Spor o stovky milionů za zimní stadion v Hradci Králové nekončí. Nejvyšší soud vrátil případ na začátek s tím, že nižší soudy si neujasnily, o jaké nároky vlastně jde, a jejich závěry nemají oporu v důkazech.
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů ve sporu mezi společností ABD INVEST a statutárním městem Hradec Králové o přibližně 248 milionů korun souvisejících s rekonstrukcí a provozem zimního stadionu. Případ se tak po letech vrací k Okresnímu soudu v Hradci Králové, který se jím bude muset znovu zabývat.
Jádrem sporu jsou nároky firmy, která tvrdí, že jí vznikla škoda v souvislosti s neplatnou nájemní smlouvou na zimní stadion. Právě otázka neplatnosti smlouvy a následného vypořádání plnění mezi stranami stojí podle Nejvyššího soudu v centru celého případu.
Neplatná smlouva znamená bezdůvodné obohacení
Nejvyšší soud v rozsudku zopakoval základní právní princip, který měl být pro nižší soudy vodítkem. „Jsou si účastníci povinni vrátit plnění, které si na základě neplatné smlouvy navzájem poskytli,“ uvedl soud. Jinými slovy, pokud smlouva neplatí, nelze z ní odvozovat nároky jako ze smlouvy platné, ale je nutné vztahy vypořádat podle pravidel bezdůvodného obohacení.
Současně připomněl, že v takových případech je třeba přesně určit, jaká plnění si strany poskytly a v jaké hodnotě. To se podle něj v projednávané věci nestalo.
Soudy podle Nejvyššího soudu tápaly v tom, co vlastně řeší
Rozsudek obsahuje poměrně ostrou kritiku práce nižších soudů. Nejvyšší soud jim vytkl, že si vůbec neujasnily, co je předmětem řízení. „Soudy si tak v prvé řadě měly ujasnit, jaké nároky, v jaké výši a z jakého skutkového základu jsou předmětem řízení,“ konstatoval.
Podle něj přitom žalobkyně uplatňovala více nároků s odlišným základem – jednak náhradu škody, případně bezdůvodné obohacení, a zároveň ušlý zisk. Tyto nároky ale soudy „směšovaly“ a neposuzovaly odděleně.
Nejvyšší soud upozornil, že žalobce je „pánem sporu“ a je na něm, jak nárok vymezí. Soud pak musí vycházet právě z tohoto vymezení. „Bez změny žaloby soud nemůže přiznat plnění z jiného skutkového základu než toho, který je žalobcem vymezen,“ připomněl.
Nepřezkoumatelné závěry a nedostatek důkazů
Další zásadní výtka míří na způsob odůvodnění rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu v něm chybí jasné vysvětlení klíčových závěrů. „Odůvodnění jeho rozsudku nevyhovuje požadavkům“ na řádné vysvětlení právních úvah, uvedl.
Soud také kritizoval, že některé závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Například pokud odvolací soud dovodil, že cena rekonstrukce stadionu byla fakticky hrazena prostřednictvím podnájemného, aniž by jasně vysvětlil, z jakých důkazů takový závěr vychází.
Mohlo by vás zajímat
„Uvedené právní závěry odvolacího soudu tak nemají podklad ve zjištěních o skutkovém stavu založených na řádně provedeném dokazování,“ konstatoval Nejvyšší soud.
Problém i u námitky promlčení a započtení
Rozsudek se podrobně zabývá také otázkami započtení pohledávek a promlčení. I zde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury.
Zejména upozornil, že soudy nedostatečně řešily, jaké konkrétní pohledávky byly započteny, kdy vznikly a zda byly v době započtení promlčené. Kritika míří i na to, že soudy pracovaly s pohledávkami jako s jedním celkem, přestože mohlo jít o více samostatných nároků.
Vědomost o neplatnosti nelze jen předpokládat
Zásadní je i část týkající se údajné vědomosti žalobkyně o neplatnosti smlouvy. Odvolací soud dovodil, že firma o neplatnosti věděla, a proto nemá nárok na náhradu škody.
Nejvyšší soud tento závěr odmítl jako nedostatečně podložený. „Je pro vyloučení posouzení věci jako nároku na náhradu škody vyžadováno zjištění, že osoba o této neplatnosti věděla, a nikoli jen to, že měla nebo mohla vědět,“ zdůraznil.
Závěr o vědomosti podle něj nelze opřít jen o obecné úvahy o tom, že účastníci měli znát právní úpravu veřejných zakázek. Takový postup označil za nedostatečný.
Případ se vrací na začátek
Nejvyšší soud proto rozsudky nižších soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud se nyní bude muset znovu zabývat jak skutkovým stavem, tak právním posouzením.
Případ tak pokračuje i po více než deseti letech od podání žaloby. Pro další řízení bude klíčové přesně vymezit jednotlivé nároky, oddělit je a znovu posoudit jejich důvodnost – tentokrát v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
