Případ muže zraněného v červnu 2019 v Hradci Králové spadlým kusem stromu se vrací na začátek. Ve sporu o odškodné Nejvyšší soud rozsudky nižších instancí zrušil a vytkl jim řadu pochybení. Nyní musejí zodpovědět otázku, jak se mělo město zachovat, když mu v koruně stromu téměř dva měsíce visel zlomený vrchol sousedního topolu.
Topol osiky rostl na sousedním pozemku jiných vlastníků. Nejméně od prvního máje 2019 se odlomil a spadl na větev dubu. Ta se podle zjištění soudů nepoškodila najednou. Nejprve podélně praskla, ve druhé fázi se nalomila nebo zlomila a ještě nějaký čas zůstávala v koruně. Nakonec se osudného dne uvolnila a spadla na zem.
Záchranáře si přivolal později
V té době pod stromem procházel Viktor Audrlický se dvěma syny. Přesný průběh odpoledne se před soudy objasnit nepodařilo. Žalobce i jeho syn uvedli, že osika spadla mezi 15. a 16. hodinou. Záchranná služba přitom přijala výzvu k výjezdu až v 19:04. „Pokud měl být žalobce zraněn kolem 17. hodiny, není objasněno, co se dělo v časovém úseku až do přivolání záchranné služby o dvě hodiny později,“ konstatoval okresní soud.
Samotný dub byl podle odborných závěrů v pořádku. Jevil se „v dobrém stavu a byl přiměřeně vitální, stabilní, bez vážnějšího narušení statických poměrů, provozně bezpečný“. Znalci zároveň nevyloučili, že větev mohla spadnout kvůli pohybu lidí v bezprostřední blízkosti.
Dvakrát neúspěšná žaloba
Audrlický po městě požadoval 2 930 825 Kč jako náhradu škody a nemajetkové újmy. Okresní soud v Hradci Králové žalobu v srpnu 2024 zamítl. Uzavřel, že město péči o lesní porost nezanedbalo a že chybí příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zraněním.
Soud kritizoval i chování žalobce a jeho synů. Neměli totiž souhlas se zpracováním spadlých větví, a po pádu osiky se pohybovali v nebezpečném prostoru bez ochranných pomůcek. „Přiměřeným řešením bylo přivolat hasiče a odstranění dřeva ponechat odborníkům,“ napsal soud a dodal, že žalobce ke vzniku škody přispěl „rozhodující měrou“.
Krajský soud loni v březnu 2025 rozsudek potvrdil a odpovědnost přehrál na sousedy. „Nebýt statického selhání topolu osika a jeho zaklínění do koruny dubu, nedošlo by k nalomení dubové větve a jejímu pádu na zem,“ uvedl. Mezi případným protiprávním jednáním města a škodou proto podle něj příčinná souvislost chybí. „Prevenční povinnost porušili spoluvlastníci topolu osika,“ uzavřela krajská instance.
Oklikou přes Ústavní soud
Žalobce podal dovolání. Tvrdil, že škoda může mít více příčin a že jednou z nich byla nečinnost města, které zjevně nebezpečný stav téměř dva měsíce neodstranilo. Odkazoval mimo jiné na rozsudek, v němž Nejvyšší soud dovodil odpovědnost správce lesa za smrt cyklistky, na kterou spadl strom viditelně napadený dřevokaznou houbou. Město navrhovalo dovolání odmítnout jako nepřípustné.
Nejvyšší soud dovolání v říjnu 2025 skutečně odmítl, a to pro vady. Dovolatel podle něj u otázky příčinné souvislosti neuvedl, od které rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil. Ústavní soud však letos v květnu usnesení zrušil pro porušení práva na přístup k soudu. Dovolatel podle něj ustálenou praxi označil dostatečně, „byť bez odkazu na konkrétní spisové značky, a to slovním popisem“.
Konání, nebo opomenutí
Napodruhé se senát předsedkyně Hany Tiché dovoláním pod sp. zn. 25 Cdo 2578/2025 zabýval věcně a dal žalobci za pravdu. Klíčové pochybení nižších soudů viděl v tom, že nerozlišily aktivní jednání a nečinnost.
Občanský zákoník účinný od roku 2014 podle Nejvyššího soudu v obecné prevenční povinnosti podle § 2900 „nadále již nepočítá s dosahem obecné prevence na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně konání“. Za nečinnost lze odpovídat jen za zvláštních podmínek § 2901, například pokud někdo nebezpečnou situaci vytvořil nebo nad ní má kontrolu.
„V posuzovaném případě spočívá pochybení obou soudů již v tom, že případ posuzovaly podle § 2900, namísto § 2901,“ zdůvodnil Nejvyšší soud. Dovolatel totiž městu nevytýkal chybné jednání, ale opomenutí. Okresní soud podle dovolacího soudu pochybil také tím, že otázku, zda město zanedbalo náležitý dohled, považoval za skutkovou. Jde o úvahu právní.
Obezřetnost má limity
Nejvyšší soud zároveň vymezil, co po vlastníkovi stromu je možné požadovat. Prevenční povinnost podle něj není absolutní a „nevyžaduje zajištění, aby strom nebo větev za žádných okolností nespadly. Vyžaduje však takový stupeň obezřetnosti, který lze vzhledem ke konkrétnímu stavu stromu, jeho umístění, předvídatelnému pohybu osob a majetku v jeho dosahu a dostupným informacím rozumně požadovat.“
Samotný pád stromu nebo větve porušení povinnosti nedokládá, pokud byl strom v dobrém stavu, nebezpečí nešlo předvídat a škodu způsobilo mimořádné počasí. Opomenutím však může být například nereagování na zjistitelné příznaky závadného stavu.
Odpovídat mohou vlastníci obou stromů
Odvolací soud podle Nejvyššího soudu sice uzavřel, že město prevenční povinnost neporušilo, neuvedl však, jak se mělo zachovat. Nevypořádal se ani s námitkou, že město mělo topol odstranit nebo přijmout jiná opatření, například informovat vlastníky sousedního pozemku či místo označit páskou.
Dovolací soud přitom zdůraznil, že topol byl v dubnu zaklesnutý téměř dva měsíce, a lesník, který pro město pracoval vypověděl, že by situaci řešil a vlastníka pozemku uvědomil, pokud by ji zjistil. Případná odpovědnost majitelů osiky navíc podle Nejvyššího soudu nevylučuje souběžnou odpovědnost města.
S úvahou krajského soudu, že bez selhání osiky by se dubová větev neulomila, Nejvyšší soud souhlasí. Příčinnou souvislost však měly soudy hledat mezi případným opomenutím města a zraněním žalobce. „Pokud by žalovaný topol osiku odstranil, větev dubu by se neulomila a nezasáhla by dovolatele,“ stojí v rozsudku. Soud však hned, že touto úvahou „nepředjímá posouzení otázky, zda žalovaný opravdu takovou povinnost měl“.
Rozhodující míra nic neříká o odpovědnosti města
Výtku směřoval Nejvyšší soud i k hodnocení spoluzavinění zraněného. S tím, že si počínal nezodpovědně, lze podle něj obecně souhlasit. Z rozsudku okresního soudu však nevyplývá, v jakém rozsahu jeho podíl na újmě vyvodil. „Ze slov ‚rozhodující měrou‘ ani vyjmenovaných pochybení dovolatele nelze učinit žádný závěr o odpovědnosti žalovaného,“ konstatoval dovolací soud. Nelze tedy říct, zda okresní soud považoval podíl žalobce za výlučný, či jen částečný.
Nejvyšší soud připojil i obecnější kritiku. Oba soudy podle něj citovaly celou řadu ustanovení, ale z jejich rozhodnutí nevyplývá, jak tato ustanovení aplikovaly. Týká se to zejména § 2937 o škodě způsobené věcí samou od sebe. Z rozsudků podle dovolacího soudu nelze poznat, zda soudy dospěly k závěru, že se město odpovědnosti zprostilo, ani kdo nese důkazní břemeno.
Případ tak bude znovu rozplétat královéhradecký okresní soud. Musí vyřešit, jak mělo postupovat a zda tak jednalo. Dojde-li k závěru o protiprávním opomenutí, případně že město neprokázalo náležitý dohled nad stromem, posoudí příčinnou souvislost a v jakém rozsahu se na vzniku škody podílel sám zraněný.
