Nejvyšší soud zrušil rozsudek, kterým Městský soud v Praze zbavil bývalého ministra kultury Lubomíra Zaorálka (tehdy ČSSD) a stát povinnosti omluvit se muzikálovému producentovi Oldřichu Lichtenbergovi. Podle verdiktu ministr svému kritikovi vkládal do úst výroky, které nikdy neřekl.
Spor sahá do covidového období jara 2020. Vláda tehdy na pomoc kultuře zasažené pandemií uvolnila zhruba 1,07 miliardy korun. Soukromá nedotovaná divadla ale z balíku peněz nedostala nic. Lichtenberg, producent a akcionář Divadla Broadway, proto inicioval takzvanou Velikonoční výzvu, v níž ministra vyzval k odstoupení.
Zaorálek na to reagoval v médiích, když mluvil o lidech, kteří k němu přijdou, „třísknou do stolu, že chtějí hned miliardu, a když jim ji nedám, jsem hrobař české kultury“. A dodal historku: „Když jsem panu Lichtenbergovi řekl, že se jim uleví, protože nebudou muset platit nájmy, tak mi řekl, že ho to nezajímá, protože barák, ve kterém divadlo provozuje, mu patří.“
Podle zjištění soudů však žádné takové jednání neproběhlo a Lichtenberg budovu divadla nevlastní. Jeho společnost je v prostorách podnájemcem.
Dvě instance, opačné závěry
Obvodní soud pro Prahu 1 dal producentovi částečně za pravdu. Zaorálkovi uložil zaslat osobní omluvný dopis za výrok o „baráku“, který vyhodnotil jako exces z výkonu funkce. Za výroky o miliardě měl podle něj odpovídat stát, protože je ministr pronesl jako člen vlády. Stát se měl omluvit dopisem, reklamním sdělením po hlavních zprávách a na webu ministerstva. Podle nalézacího soudu nešlo o hodnotový soud, protože výrok „nemá žádný reálný základ. Ke schůzce nedošlo a nikdo do stolu bouchat nemohl.“
Městský soud v Praze však rozsudek změnil a žalobu celou zamítl. Všechny výroky považoval za hodnotící soudy. Skutkový základ podle něj prokázaly dva listinné důkazy. Šlo o text Velikonoční výzvy a starší rozhovor s Lichtenbergem v týdeníku Ekonom, kde se psalo o vlastnictví bývalého kinosálu. Ministr se podle odvolacího soudu „mohl coby laik domnívat“, že Lichtenberg je vlastníkem divadla, a producent měl počítat s ostrou reakcí, když sám rozpoutal politickou debatu. Omluvu na Primě navíc označil za nevykonatelnou, protože televize není účastníkem řízení.
Citace není hodnotící soud
Senát Nejvyššího soudu v čele s předsedkyní Martinou Vršanskou se však v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1133/2025 s odvolacím soudem rozešel hned v kvalifikaci výroků. Obecná východiska ke střetu svobody projevu a ochrany osobnosti podle něj městský soud popsal správně, ale na konkrétní případ je použil chybně.
Nepřesná citace podle něj sama o sobě ještě do osobnosti nezasahuje, pokud citovaný řekl něco obsahově obdobného. Neobstojí ale sdělení o výroku jiné osoby, které je způsobilé jí uškodit a „není pravdivé ani v širším slova smyslu“.
Dovolací senát také zdůraznil, že ani tvrdá veřejná diskuse nemá bezbřehé meze. „Ani garantovaná svoboda slova a právo na volné šíření informací neumožňují unfair výroky (skutkové či hodnotící), které překrucují pravdu ke škodě druhých,“ uvádí rozsudek.
Kritika rozdělení peněz neznamená požadavek miliardy
U výroků o miliardě Nejvyšší soud porovnal, co stálo ve Velikonoční výzvě, s tím, co z ní udělal ministr. Autoři výzvy kritizovali, že z celé částky nepůjde do nedotovaného sektoru ani koruna. To podle soudu ani zhruba neodpovídá tomu, co Zaorálek o Lichtenbergovi vyřkl, tedy „že křičí (tříská do stolu), že chce ihned miliardu“.
Expresivní slova přitom nejsou to podstatné. „Zde již nejde o přípustné přehánění nebo parafrázi či nepodstatnou chybu, avšak o naprosté zkreslení postoje žalobce,“ uvádí rozhodnutí. Takové zkreslení podle něj vykresluje producenta jako arogantní sobeckou osobu, která v době pandemie nevybíravě žádá pro svůj segment vše, co měl ministr na záchranu celé kultury.
Soud připomněl i hranici tolerance veřejně činných osob. Věc byla nepochybně veřejného zájmu, ale ani takové osoby nejsou povinny strpět uvádění nepravdivých dehonestujících údajů nebo kritických hodnotících soudů z těchto nepravdivých údajů vycházejících.
„Barák“ a úleva na nájemném
Stejně dopadl výrok o vlastnictví budovy. I kdyby Lichtenberg nemovitost vlastnil, což popírá, nemohla by tato skutečnost podle Nejvyššího soudu jakkoli podepřít závěr odvolacího soudu o správnosti výroku Zaorálka o tom, že mu žalobce sdělil, že ho nezajímá úleva v osvobození od nájemného.
Soud také upozornil na logickou mezeru: úleva na nájemném byla významná pro provozovatele, kteří své sály nevlastní, a Lichtenberg ve výzvě mluvil za celý nedotovaný sektor. „Takže žádná přímá linka mezi jeho údajným vlastnictvím budovy divadla, Velikonoční výzvou a jeho údajným nezájmem o úlevy na nájemném není,“ uvádí rozsudek. Smyšlený rozhovor podle něj mohl u veřejnosti vyvolat dojem nevděku, sebestřednosti či vychytralosti.
Omluvu lze zadat i v cizí televizi
Nejvyšší soud korigoval i procesní závěr o nevykonatelnosti. Povinnost zveřejnit omluvu je totiž ukládána žalovanému, nikoli televizi. „Je pouze věcí žalovaného, aby na své náklady zajistil (např. formou placené inzerce) uveřejnění této omluvy,“ uvádí odůvodnění. Samotná skutečnost, že Zaorálek ani stát televizi neovládá, nemožnost omluvy nezpůsobuje. Soud tak musí pouze ověřit, zda médium existuje a lze ho navrženým způsobem použít.
Senát přidal i obecnější poučení: materiální nevykonatelnost žalobního návrhu nevede k zamítnutí žaloby. Jde o vadu žaloby, případně rozhodnutí, kterou je třeba řešit jinak.
