Vrátí se ve velkém švarcsystém? Ministerstvo práce a sociálních věcí rozvolňuje pravidla jeho kontroly, krotí soudy i inspekci práce a výrazně snižuje pokuty. Pětibodový test má vyjasnit rozhodování o tom, kdo překročil zákon. Místo toho ale může rozpoutat roky právní nejistoty, varuje partner a specialista na pracovní právo Aegis Law Jiří Procházka. Přinesou nová pravidla na okraj připsaná do návrhu platformového zákona úlevu pro firmy, nebo je to vstupenka do džungle, ve které se znovu nebude vědět, co je ještě legální a co už ne?
Pravidla posuzování toho, co je a není švarcsystém dlouhodobě řeší zákon i rozsudky Nejvyššího správního soudu. Můžete shrnout základní charakteristiky, podle kterých inspekce práce a soudy dosud posuzovaly, co je švarcsystém?
Vycházelo se z pravidel obsažených v zákoníku práce. Nicméně inspektoráty práce a následně i správní soudy postupně dospěly k tomu, že si tato pravidla začaly poměrně volně interpretovat. Snáze identifikovaly švarcsystém na základě trochu jiných kritérií, než obsahoval zákon. Velkou roli začala hrát ekonomická závislost. Zjednodušeně řečeno: pokud je člověk fakticky ekonomicky závislý na jedné společnosti, která mu dává práci, je to silná indicie, že jde o švarcsystém.
Na straně firem se samozřejmě objevovaly pokusy toto pravidlo obcházet, například tím, že podnikatel měl ještě drobný příjem odjinud. Soudy ale uzavíraly, že to není podstatné. Často se to přirovnává k takzvanému „paradoxu slona“. Jak definujeme slona? Můžeme říct: má čtyři nohy, chobot, je velký a šedý. Ale když pak narazíte na zvíře, které má chobot, ještě to neznamená, že je to slon. Vytvořit úplně přesný checklist, podle kterého někdo, kdo nikdy slona neviděl, bezpečně pozná, co slon je a co není, je velmi obtížné.
Také v případě švarcsystému soudy nechtěly jet striktně podle seznamu kritérií, protože v praxi docházelo k různým „kulišárnám“. Typicky se do smluv začalo například psát, že pracovník může využít subdodavatele nebo zaměstnance, aby se obešlo kritérium osobního výkonu práce. Ve skutečnosti se ale možnost subdodávek často nevyužívala. Kdyby soudy postupovaly čistě formálně a jen si odškrtávaly kritéria, vedlo by to k nesprávným závěrům. Musely by například říct, že kdokoliv má ve smlouvě možnost subdodavatele, není ve švarcsystému, což zjevně neodpovídá realitě.
Proto soudy začaly přistupovat k věci jako ke komplexu – „dívat se na slona jako celek“. A právě v tomto rámci začaly více zdůrazňovat zmíněnou ekonomickou závislost. Říkaly: už jen to, že někdo poskytuje druhému fakticky živobytí a ten na něm závisí existencí svou i své rodiny, je silná indikace, že by měl být zaměstnancem. Jiné kritérium, které v zákoně nenajdeme, je závěr Nejvyššího správního soudu, že znakem švarcsystému je i to, že firma dělá s kontraktory pohovory.
Jak na tento volný výklad reaguje nový platformový zákon, který právě švarcsystém řeší?
V důvodové zprávě se poměrně otevřeně říká, že stát není spokojen s tím, jak soudy švarcsystém vykládají. Považuje jejich přístup za příliš široký. Proto se nově vymezení zužuje na dvě hlavní oblasti: vztah nadřízenosti a podřízenosti a výkon práce jménem zaměstnavatele, tedy že navenek vystupujete pod jeho značkou.
Chápu to správně, že nově stačí odškrtnout tato dvě kritéria a je jasno, zda jde o švarcsystém, nebo ne?
Musím zdůraznit, že jde zatím o návrh zákona, takže se to ještě může změnit. Dále také platí, že vztah nadřízenosti a podřízenosti ministerstvo práce a sociálních věcí v návrhu definovalo tak, že musí být současně splněna čtyři dílčí kritéria: zaměstnavatel organizuje práci, dohlíží na ni, dává pokyny, jak ji vykonávat, a zároveň určuje pracovní dobu.
Když to zjednoduším, vzniká z toho pětibodový test. Pokud pracovní vztah splní všechna kritéria, jde o švarcsystém. Pokud jedno chybí, švarcsystém by to být neměl. To považuji za poměrně zásadní odklon od dosavadní praxe, kdy soudy pracovaly s širším souborem indicií, včetně třeba ekonomické závislosti. Ostatně i důvodová zpráva k návrhu to říká poměrně otevřeně: cílem je omezit prostor pro „kreativní“ výklad soudů a přimět je držet se daného testu.
Mohlo by vás zajímat
Znamená to tedy, že pokud firma neurčí pracovní dobu, ale jinak vztah vypadá jako zaměstnanecký, nepůjde o švarcsystém?
To je otázka, na kterou zatím neznáme odpověď. Pojem pracovní doby je problematický. Zákoník práce dnes umožňuje pružnou pracovní dobu i samorozvrhování, kdy zaměstnanec pracuje prakticky, kdy chce. Takže argument „nemá pevně stanovenou pracovní dobu“ nemusí být rozhodující. Je otázka, jak zákon budou vykládat inspektoráty práce a následně soudy.
Osobně si nemyslím, že by inspektorát automaticky řekl: „Není určena pracovní doba, takže je to v pořádku.“ Spíše očekávám několik let nejistoty. Inspektoráty budou dál některé hraniční případy pokutovat, ty se postupně dostanou k soudům, a teprve ty vymezí, co jednotlivá kritéria znamenají.
Kromě pracovní doby obsahuje návrh zákona ještě něco, co podle vás může vést ke sporům?
Pracovní doba bude nejproblematičtější. S ostatními prvky, jako je organizace práce, dohled, pokyny, jsme už pracovali, a u jejich výkladu tedy můžeme očekávat kontinuitu.
Ale i tak mohou vznikat spory. Vývojáři, ať už zaměstnanci nebo kontraktoři, například pracují v systémech typu Jira, kde jsou úkoly detailně rozdělené, přiřazené, kontrolované. Firmy mají standardy, jak má vypadat kód, jak se má práce dokumentovat. Pokyny jsou tedy velmi konkrétní. Firmy se logicky brání tím, že jinak to dělat nejde, aby zajistily kvalitu. Proto soudy dříve používaly ekonomickou závislost jako „vyvažující“ kritérium. Říkaly: ano, jsou zde pokyny a organizace práce, ale pokud dodavatel není ekonomicky závislý, nejde o vztah nadřízenosti a podřízenosti. Toto kritérium ale nyní vypadává. Soudy si tak možná najdou jiné způsoby, jak tyto situace férově posuzovat.
Přes velkou míru nejistoty, kterou zmiňujete, jak podle vás změny v definici švarcsystému ovlivní trh práce?
Podle mě to přinese oživení švarcsystému. Už samotná důvodová zpráva otevřeně říká, že stát chce omezit jeho postihování. Pokud takovou zprávu vyšlete na trh, je logické, že na ni také zareaguje. Firmy i jednotlivci mohou být odvážnější. Navíc se v důvodové zprávě říká, že například poskytování benefitů kontraktorům by nemělo být automaticky považováno za důvod označit vztah za švarcsystém. Přitom dosud byl právě to poměrně silný indikátor švarcsystému.
Zároveň se snižují sankce – pokuta pro firmu klesá z deseti milionů na tři miliony korun, ruší se pokuty pro samotné pracovníky a terminologie se mění z „nelegální práce“ na „nehlášenou práci“. To všechno vysílá signál, že jde o menší problém než dříve.
Platformový zákon především převádí do českého práva evropskou směrnici, která má chránit kurýry a pracovníky platforem, jako je například Uber nebo Foodora. Vyplývá ze směrnice také požadavek na zmírnění podmínek švarcsystému, nebo jde čistě o české politické rozhodnutí?
Úpravu švarcsystému evropská směrnice přímo nevyžaduje. Okrajově se sice dotýká pracovních vztahů mimo klasické pracovní právo, ale samotné „rozvolnění“ pravidel je výsledkem domácího rozhodnutí.
Důvodová zpráva přesto žádné důvody, proč ministerstvo takto postupovalo, neuvádí. Za sebe to vnímám tak, že se vláda rozhodla „umravnit“ správní soudy a inspektoráty práce, které podle jejího názoru vidí švarcsystém v České republice až příliš často. Vláda tím v zásadě říká: „My to takto nechceme. Chceme ulevit podnikatelskému sektoru a nechceme, aby kontrolní orgány nacházely švarcsystém v situacích, o kterých si myslíme, že jsou v pořádku.“ Osobně to tedy považuji za snahu ulehčit firmám.
Kam by se podle vás měla regulace pracovního práva do budoucna ubírat, ať už jde o švarcsystém, nebo širší otázku způsobu zaměstnávání?
V oblasti švarcsystému by mi dávalo smysl, aby se na něj někdo opravdu koncepčně podíval a zvolil řešení, které bude dlouhodobě fungovat. Dnes máme v Česku velmi vysoké zdanění práce v pracovním poměru a naopak relativně nízké zdanění práce na IČO. To vytváří silnou finanční motivaci pracovat jako kontraktor. Ukážu to na příkladu: U IT specialisty s hrubou mzdou kolem 85 tisíc korun dělá rozdíl v čistém příjmu mezi zaměstnancem a kontraktorem kolem 50 %. To je obrovský rozdíl. Logickým řešením by bylo tuto motivaci nějak „obrousit“, tedy ten rozdíl snížit. To může znamenat buď snížení zdanění zaměstnanců, nebo zvýšení odvodů u kontraktorů. Případně obojí.
Zároveň máme problém v tom, že do jedné kategorie OSVČ řadíme velmi odlišné profese. Na jedné straně jsou řemeslníci, například instalatéři, elektrikáři, zemědělci, kteří mají poměrně vysoké reálné náklady. U nich necítím potřebu zvyšovat zdanění. Na druhé straně ale do stejné kategorie patří také profese s minimálními náklady. Jde typicky o lidi s počítačem – ajťáky, konzultanty, auditory či advokáty. A u těch mi nepřijde úplně fér, aby stát danil stejně jako řemeslníky. Proto by mi dávalo smysl uvažovat o zavedení „třetího režimu“ práce – něco mezi zaměstnáním a klasickým podnikáním. Tito lidé by mohli mít větší ochranu, než přísluší podnikatelům dnes, například proti diskriminaci ze strany jejich zákazníka, ale zároveň by platili vyšší odvody než typické řemeslné profese, i když ne tak vysoké, jako zaměstnanci.
Jak moc pokládáte celý platformový zákon za revoluční?
Revoluční je určitě v tom, že zavádí definici platforem a stanovuje pravidla, jak se mají chovat k lidem, kteří pro ně pracují. Klíčové ale bude, jak k tomu přistoupí stát, konkrétně inspekce práce. Zajímavé je například ustanovení, že každá platforma bude mít „svůj“ inspektorát, který na ni bude dohlížet napříč celou republikou. To pro platformy znamená na jednu stranu větší riziko, na druhou stranu větší komfort. Budou mít jednoho partnera, se kterým si vyjasní pravidla. Oproti tomu běžné firmy čelí tomu, že různé inspektoráty mohou stejnou situaci posuzovat odlišně.
Další důležitá změna se netýká jenom platforem. Část pravidel se vztahuje na všechny firmy, které používají automatizované rozhodovací systémy, typicky různé HR nástroje nebo umělou inteligenci. Všechny tyto společnosti budou muset posuzovat dopady automatizovaných systémů na zaměstnance, analyzovat jejich rizika a případně je usměrňovat. Jinými slovy: automatizované systémy se dostávají na úroveň „rizikového zařízení“ podobně jako třeba stroj nebo jeřáb, u kterého také automaticky řešíte bezpečnost.
