Dobré právníky je potřeba dobře zaplatit. A pokud politici tvrdí, že máme příliš mnoho soudců, měli by to doložit konkrétními daty, nikoliv dojmy. Nový prezident Soudcovské unie Tomáš Rychlý z Nejvyššího správního soudu na volebním sněmu na Lipně výrazně porazil předsedkyni českobudějovického krajského soudu Martinu Flanderovou poměrem 70 ku 20 hlasům.
Ve volbě prezidenta Soudcovské unie jste získal 70 hlasů, zatímco Martina Flanderová 20. Čekal jste tak výrazné vítězství?
Popravdě jsem nevěděl, co čekat. Jak jsem říkal ve svém volebním projevu, jsem si vědom toho, že jsem neobvyklý kandidát. Nejsem takzvaný kariérní soudce, nevyrůstal jsem profesně na soudech a nestrávil jsem v justici celou svou profesní dráhu. Proto jsem také zdůrazňoval, že budu kolegům naslouchat, abych dobře vnímal i problémy, se kterými nemám bezprostřední zkušenost. Například zkušenost mladšího právníka, který se teprve snaží do justice dostat.
Sám jste řekl, že nejste úplně typický kandidát. Na Nejvyšší správní soud jste přišel z advokacie.
Ano, proto jsem nedokázal ani přibližně odhadnout, jaký bude volební výsledek. Mile mě překvapil. Samozřejmě děkuji všem kolegům, kteří mě podpořili. Zároveň chci zastupovat i ty, kteří mi hlas nedali. Volba byla tajná, takže ani nevím, kdo to byl. Rozhodně se ale budu snažit být prezidentem Soudcovské unie pro celý soudcovský stav.
Co chcete jako nový prezident Soudcovské unie především prosazovat?
Chci se věnovat zejména tomu, o čem se velmi intenzivně diskutovalo na sněmu, především v jeho pracovních sekcích. Vyplynula z nich tři témata, která soudce v současnosti skutečně pálí.
Prvním je mediální komunikace. Sám jsem moderoval panel, který se jí věnoval. Jde o to, jak ji dále rozvíjet, aby obraz Soudcovské unie nebyl pouze obranný. Unie se zastává soudců, soudů a nezávislosti soudnictví. To je samozřejmě dobře, je to potřeba a myslím, že to bude potřeba i v budoucnu. Vedle toho by ale měla přicházet s vlastními pozitivními tématy. Měla by také přístupným způsobem popularizovat fungování soudů a vysvětlovat nejširší veřejnosti, proč je nezávislá justice důležitá i pro člověka, který zrovna před soudem nestojí jako účastník řízení.
Druhým tématem je výběr soudců. Tam existuje celá řada problémů a nedostatků. Pro mladé právníky je dnes velmi složité a především nepředvídatelné, jak se do justice dostat. Mohou mít ambice, schopnosti i zkušenosti ze soudnictví, například jako asistenti soudců, ale přesto nemají přiměřenou míru jistoty, jak bude jejich profesní dráha pokračovat. Naopak čelí obrovské nejistotě. Současný model výběru nových soudců nefunguje úplně dobře. Je potřeba ho doladit tak, aby vyhovoval nejen mladým právníkům, ale samozřejmě také potřebám soudní soustavy.
Dalším tématem je využití AI v justici.
V příslušné sekci zazněly myšlenky, které následně podpořilo i shromáždění delegátů. Jednou z nich je, že možná bude potřeba změnit procesní předpisy tak, aby zohledňovaly používání umělé inteligence.
Druhou otázkou je technické a IT zázemí soudů. Prostředky, které dnes máme k dispozici, nejsou na nejvyšší možné úrovni. Ani samotná struktura informačních technologií nefunguje dostatečně spolehlivě a neumožňuje nám vždy pracovat v odpovídajícím profesionálním prostředí. To jsou tři témata, která vzešla ze sněmu. Nejde tedy pouze o moje osobní priority. Jsou to oblasti, na kterých se soudci shodli a které budeme dále rozvíjet.
Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc na sněmu řekl, že by soudci měli veřejnosti více vysvětlovat svá rozhodnutí, například prostřednictvím médií. V diskusích se ale objevuje námitka, že k tomu přece slouží odůvodnění rozsudku. Souhlasíte s ministrem?
Osobně s ním souhlasím. Zdůrazňuji, že jde o můj názor, nikoliv o stanovisko Soudcovské unie. Myslím si, že doba stále více vyžaduje, aby soudci dokázali v rámci své role vysvětlovat rozhodnutí také laické veřejnosti. Zejména v případech, o které je mimořádný veřejný zájem.
Problém spočívá v tom, že právní úprava i judikatura jsou velmi komplikované. Rozhodnutí soudů proto bývají často mimořádně technická. Nedávno jsem například viděl trestní rozsudek, který měl 430 stran. I pro odborníka je oříšek takový rozsudek přečíst a porozumět všem jeho souvislostem. Těžko to můžeme očekávat od běžného člověka.
Soudce ale nemusí veřejnosti vysvětlovat všech 430 stran. Stačí přece podstata rozhodnutí.
Samozřejmě. Jenže představte si například případ hospodářské trestné činnosti, ve kterém figuruje 22 obžalovaných a celá věc se rozpadá do řady jednotlivých skutků. Těžko najdete někoho kompetentnějšího, kdo by dokázal rozhodnutí vysvětlit novinářům, než soudce, který vedl hlavní líčení a rozsudek napsal. Myslím si, že ať chceme, nebo nechceme, bude to stále více patřit k úlohám soudců.
Jsou na takovou komunikaci soudci připraveni? Řada z nich s médii příliš mluvit nechce.
O tom jsme hovořili také s panem ministrem, který podle mého názoru tento přístup podporuje. Samozřejmě soudce nelze ke komunikaci nutit, jsou nezávislí. Můžeme ale podporovat jejich vzdělávání. Justiční akademie už například pořádala seminář o mediální komunikaci, kterého jsem se sám účastnil. Myslím si, že právě to je dobrá cesta. Je potřeba najít prostředky, aby takové vzdělávání pokračovalo.
Mezi soudci a novináři navíc existuje určitý odstup.
Myslíte nedůvěra?
Nechci říkat přímo nedůvěra, to by bylo příliš silné slovo. Spíše ostych nebo nejistota. Soudci žijí ve světě odbornosti, nezávislosti a rozhodování. Novináři zase ve svém profesním prostředí. Já mám zkušenost z obou stran, protože jsem novinářem byl. Většina soudců ale takovou zkušenost nemá.
Například já mám k novinářům důvěru v tom, že když řeknu, že něco sděluji mimo záznam, budou to respektovat a ponechají si informaci pouze jako podklad pro lepší pochopení tématu. Sám jsem to jako novinář vždy absolutně respektoval. Dovedu si ale představit, že kolegové, kteří tuto zkušenost nemají, nevědí, nakolik se mohou na podobné dohody spolehnout. Nemusí přesně rozumět rozdílu mezi komunikací on the record a off the record.
I to jsou věci, které lze vysvětlovat na seminářích nebo při neformálních setkáních. Soudcovská unie v tom může sehrát pozitivní roli. Bez vysvětlování soudních rozhodnutí, bez jejich určitého překládání do laického jazyka, podle mě důvěra v soudy příliš neporoste.
Soudcovská unie bývá veřejností často vnímána především jako organizace, která hájí soudcovské platy. Někdy se o ní mluví téměř jako o odborech. Myslíte, že jsou dnes soudcovské platy v bezpečí, nebo očekáváte další spory s politiky?
To nemám ve svých rukou, ale té diskuse se nebojím. V určitém ohledu ji dokonce považuji za nadbytečnou. Soudcovské platy jsou stanoveny zákonem a vlastně by stačilo, kdyby výkonná a zákonodárná moc tuto právní úpravu respektovaly a nechaly ji být. Platy soudců závisejí na vývoji objektivních ekonomických ukazatelů. Není to něco, co by si soudci každý rok vyjednávali nebo co by je náhle napadlo požadovat.
Politici ale často argumentují tím, že si soudci své platy nakonec stejně vysoudí.
Jenže soudci si je vysoudí v reakci na to, že do nich politici neústavně zasahují. Soudní cesta je potom posledním způsobem obrany našich práv.
Já říkám, že pravidlo je velmi jednoduché: dobré právníky je potřeba dobře zaplatit. Zeptal bych se politiků i veřejnosti, jakou vlastně chtějí justici. Chtějí justici složenou z podprůměrných právníků, kteří jsou placeni tak, aby nějak vyžili? Anebo chtějí sebevědomé, inteligentní a schopné lidi, kteří si na pracovním trhu vybrali justici také proto, že jim nabízí odpovídající a důstojné finanční ohodnocení?
Považujete současné finanční podmínky soudců za odpovídající?
Myslím si, že úplně odpovídající nejsou, pokud se podíváme například na odchod soudců do starobního důchodu. Řeknu narovinu, že z mého osobního pohledu to důstojné není. Dochází totiž k obrovskému propadu příjmů, který není úplně standardní ani ve srovnání s některými evropskými a dalšími zeměmi.
Není to něco, co bych nyní chtěl aktivně prosazovat. Ale když ze strany výkonné moci občas zaznívá, že soudci mají příliš vysoké příjmy, je potřeba dodat také druhou část této debaty. Z hlediska odchodu do starobního důchodu jsou na tom soudci podstatně hůře. Pokud by se v této oblasti podařilo něco změnit, mohlo by to přirozeným způsobem podpořit také generační obměnu justice. Soudci by měli pozitivní motivaci nekončit svou kariéru až v 70 letech.
Zmínil jste generační obměnu. Uvažoval byste také o změně věkové hranice, do které mohou soudci vykonávat funkci?
To je další zajímavá otázka, kterou jsem zatím nikde v orgánech Soudcovské unie neprojednával. Pokud se postupně zvyšuje věková hranice odchodu do starobního důchodu, nabízí se otázka, zda by se neměla zvýšit také hranice pro výkon funkce soudce. Například ze 70 na 72 let. Neříkám, že to navrhuji. Jen mě zajímá, proč dokážeme posouvat hranici odchodu do starobního důchodu, zatímco hranice pro soudce jako by byla nedotknutelná.
Nebylo by lepší zkušené soudce po odchodu z funkce nějakým způsobem dále využívat?
Taková myšlenka už existuje. V Soudcovské unii vznikl materiál, který se zabýval institutem takzvaného emeritního soudce. Princip spočíval v tom, že by bývalý soudce za určitou finanční kompenzaci zůstával v pracovní pohotovosti. Byl by připraven v případě potřeby nastoupit a po určitou dobu znovu soudit za soudcovský plat. Za samotnou připravenost by dostával určitou odměnu.
Myslím si, že ta myšlenka nebyla vůbec špatná. Samozřejmě ale naráží na to, že její uskutečnění závisí na výkonné a zákonodárné moci. Zatím se ji prosadit nepodařilo. Osobně ji však považuji za docela chytrou.
Ministr spravedlnosti ovšem naznačuje, že v Česku máme soudců příliš mnoho. Současně jsou právníci, kteří čekají na jmenování. Měli by tedy emeritní soudci vůbec koho zastupovat?
Jenže to jsou zatím pojmy a dojmy. Pokud chceme vědět, jestli máme soudců dostatek, nedostatek, nebo naopak příliš mnoho, musí tomu odpovídat nějaká analýza. Potřebujeme podklady, potřebujeme sbírat údaje ze soudů. Musíme vědět, jak efektivně jsou soudci využíváni, jak do jejich práce vstupuje umělá inteligence a jaké další okolnosti ovlivňují fungování soudnictví. To je samozřejmě úkol především pro výkonnou moc. A takové otázky se nevyřeší za půl roku.
Možná ani během jednoho volebního období.
Přesně tak. Je to něco, co se musí začít systematicky řešit a co se bude vyvíjet v průběhu několika let. Teprve potom můžeme dospět k nějakým podloženým závěrům. Podobně se dívám také na případné změny soudní mapy. Taková reforma musí mít silný racionální základ a opírat se o konkrétní fakta. Teprve pak o ní můžeme smysluplně diskutovat.
Kdo je Tomáš Rychlý?
Tomáš Rychlý (1969) vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Profesní dráhu začínal jako novinář. Od roku 1997 pracoval v advokacii. Prošel mezinárodními kancelářemi Allen & Overy a Clifford Chance, později se stal partnerem kanceláře Wolf Theiss, jejíž pražskou pobočku od roku 2012 vedl. Specializoval se zejména na energetiku a regulovaná odvětví.
V lednu 2017 byl jmenován soudcem a od února téhož roku působí u Nejvyššího správního soudu, kde je předsedou senátu. Věnuje se také akademické činnosti a výuce práva.
