se zaměřil na léta 1989 až 1990, kdy se doznívající totalitní režim střetával s nástupem demokratického právního státu. Některé konkrétní kauzy však měly dohru ještě desítky let.
Účastníci konference rovněž diskutovali, zda vyrování s komunistsickou usticí bylo dostatečné a zda neměli být vyměněni všichni soudci, jak Česká justice informovala. Nebylo to možné, dospěli k závěru.
