Vyhodit všechny soudce, zastavit soudy, napsat nové zákony nebylo možné. Vyměnit celou komunistickou justici bylo v roce 1990 nereálné. Na stole byly volby, restituce, rehabilitace. Po roce 2000 zase už bylo pozdě. Dvě polohy debat o tom, co se mělo udělat jinak, ale neudělalo se. Ani na konferenci o justici na přelomu revolučního roku 1989 to nebylo jiné. Téma je stále neprobádané.
Na konferenci, kterou 14. října 2026 uspořádal Ústav pro studium totalitních režimů za účasti slovenských badatelů, vystoupili za justici někdejší místopředsedkyně Ústavního soudu Ivana Janů, předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka a soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem Vojtěch Cepl. Shodu přitom nenašli ani na tom, kolik soudců bylo před rokem 1989 v KSČ.
Skutečně to nešlo jinak?, vznesl otázku odborný garant konference a náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Kamil Nedvědický. „Téma je stále nezpracované. Ale pro pochopení justice nezbytné s ohledem na komunistické právo, jehož rezidua můžeme vidět i v roce 2026,“ upozornil v úvodu svého exkursu do roku 1988 Kamil Nedvědický.
Soudce sklapnul a běžel na okresní výbor
Na konci 80. let stále trvala totalita. Nikdo nepočítal s koncem. Do toho vstoupila přestavba. Českým komunistům se do ní nechce. Mají obavy, vidí pokračování roku 1968, jsou opatrní, předkládá Kamil Nedvědický obraz tehdejší společnosti.
Justice je stále úkolovaná Komunistickou stranou Československa. Případy se předjednávají s funkcionáři strany. Strana justici kontroluje, aby se neodchýlila od směrnic. Je třeba ještě více dbát o socialistickou zákonnost a socialistické právní povědomí.
Jak KSČ v 80. letech kontrolovala soudy? Komunisté rozhodovali, kdo se stane soudcem, funkcionářem. Soudci sklapli desky a běželi na okresní výbor hlásit, co se bude soudit. Včetně rozvodů, komunisté vítali i drby. „Pamětníci si to selektivně nechtějí pamatovat,“ podotýká Kamil Nedvědický. „Je to velké téma a bohužel ještě v roce 2026 neprobádané.“
Justice v duchu socialistické spravedlnosti
Pro justici jsou určující závěry 17. sjezdu KSČ. Očekává se od ní angažovanost a iniciativa v duchu socialistické spravedlnosti. Tehdejší ministr bez portfeje a předseda Legislativní rady vlády ČSFR Marián Čalfa je členem týmu pro tvorbu nové Ústavy. Generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš vystupuje s tím, že vedoucí úloha KSČ v ní musí zůstat.
V justici je řada mladých soudců, kteří soudí tak, aby si jich strana všimla. Ještě přísněji, než je doporučené. Někteří se ale vymknou a soudí jinak, než chce StB. Napravuje se to u odvolacího soudu, popisuje poměry Kamil Nedvědický.
A jede se dál. Byla jiná možnost?
Pro justici je listopad 1989 umělá hranice. „Jede se dál, jak jsou soudci zvyklí,“ říká Kamil Nedvědický. Podle něho je skupina právníků kolem Václava Havla, jako budoucí místopředseda federální vlády Pavel Rychetský nebo právník a politik Zdeněk Jičínský, přesvědčená, že se má právo roubovat na komunistické právo.
Dochází k převzetí celé justice novým režimem. Byla jiná možnost? Nové právníky učí, že se děly jen excesy. Přestože celé základy komunistického práva odporují lidským právům, upozorňuje náměstek ÚSTR.
Vyměnit soudce? Na stole byla jiná agenda
Podle někdejší místopředsedkyně Ústavního soudu Ivany Janů se v porevolučních letech rozhodovalo, zda dojde jen ke změně zákonů nebo také ke změně myšlení. Stát odmítl kolektivní vinu komunistických soudců. Jejich prověrky byly příliš mírné, namítá opakovaně.
Soudci však byli zvyklí jednat podle Ústavy z roku 1960. Ta ukládala oddanost socialismu. „Právo je vůle vládnoucí třídy povýšené na zákon,“ cituje Ivana Janů z marxismu-leninismu.
Právní diskontinuita nebyla uskutečnitelná. Nemohly se na měsíce zastavit soudy. Kontinuita práva ale neznamená uznání režimu, zdůrazňuje Ivana Janů. Vyměnit všechny soudce? Nemožné. Na stole byly důležitější agendy: Svobodné volby, restituce, rehabilitace. V roce 1990 byl zrušený trest smrti. V roce 1991 vznikl lustrační zákon a v roce 1993 Ústavní soud.
Chyby, odchody a tlustá čára za člověkem
Přichází nový étos. Soudce už není úředník a převodová páka moci. V soudcovské přísaze se poprvé objevují slova jako nezávislost a spravedlnost. Po slabém přezkumu komunistických soudců jsou jim přiznané funkce na doživotí. To byla podle Ivany Janů chyba. Funkce měli dostat jen na deset let, jako tomu bylo u prvních ústavních soudců.
Jenže v té době u okresních a krajských soudů chybělo 294 soudců, což je 17 %. Je to dopad odchodů do vznikající advokacie, do obchodních společností. Za podstatně lepších finančních podmínek. Soudci, kteří zůstali, dostali více práce a méně důvěry. Bez nich by ale neproběhly restituce a rehabilitace.
Nastala dlouhá éra personální kontinuity, kdy staré normy mají být čtené ve světle nových poměrů, říká Ivana Janů. Ale slovy havlovské generace za osudy lidí nelze udělat tlustou čáru.
Většina soudců ale nebyla ve straně
Soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem Vojtěch Cepl skládal justiční zkoušku 20. prosince 1989. Podle něho byl komunismus nebezpečný tím, že právo na první pohled vypadalo podobně jako na Západě. To zmátlo i profesory práva západních univerzit.
Jenže soudce byl tehdy zařazený jako referent. Když chtěl soudit, musel si sehnat baterky do diktafonu. Většina soudců podle něho nebyla ve straně. V KSČ byli funkcionáři soudů. Ti rozhodovali o rozvrhu práce. Někteří zůstali v justici dalších 30 let.
Dostat justici do poměrů, jako kdyby komunistický režim neexistoval, je podle Vojtěcha Cepla titánský úkol. „Mohlo se něco udělat lépe? Já nevím,“ říká Vojtěch Cepl.
Ne, většina soudců byla ve straně
Když Česká národní rada obdržela kvůli prověrkám životopisy soudců, nikdo nenapsal, že byl ve straně, říká v diskusi Ivana Janů. Požádali jsme o doplnění. Členy KSČ bylo 80% soudců.
Kde jste to vzala? „Naopak 80 % soudců členy strany nebylo,“ nesouhlasí Vojtěch Cepl a uvádí příklady okresních soudů s tou nejobyčejnější agendou.
Mladý Karel Šimka vidí generační zkušenost
Podle předsedy Nejvyššího správního soudu Karla Šimky jde o generační zkušenost. V roce 1989 mu bylo 16 let a „tak tak stihl“ členství v Socialistickém svazu mládeže. Nemusí se dívat optikou, co by bývalo bylo, kdyby mu v roce 1989 nebylo šestnáct, ale pětatřicet.
Také u Nejvyššího správního soudu se kolem roku 2005 řešilo, zda má veřejnost právo vědět, kteří soudci byli členy strany. Podle Karla Šimky je součástí legitimity justice schopnost uznat, že někteří soudci byli v KSČ. Neznamená to automatickou výluku pro práci v justici.
Pro Karla Šimku to byla mimořádně zajímavá debata. „Byla generační a povídání nakonec směřovalo ke každodennosti v tom komunistickém právu, v tom nepolitickém právu na okresních a krajských soudech, kde naši kolegové tehdy působili,“ popisuje Karel Šimka.
„Pro mě jako pro mladšího soudce to bylo neskutečně zajímavé uvědomit si nevědomou represivitu toho systému. Jak ten systém byl proti dnešku daleko tvrdší, autoritářský a nelidský. A jak to bylo bráno jako samozřejmá vlastnost systému, že je to normální a v pořádku,“ uzavřel svůj poznatek Karel Šimka.
