„Mně už je to všechno jedno. Oba rodiče nesnáším.“ I tak může skončit rozvod, který rodiče promění ve vyhrocenou válku. Podle mediátorky a rodinné poradkyně Kamily Šaffkové z centra Family Hub mohou vleklé konflikty rodičů u dětí vést k úzkostem, depresím i sebepoškozování. Jak poznat, že je nejvyšší čas vyhledat pomoc? A proč ji Češi stále hledají příliš pozdě anebo dokonce vůbec?
Co vede u rozvodů k nejvážnějším krizovým scénářům, jako je například asistované předávání dítěte nebo asistovaný styk?
Asistované předávání nebo asistovaný styk jsou až krajní možnosti zásahu do rodiny. Typicky k nim dochází v situacích, kdy se dítě dlouhodobě nestýká s jedním z rodičů, případně existuje delší období, kdy kontakt z různých důvodů neprobíhal. Často se objevují také obavy související se závislostí jednoho z rodičů nebo tématem domácího násilí.
Jde podle vás těmto nešťastným koncům nějak předcházet?
Hraje v tom zásadní roli čas. Důležité je, kdy se rodiče dostanou k odborné pomoci nebo kdy je třeba advokáti začnou vést smírnější cestou. Potřebujeme pracovat s rodiči od samého začátku a preventivně, aby k těmto závažným situacím vůbec nedocházelo. Ve své praxi vidím, že když se spor dostane příliš daleko a už do něj výrazně zasahují soudy, přichází asistovaná předávání nebo nařizované služby, bývá často velmi obtížné rodině skutečně pomoci.
Jakmile rodiče zjistí, že se nedokážou na důležitých věcech domluvit, je přirozené, že vyhledají advokáta. Stejně přirozené by ale podle mě mělo být vyhledání odborné pomoci. To v České republice zatím není běžné. Rodiče potřebují někoho, kdo je provede novou rodičovskou situací a kompetencemi, které budou po rozvodu potřebovat. Rodičovství totiž rozvodem nekončí, jen se mění jeho podoba. Hledá se cesta, jak komunikovat po rozvodu s druhým rodičem, jak spolu vycházet a jak předcházet nezdravé komunikaci a konfliktům.
Jaké následky mohou mít konfliktní rozvody na děti?
Děti mohou zažívat dlouhodobý stres, dostávat se do konfliktu loajality, to znamená, že dítě má pocit, že si musí vybrat mezi matkou a otcem. Může se bát, že projevením lásky k jednomu rodiči zradí druhého. Děti pociťují pocit viny a odpovědnosti za rozvod rodičů.
Rodina by měla být tím nejbezpečnějším místem na světě. Pokud se z ní stane místo, kde dítě zažívá největší stres, následky mohou být velmi vážné. Děti mohou mít problémy se sebehodnotou a sebepojetím. Výzkumy ukazují, že mohou dosahovat nižšího vzdělání, mít potíže při navazování partnerských vztahů nebo větší sklony vstupovat do rizikových vztahů. Mohou se častěji objevovat také problémy s návykovými látkami. Mohou trpět úzkostmi nebo depresemi. Často se mluví také o sebepoškozování mladých lidí. Samozřejmě nechci tvrdit, že všechny tyto problémy souvisejí s rozvodem rodičů. Ve své praxi ale vidím mnoho klientů, u kterých se na pozadí těchto obtíží objevuje právě komplikovaný rozvod rodičů.
Kdy by měl rozvádějící se rodič vyhledat odbornou psychologickou pomoc nebo poradenství?
Vyhledat odbornou pomoc je dobré, ještě než nastane konflikt. Nejpozději by si o ni ale rodiče měli říct ve chvíli, když cítí, že mezi nimi vzniká spor. Když vidí, že mají na věci zásadně odlišné názory, přestávají spolu komunikovat a místo toho si posílají návrhy prostřednictvím advokátů, aniž by to vedlo k řešení.
Mám zkušenost, že většina rodičů chce rozvod zvládnout dobře. Jen jim chybí informace. Ztrácí se v informacích, nevědí, jak pomoci dětem, jak vytvořit dva fungující domovy nebo jak jim celou situaci vysvětlit. Právě od toho jsou odborné služby, aby rodiče provedly psychosociální stránkou rozvodu, upozornily je na důležité souvislosti a připravily je na to, co děti potřebují. Byla bych ráda, kdyby se časem stalo běžným, že stejně jako si lidé chodí pro právní radu, zajdou si i pro radu, jak s dětmi o rozvodu mluvit a jak jim pomoci překonat toto těžké období.
V jaké fázi se k vám dnes ve skutečnosti rodiče dostávají?
Ve většině případů přicházejí rodiče až ve chvíli, kdy už probíhá soudní řízení. A upřímně je nám líto, že mnohem méně přicházejí rodiče preventivně. Myslím si, že na to v České republice zatím nejsme zvyklí. Když se lidé rozvádějí, první, co udělají, je, že zavolají známým a hledají advokáta. Nehledají ale člověka, který by je provedl psychologickou stránkou rozvodu. Právě proto si myslím, že je potřeba o tom více mluvit. Musí se z toho stát společenská norma. Stejně jako jdeme k lékaři, když nás bolí zuby, mělo by být přirozené zajít si pro radu, jak zvládnout rozvod z pohledu dětí. I když si rodiče myslí, že všechno zvládnou sami, často nemají dostatečný nadhled. Když jsme sami zasaženi silnými emocemi, některé důležité věci jednoduše nevidíme.
Jak dětem rozvod rodičů oznámit, aby pro ně znamenal co nejmenší psychickou zátěž?
Rozvod děti zasáhne vždy, ale rodiče mohou ovlivnit jaké dopady bude mít. Ne každé dítě si z rozvodu odnese hluboké trauma. Každé dítě totiž ze své podstaty chce, aby jeho rodiče byli spolu. Je ale obrovský rozdíl mezi tím, když se dítě stane nástrojem pomsty nebo je uprostřed rodičovského konfliktu, a situací, kdy rodiče mají dostatek nadhledu a vědí, jak dítě celým rozvodem bezpečně provést.
Za nejdůležitější považuji, aby rodiče ušetřili děti konfliktu a nevtahovali je do něj, aby dokázali oddělit partnerskou lásku od té rodičovské a brali ohledy na potřeby svých dětí a ne jen na svoje. Potřeby rodičů nemusí být stejné jako potřeby dětí. Rodiče by se také měli dětí ptát, co potřebují, a hlavně by jim měli opakovaně zdůraznit, že za rozchod rodičů nenesou žádnou vinu. To je naprosto zásadní. Starším dětem je také vhodné vysvětlit rozdíl mezi partnerskou a rodičovskou láskou.
Mohlo by vás zajímat
Od jakého věku soud zjišťuje názor dítěte na péči po rozvodu?
Je potřeba říct jednu důležitou věc. Dítě má právo vyjádřit svůj názor vždy, především v rámci své rodiny. Rodiče by mu měli vytvořit podmínky, aby se mohlo k situaci vyjádřit. Ale neznamená to, že na něj tím předají svoji odpovědnost třeba za to, kde bude po rozvodu bydlet.
Pokud se rodiče nedokážou domluvit a rodina selže v naplnění participačního práva dítěte, začne se dítě do procesu zapojovat skrze soud nebo Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). To už je ale vlastně důsledek toho, že rodiče svou roli nezvládli.
Abych se ale vrátila k otázce věku. V zákoně neexistuje pevná věková hranice, soud může názor dítěte zjišťovat od různého věku dle vyspělosti dítěte. Ale od 12 let je to už nutné. V praxi se setkávám s tím, že soudy i OSPOD často už od první třídy základní školy. Někteří říkají, že jakmile se dítě umí podepsat, je schopné svůj názor vyjádřit.
Jak by na to měli rodiče dítě připravit?
Pokud se rodiče dohodnou a pokud jejich dohoda odpovídá zájmu dítěte a nejsou tam žádné pochybnosti, zpravidla dítě na rozhovor se soudem ani OSPOD nemusí. Rozvod pak pro ně představuje mnohem menší zátěž. Rodiče by si měli uvědomit, že už samotná potřeba takového rozhovoru je důsledkem jejich neschopnosti se dohodnout.
Pokud už dítě musí na OSPOD nebo k soudu, je důležité podpořit ho v tom, aby řeklo svůj vlastní názor. Rodiče by mu rozhodně neměli říkat, co má říkat a co ne. Bohužel se setkáváme i s tím, že děti před soudním jednáním dostávají od rodičů doslova „nalévárnu“, co mají vypovídat. To je velmi špatně. Dítě má mít možnost svobodně vyjádřit svůj názor. Samozřejmě se často bojí následků. Má obavy, že když řekne, že chce být více s jedním rodičem, druhý se na něj naštve.
Proto je to pro dítě velká psychická zátěž, i když věřím, že většina soudců a pracovníků OSPOD dělá maximum pro to, aby s dětmi mluvili citlivě a profesionálně. Bohužel existují i případy, kdy rozhovory vedeny dobře nejsou.
Co dětem během rozvodu škodí nejvíce?
Jednoznačně konflikt mezi rodiči. To potvrzují i výzkumy. Je prokázané, že právě délka a intenzita rodičovského konfliktu mají přímý dopad na psychické zdraví dítěte. Právě to rozhoduje o tom, co si dítě z celé situace odnese a jak se mu bude dařit v dalším životě.
Další velmi škodlivou věcí je pomlouvání nebo očerňování druhého rodiče. Dítě je totiž vždy z poloviny tvořené oběma rodiči. Když neustále poslouchá, že jeden z nich je špatný člověk, začne pochybovat samo o sobě. Začne zpochybňovat vlastní vlastnosti, vlastní hodnotu i své sebepojetí.
Velkým problémem je také manipulace dětí během rozvodu. Troufám si říct, že je to jeden z nejvýraznějších fenoménů posledních let. Shoduje se na tom většina odborné veřejnosti. Právě manipulace dítěte proti druhému rodiči je dnes jedním z největších problémů, se kterými se setkáváme. Někdy je manipulace nevědomá. Když si o tom s rodiči promluvíme, získají nadhled a řeknou: „Ano, pod vlivem emocí a toho, jak moc dítě miluji a chci s ním být, mu říkám věci, které bych říkat neměla.“ To je ta lepší varianta. Pak jsou ale rodiče, kteří velmi dobře vědí, co dělají, a cíleně narušují vztah dítěte k druhému rodiči. Po samotném konfliktu je to podle mě druhá nejhorší věc, která se může stát. Vzniká totiž takzvaný konflikt loajality. Dítě stojí mezi rodiči, má pocit, že si musí vybrat jednu stranu nebo se k některému z nich přiklonit.
A samozřejmě velmi škodlivé je také domácí násilí. To je něco, co by děti vůbec neměly zažívat. V takových rodinách se často přiklánějí buď k silnějšímu, nebo naopak ke slabšímu rodiči. Dynamika celé rodiny je pak nezdravá.
Říkáte, že manipulace dětí přibývá. Čemu to přisuzujete?
To je velmi těžká otázka. Myslím, že se výrazně změnil pohled na péči o děti, a to i po právní stránce. Máme novelu, která do celé oblasti přinesla nový pohled. Historicky bývalo běžné, že děti většinu času zůstávaly u matky, k otci chodili třeba jen na víkendy. Tak prostě byla společnost nastavená. Dnes jsme ale v úplně jiné situaci. Zdůrazňuje se, že i po rozvodu mají o děti pečovat oba rodiče. A právě to možná někteří rodiče hůře přijímají. Možná mají potřebu mít dítě více pro sebe. Možná za manipulacemi stojí obava některých rodičů, že dítě bude mít raději druhého rodiče. Pokud ale někdo manipuluje dítětem vědomě a pokračuje v tom i ve chvíli, kdy ví, že mu tím ubližuje, pak už se dostáváme k otázce osobnosti. Možná i patologických osobnostních rysů.
Setkáváte se i s případy, kdy už dítě konflikt rodičů psychicky nezvládá?
Ano. Jsou děti, které už mají konfliktu rodičů jednoduše plné zuby. Chtějí, aby už skončil, a samy chtějí do celého procesu vstoupit. Zažila jsem například čtrnáctiletého chlapce, ke kterému se pomoc dostala až ve velmi pozdní fázi celého sporu. Tam už prakticky nešlo nic napravit. Nakonec řekl: „Mně už jsou oba jedno. Oba je nesnáším za to, co mi dělají. Chci bydlet u babičky.“ I takhle daleko může celý konflikt dojít. Dítě pak vlastně zavrhne oba rodiče.
Dá se tedy říct, že v zájmu dítěte je zvládnout rozvod co nejrychleji, aby psychické vypětí netrvalo zbytečně dlouho?
Ano. Každý rodič by si ale měl položit otázku, co může ve své situaci udělat pro své dítě. Kromě případů domácího násilí nebo jiných velmi závažných situací totiž většina rodičovských konfliktů není černobílá. Každý z rodičů může obvykle udělat alespoň něco pro zlepšení situace.
Právě tak s rodiči pracujeme. Ptáme se jich: „Co můžete udělat vy, aby se situace vašeho dítěte zlepšila?“ Někdy rodičům doporučíme, aby ve prospěch dítěte z něčeho ustoupili. Nemyslím tím, aby se vzdávali domu nebo majetku. Ale často se rodiče hádají třeba o jeden jediný den v kalendáři péče. Je z toho obrovský spor, přitom jde skutečně jen o jeden den. Vedeme je k tomu, aby si řekli: „Je to opravdu tak důležité? Vždyť se to může i časem změnit.“ Jenže někdy je vidět, že v nich převládne potřeba tomu druhému něco „vrátit“. A v takové chvíli je práce s nimi opravdu velmi složitá.
Od ledna se měnil občanský zákoník. Zmizelo nálepkování péče na výlučnou, střídavou a společnou. Soudy mají rodiče více vést k dohodě. Jak se to projevilo v praxi?
Pokud jde o samotné konflikty rodičů, zásadní změnu zatím nevidím. Myslím si ale, že velmi prospělo právě to, že jsme přestali péči nálepkovat. Jen samotné slovo „výlučná péče“, které se ustálilo jako pojem, psychologicky působí tak, že jeden rodič je ten hlavní a druhý jakoby druhořadý. Spousta rodičů totiž měla pocit: „Já mám dítě ve výlučné péči, takže mám větší práva.“ Proto jsem opravdu ráda, že z názvosloví zmizelo.
My rodiče učíme, že rodičovství je společné. I když bylo dítě historicky svěřeno do péče jednoho rodiče, nikdy to neznamenalo, že druhý rodič přichází o svá rodičovská práva. Tím, že dnes mluvíme o společné péči a kontakt dítěte s rodiči se případně pouze upravuje, mnohem víc to rodiče vede k uvědomění, že oba mají stejná práva i povinnosti.
Na novelu míří kritika, že dostatečně neřeší případy domácí násilí a umožňuje dítě svěřit do péče právě i násilníkovi. Jak to hodnotíte?
To bych chtěla uvést na pravou míru. V posledních měsících jsem měla pocit, že se v České republice vytvořil dojem, že novela je proti dětem a že kvůli ní budou děti automaticky svěřovány násilným rodičům. To ale není pravda. Soudy případy domácího násilí posuzují úplně stejně jako před novelou. Pokud existují důkazy, trestní řízení nebo jiné závažné skutečnosti, bude se vždy posuzovat nejlepší zájem dítěte. Novela tedy rozhodně neznamená, že násilný rodič automaticky získá dítě do péče. Jejím cílem rozhodně není oslabit ochranu dětí. Samozřejmě se časem může ukázat, že některé části novely bude potřeba upravit. Ale její základní záměr podle mě správný je.
Smyslem novely je především více podporovat dohodu rodičů?
Ano. Přibyly některé nástroje, které soudům umožňují vést rodiče více ke spolupráci a umožnit méně formální a méně konfliktní průběh řízení. Například možnost využívat jiné formy práce než klasické soudní jednání. Některé z těchto nástrojů existovaly už dříve, ale novela podle mě jasněji ukazuje směr. Opatrovnická řízení by měla více využívat neformálnější přístupy.
Nově se vychází z toho, že dítě zůstává v péči obou rodičů. Pokud se rodiče dohodnou, soud nemusí přesně určovat rozsah péče každého z nich. Jestliže se nedohodnou, určí konkrétní rozložení péče soud podle nejlepšího zájmu dítěte. Nová úprava tak rodičům dává větší prostor i motivaci, aby podobu péče nastavili společně. V tom podle mě novela přináší pozitivní změnu. Neznamená to však, že péče musí být mezi rodiče rozdělena stejnoměrně ani že je dohoda možná v každé rodině.
Máme v Česku podle vás dostatek nástrojů, které mohou pomoci rodinám zvládnout rozvod?
Záleží na regionu a dostupnosti služeb. Ve velkých městech jsou poměrně běžné státní poradny. Vedle toho pak funguje spousta soukromých zařízení, která poskytují pomoc za úplatu. My v rámci projektu Servis rodiny pořádáme také například edukace pro účastníky opatrovnických řízení přímo na soudech. Rodiče se tam mohou dozvědět, co děti prožívají, jaké jsou jejich potřeby a jak s nimi mluvit. Aktuálně máme spolupráci se zhruba 15 soudy, které naše služby využívají a poskytují rodičům v rámci soudního řízení tento nástroj pomoci.
Pochopitelně fungujeme tam, kde to soud vidí jako užitečné. Osobně si myslím, že soudů, které takovou podporu nabízí by mělo být mnohem více. Například v severských zemích jsou v rámci opatrovnického řízení běžné povinné či standardně nabízené informační, poradenské a mediační intervence pro rodiče. V Česku s tím postupujeme pomaleji, ale přesto si myslím, že je trend pozitivní. Celkově přibývá lidí, kteří nějakou formu pomoci využívají.
Vy osobně se nyní podílíte také na vzniku digitálního nástroje Divorcio. Jakou roli by měl podle vás při rozvodech sehrát?
Divorcio je především preventivní nástroj. Má v podstatě nabídnout všechno to, o čem jsme se dosud bavili, rodičům, kteří ještě nejsou ve velmi hlubokém konfliktu. V aplikaci najdou edukaci, poradenství, provází je celým procesem rozvodu. Každý z rodičů může také prostřednictvím aplikace druhému sdílet své představy o budoucím uspořádání rodiny. Součástí je také rodičovský plán, který už řeší velmi praktické otázky typu, jak bude fungovat péče po rozvodu, co budou rodiče dělat a na čem se chtějí dohodnout. Dalším nástrojem je pak také kalendář péče, kde si může každý rodič vizuálně nastavit svou představu o tom, kdy chce s dítětem trávit čas. Právě tahle vizualizace rodičům často pomůže uvědomit si, že jejich spor je ve skutečnosti mnohem menší, než jak ho sami vnímali.
Připravujeme i část na podporu komunikace mezi rodiči tak, abychom jim pomohli k věcné, konstruktivní komunikaci s ohledem na potřeby dětí. Pokud například napíšu něco příliš útočně nebo emotivně, zasáhne náš průvodce Koala a upozorní mě, že by bylo vhodné formulaci změnit. Přes veškerou snahu ale Divorcio nemůže řešit závažné rodičovské konflikty. U hlubokých konfliktů je lidský kontakt nezastupitelný. A někdy bohužel nepomůže ani ten.
V úvodu našeho rozhovoru jste říkala, že by se odborná péče měla dostávat k rodinám zasaženým rozvodem dříve. I proto jste vytvořili Divorcio?
Ano, právě proto vzniklo Divorcio. Má rodičům nabídnout první krok – edukaci, informace a bezpečný prostor, kde si mohou spoustu věcí ujasnit. Je dostupné nepřetržitě, 24 hodin denně, sedm dní v týdnu a rodiče tam najdou všechny důležité informace na jednom místě. A pokud zjistí, že jim to nestačí, dalším krokem už může být osobní spolupráce s odborníkem. To je tedy hlavní smysl Divorcia – dostat pomoc k rodičům co nejdříve.
Říká se, že je rozvodů příliš mnoho a že by se rodiče měli více snažit vztah zachránit a udržet téměř za každou cenu. Jak to vidíte vy?
Otázka, jestli spolu zůstat kvůli dětem, nebo se rozvést, je podle mě velmi složitá. Myslím si ale, že rodiče by měli udělat maximum pro záchranu svého vztahu. Byla bych ráda, kdyby lidé mnohem častěji využívali párovou terapii ve chvíli, kdy cítí, že jejich vztah začíná mít problémy. Každý pár by si podle mě měl poctivě odpovědět na otázku, jestli pro záchranu vztahu opravdu udělal všechno, co mohl, nebo jestli je rozvod jen tím jednodušším řešením.
A víte, co bývá někdy úplně nejtěžší? Když rozvod nepřinese očekávanou úlevu. Spousta lidí si myslí, že po rozvodu už druhého partnera nikdy neuvidí. Jenže pokud mají společné děti, není to možné. Na druhou stranu zůstávat spolu jen kvůli dětem podle mě smysl nemá, pokud je vztah skutečně nefunkční. Navíc se pak někdy stává, že rodič dítěti po letech řekne: „Kvůli tobě jsem v tom vztahu vydržel osmnáct let.“ Tím na něj ale přenese obrovský pocit viny, který je také pro psychické zdraví škodlivý.
