Evropa by měla kvůli drahým energiím přepsat pravidla energetického trhu. Vedoucí partner pražské kanceláře White & Case Vít Stehlík v rozhovoru pro Českou justici tvrdí, že liberalizovaný model selhal. Inspirací pro Evropu mohou být Spojené státy s dlouhodobě fixovanými cenami elektřiny, které dávají investorům větší jistotu. Stehlík zároveň kritizuje chaos v české legislativě a varuje před ztrátou konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Upozorňuje ale i na silné stránky zdejšího byznysu. České firmy jsou podle něj úspěšnější než Poláci. „Vracíme se k úrovni první republiky,“ podotýká advokát.
White & Case působí na českém trhu 35 let. Jak se za tu dobu změnilo právo a právní byznys?
Já osobně jsem nastoupil až v roce 1999, takže nejsem přímým svědkem toho, jak advokacie fungovala v těsně porevolučních letech. I tak ale mohu říct, že je dnes podstatně efektivnější než před lety. Používá všechny dostupné moderní prostředky, včetně umělé inteligence. Došlo k zásadní specializaci. Velké kanceláře velmi rychle pochopily, že klientům je třeba nabídnout všechny klíčové právní praxe, které pro své fungování potřebují.
Zároveň dnes už ve špičkové advokacii není možné fungovat jako generalista. Není možné, aby jeden advokát, byť sebechytřejší a zkušenější, obsáhl všechny oblasti práva. Právních předpisů přibývá a prakticky každá oblast je dnes složitější a regulovanější, některé bohužel až přeregulované. Specializace je proto přirozenou reakcí advokacie na tento vývoj. Totéž se děje i v zahraničí, a to nejen na západ od nás, kde byl tento trend patrný již dříve. My jsme jen dohnali vyspělejší západní svět.
Přesto ale na trhu stále vidíme butikové kanceláře, například ve zdravotnickém nebo rodinném právu. Dá se říct, že jde o doménu určitých segmentů nebo oborů?
Já jsem měl na mysli velké kanceláře, pomyslnou první ligu trhu. Ale ano, máte pravdu, existuje i řada menších kanceláří specializovaných na konkrétní oblasti, například rodinné právo, zdravotnické právo nebo také na právo duševního vlastnictví. Samostatnou oblastí jsou také trestaři. To je trh sám pro sebe, který tak dobře neznám, ale i tam vidíte specializaci například na hospodářskou kriminalitu nebo jiné typy trestných činů.
Jak se od Vašich začátků změnili klienti? A jak se to projevuje v případech a transakcích, které řešíte?
Když začnu od konce, samotné transakce a případy se podle mě zásadně nezměnily. Firmy pořád něco kupují, prodávají, budují, vedou spory nebo potřebují financování. Co se ale změnilo výrazně, je zkušenost klientů. Na konci 90. let byla úroveň znalostí stále v tranzitní fázi. Klienti se tehdy teprve učili fungovat v novém prostředí, stejně jako advokacie budovala své know-how.
Dnes jsou klienti mnohem sofistikovanější. Mají silnější interní právní týmy a spoustu věcí si zvládnou vyřešit sami. To není dobrá zpráva pro kanceláře založené na komoditních službách. Na druhou stranu pro komplexnější práci, na kterou se specializujeme my, prostor zůstává a funguje tam přirozená spolupráce. Ve výsledku je pak dobře, že jsou klienti sofistikovanější. Daří se jim díky tomu lépe, jsou ve svém oboru úspěšnější a jsou aktivnější. Potřeba komplexních právních služeb pak přirozeně roste. Díky nebývalému rozvoji celé řady českých firem jsou dnes služby pro tyto firmy klíčovým pilířem naší praxe.
Kdy konkrétně jste si tohoto obratu všiml?
V 90. letech u nás v kanceláři převažovali zahraniční klienti. Docházelo k privatizaci a přenosu know-how ze Západu sem. Trh se zásadně změnil na konci první dekády a hlavně ve druhé dekádě tohoto století. Řada českých podnikatelů se stala natolik úspěšná, že začala expandovat do zahraničí a stali se špičkami ve svých oborech.
Český trh se proměnil z rozvojového trhu a tranzitní ekonomiky v prostředí, které už samo dokáže vygenerovat regionální i světové hráče. Mám pocit, že se vracíme k úrovni první republiky, kdy jsme byli evropskou špičkou. Když se podíváte například na Polsko, které je jinak velmi úspěšné, tak české firmy jsou při velikosti našeho trhu v zahraničí často úspěšnější. To ostatně platí i ve srovnání s ostatním zeměmi bývalého socialistického bloku. A na to můžeme být právem hrdí.
Mohlo by vás zajímat
Co to znamenalo pro vás jako právníky? Jak jste se museli přizpůsobit?
Jsme servisní organizace, museli jsme se přizpůsobit potřebám klientů. Například velké mezinárodní projekty a transakce se často řídí anglickým právem, a proto i my v Praze máme právníky, kteří jsou kvalifikováni k poskytování právních služby podle anglického práva. Pro zajímavost v současné době máme takových kolegů a kolegyň osm. České firmy podporujeme v zahraničí také prostřednictvím spolupráce s našimi zahraničními kancelářemi.
Překvapilo vás, že si anglické právo udrželo význam i po brexitu?
Nepřekvapilo. Výhodou anglického práva je jeho dlouhá historie judikatury a vysoká předvídatelnost. Má silnou smluvní tradici a klienti mají rádi větší jistotu, že co si sjednají, to platí. Kontinentální práva, včetně českého, obsahují více závazných ustanovení, jejichž aplikaci nelze smluvně vyloučit. V anglickém právu převládá větší smluvní volnost.
Na druhou stranu je pravda, že i české právo prošlo obrovskou proměnou a přiblížilo se západním systémům. Řada transakcí, které se dříve automaticky dělaly podle anglického či jiného zahraničního práva, dnes funguje podle českého práva.
Českému právu ale bývá vytýkána nepředvídatelnost a časté změny zákonů. Řeší to i vaši klienti?
Upřesním, že anglické právo, pokud si jej smluvní strany zvolí, se neuplatní na veřejnoprávní aspekty, jako je správní regulace či veřejnoprávní povolení. Takže v těchto oblastech, je-li projekt realizován na našem území, platí české předpisy. A u těchto právních předpisů je otázka předvídatelnosti velmi zásadní. Myslím, že jsme si neudělali dobrou reklamu regulací podpory obnovitelných zdrojů v letech 2010 a 2011 ve spojení s následným zavedením odvodové daně. To je ukázka toho, jak se to dělat nemá. Na druhou stranu si ale nemyslím, že bychom se výrazně vymykali poměrům v ostatních zemích Evropské unie. Za poslední dvě dekády vzniklo obrovské množství nové evropské legislativy a je logické, že se ne vždy její implementace povedla.
Hlavní problém u nás v České republice vidím spíše v tom, že se často obchází standardní legislativní proces a klíčová role Legislativní rady vlády. Místo toho se zásadní změny přijímají ve Sněmovně přes poslanecké návrhy a velmi často přes návrhy pozměňovací. To je objektivně špatně.
Poslanci často argumentují tím, že mají na „zákonodárnou iniciativu“ podle ústavy nárok. Měli bychom tedy nějak omezit jejich možno podávat pozměňovací návrhy?
Myslím, že by každý významný legislativní návrh měl projít dostatečnou odbornou kontrolou. Dnes se k poslaneckým návrhům vyjadřuje vláda, ale má na to omezený čas, takže prakticky není možné suplovat plnohodnotné mezirezortní připomínkové řízení a důkladnost revize ze strany Legislativní rady vlády. U pozměňovacích návrhu pak odborná kontrola prakticky chybí zcela. Často se například stane, že i dobrý úmysl je technicky napsaný špatně a vznikne problém, který pak musí řešit soudy. Ty pak v některých případech docházejí k závěrům, které nejsou s původním úmyslem zákonodárce v souladu.
Vy se sám pohybujete hlavně v energetice. Mají čeští zákonodárci jasno v tom, kam energetiku směřovat?
To je dobrá otázka. Nevidím poslancům do hlavy, ale řada z nich se v energetice přirozeně nepohybuje, takže tomu nemůže detailně rozumět. Energetická legislativa je výsledkem velmi intenzivního lobbingu jednotlivých účastníků trhu — výrobců, distributorů, zákazníků či regulátorů. Každý hájí své zájmy a výsledkem je kompromis. Proto je energetické právo poměrně komplikované. Ale myslím si, že výsledky nakonec většinou dávají smysl.
Za posledních pět až šest let podle mě energetika prošla významnými změnami správným směrem. Dnes už máme relativně dobrý rámec pro podporu výstavby nových zdrojů, kapacitní mechanismy i transformaci teplárenství. Teď je potřeba přijatá pravidla hlavně dobře naplňovat, a to včetně politických rozhodnutí, která jsou pro energetiku nutná. Když například podporujeme obnovitelné zdroje, musíme zároveň posílit sítě a podporovat stabilní řiditelné zdroje.
Dá se říct, že se díky tomu nyní podniká v energetice lépe než dřív?
Záleží, s jakým obdobím to srovnáváme. Před vstupem do EU byla energetika poměrně centralizovaná. Po liberalizaci energetického trhu se zase ukázalo, že samotný trh nedokáže zajistit dlouhodobé investice do nových zdrojů. Investoři potřebují jistotu návratnosti a dlouhodobé kontrakty. Dnes už vidíme mechanismy pro kapacitní zdroje i jaderné projekty a investice se znovu rozbíhají. Z tohoto pohledu se podniká lépe než třeba před deseti lety, protože stát pochopil, že energetika potřebuje dlouhodobý regulatorní rámec.
Současně ale roste regulace, například v oblasti udržitelnosti nebo ochrany klimatu. Jak složité pro firmy je všechny požadavky splnit?
Požadavky pro firmy vzrostly exponenciálně. V poslední době však vidíme, že si Evropa začíná uvědomovat, že ztrácí konkurenceschopnost, a zdá se, že se nadechuje k určitým změnám. Jeden příklad za všechny, elektřina je v Evropě výrazně dražší než například v USA, což zvyšuje výrobní náklady napříč ekonomikou. Na toto musí Evropská komise reagovat a také reaguje. Je však otázkou, zda je možné řešení nalézt v rámci stávajícího modelu energetického trhu.
Zároveň si Evropa uvědomuje, že musí být více soběstačná. Proto například podporuje strategické projekty zajišťující přístup k životně důležitým surovinám či výrobkům či nově také maximální recyklaci nedostatkových materiálů. Bohužel řadu věcí jsme začali řešit pozdě.
Co by tedy měla Evropa udělat, aby neztratila konkurenceschopnost?
Je potřeba identifikovat strategické oblasti a cíleně je podporovat. Investoři potřebují jistotu a rozumnou návratnost. Druhou oblastí je technologický rozvoj. Musíme být efektivnější a technologicky pokročilejší, což vyžaduje investice do výzkumu a vývoje, a k tomu se podnikatel odhodlá jen tehdy, pokud bude věřit, že podnikat v Evropě dává smysl. A pokud jde o energetiku, myslím si, že liberalizovaný trh nesplnil všechna očekávání. Inspirací mohou být Spojené státy, kde je velká část elektřiny vyráběna za regulované nebo dlouhodobě fixované ceny. Možná tedy bude potřeba i v Evropě dosavadní model přehodnotit a zavést mechanismy, které pro podnikatele i spotřebitele zajistí stabilní a dostupnou cenu elektřiny.
Cenová regulace by ale znamenala další utažení pravidel. To jde opačnou cestou, než jakou by Evropa jít měla, nebo ne?
V kapitalistické ekonomice založené na volném trhu to může působit nevhodně, protože čím více regulace existuje, tím větší je riziko, že nebude dobrá. Na druhou stranu existují příklady, kde určitá forma regulace funguje a umožňuje dosahovat nižších cen elektřiny. Elektřina vstupuje do všech oblastí našeho života a funguje jako multiplikátor – pozitivní i negativní. V Evropě dnes posloucháme stížnosti velkých výrobců z ocelářství nebo chemického průmyslu, že kvůli cenám elektřiny ztrácejí konkurenceschopnost. To má dopad na zaměstnanost, a to i v celých regionech díky souvisejícím dodavatelským řetězcům. Proto si myslím, že u něčeho tak zásadního je regulace odůvodněná.
Vraťme se teď zpět k vaší kanceláři. Vzpomenete si na příklady nebo projekty, u kterých jste asistovali a které podle vás nastavily nový trend nebo posunuly právní praxi dál?
To je zajímavá otázka. Nevím, jestli už dnes umíme objektivně říct, co všechno mělo takový dopad. Určitě ale můžu zmínit pilotní PPP projekt na D4 do Písku. Na tomto projektu jsme pracovali velmi intenzivně a následná dokumentace dalších PPP projektů z něj v mnoha ohledech vychází. Tento projekt podle mého názoru nastavil poměrně dobrý standard, který je vyvážený pro stát i koncesionáře. Na to jsme pyšní.
Z historie naší pobočky v Praze mě ještě napadá příklad syndikovaného financování, které je pro rozvoj ekonomiky velmi důležité, nicméně nebylo jednoduché jej do českého právního prostředí zavést. Insolvenční případy vyvolané hypoteční krizí z konce první dekády našeho století však ukázaly, že jsme smluvní dokumentaci nastavili dostatečně robustně, neboť obstála i při soudním přezkumu.
Dobrým příkladem je rovněž naše průkopnická práce v oblasti kapitálových trhů. Náš pražský tým, vedený kolegou Petrem Hudcem, měl to štěstí vést řadu prvních a největších transakcí svého druhu na trhu pro emitenty ze střední a východní Evropy. V uplynulém roce jsme například z Prahy zastupovali syndikát mezinárodních bank při emisi dluhopisů uskutečněné českou skupinou Czechoslovak Group. Zastupovali jsme také Slovenské elektrárne při největší loňské mezinárodní dluhopisové emisi na Slovensku.
Z trochu jiného pohledu pak za zmínku stojí unikátní zkušenosti naší pražské pobočky v oblasti jaderných projektů, které úspěšně exportujeme do zahraničí. Máme tým, který se jaderným projektům věnuje velmi intenzivně. Nejvíce zkušenosti jsme načerpali v rámci projektu dostavby 3. a 4. bloku JE Mochovce na Slovensku. Nedávno jsme pracovali také na projektu nového jaderného zdroje v Uzbekistánu. Nevím o jiné kanceláři v České republice, která by měla takovou expertizu, aby byla schopná podporovat podobné projekty i mimo Českou republiku.
O evropském vlivu v Uzbekistánu se dosud moc nemluvilo. V posledních letech tam dominovala hlavně Čína.
Historicky tam mělo silný vliv Rusko, ale máte pravdu, dnes je tam mnohem výraznější Čína. Zároveň tam ale začínají investovat západní i turecké firmy. Uzbekistán chce být otevřenou ekonomikou a udržovat dobré vztahy se Západem, Čínou i Ruskem. Vidím tam velký potenciál. Je to mladá ekonomika s téměř čtyřiceti miliony obyvatel a mladou populací. Myslím si, že v regionu bude brzy patřit mezi nejúspěšnější země. Pro české firmy je to zajímavý trh, což potvrzuje fakt, že hned několik našich klientů se na Uzbekistán dívá nebo tam již podniká.
Jaká je podle vás budoucnost právních služeb v Česku?
Bude dál růst tlak na efektivitu a schopnost pracovat s umělou inteligencí. Tato dovednost bude nezbytná. Pokračovat bude také specializace a bude se spíše ještě prohlubovat.
Velkou roli bude hrát boj o talentované právníky. Už nyní advokacie soutěží o schopné lidi s technologickými firmami i dalšími úspěšnými českými společnostmi. Kanceláře proto budou muset nabízet nejen zajímavou a rozmanitou práci, ale i osobní rozvoj a lepší work-life balance. Lidé chtějí, aby jejich práce měla smysl a aby viděli, že profesně rostou.
Jakou roli v tom dalším vývoji bude hrát White & Case?
Věřím, že zásadní. Už dnes se snažíme fungovat tímto způsobem a chceme v tom pokračovat. O talentované kolegy zatím nouzi rozhodně nemáme. Zároveň máme klienty, kteří řeší největší a nejvýznamnější projekty v regionu, a to jak privátní společnosti, tak stát či společnosti vlastněné státem. Podílíme se tak na projektech a transakcích, které formují českou ekonomiku či ekonomiky v jiných evropských státech. A to je pro kancelář první ligy klíčové – mít aktivní a úspěšné klienty. Věřím, že se jim bude nadále dařit, a tím pádem se bude dařit i nám.
