Vláda 26. 10. 2026 schválila změnu trestního řádu, která zamezuje vynucování odsouzení vyšším soudem vůči nalézacímu soudu. Již nemají být odsouzeni obžalovaní v rozporu s přesvědčením soudce, který je soudí.

Trestní řízení dnes umožňuje odvolacímu soudu změnit složení nalézacího soudu první instance.[1] Obdobně tak může postupovat i dovolací Nejvyšší soud.[2] Důvody mohou být různé, ale někdy se tak děje, když nadřízený soud není spokojen s tím, jak rozhoduje nižší soud, když ten nechce akceptovat právní či skutkové závěry nadřízeného soudu. Je to významný nástroj, který vyšší soudy ve spojení se závazností svých rozhodnutí využívají k tomu, aby nalézací soudy uznaly obžalovaného vinný, byť s tím nesouhlasí. Hrozba změny soudce i celého soudu je důvodem proč se vyšším soudům podvolí.

Pakliže se nepodvolí, nadřízený soud vyřeší tuto názorovou vzpouru změnou soudce a očekává, že nový soudce či soudní senát již bude poslušnější. Přitom však nemůže nařídit, který senát má o věci rozhodnout a nástup nového soudce či senátu musí vycházet z rozvrhu práce příslušného soudu. I tak však jde o závažný zásah do práva na zákonného soudce a dalších principů soudního řízení – dvojinstančnosti trestního řízení a zásady volného hodnocení důkazů.

Soudci na vyšších soudech mají oproti soudcům na nižších soudech vyšší plat, vyšší společenské postavení, méně práce a více moci. Nic to však neříká o tom, zda při svém rozhodnutí, které se odchýlí od soudu nalézacího, mají pravdu. Nelze ani říci, že na vyšších soudech jsou lepší soudci, ať již z pohledu právního či obecně lidského. Pro soudnictví platí to, co obecně pro lidskou společnost, včetně Murphyho zákonů, přičemž jeden z nich říká, že pracovník je povyšován, až zaujme úroveň, na kterou nestačí, ale přesto ve funkci setrvá. A i zde platí, že někde si na nižším soudu odechnou, když odejde neoblíbený a někdy i méně schopný kolega na vyšší soud – rádi mu v postupu pomáhají a doporučí jej. Prostě staré známé zlaté kopačky.

Centralismus soudní moci jako totality

Za monarchie byl přijat trestní řád,[3] který pro vážnější trestné činy zaváděl laické poroty, přičemž hlavnímu líčení předsedal senát tří soudců. Dvanáct porotců rozhodovalo o vině a přitěžujících okolnostech dvoutřetinovou většinou hlasů, pokud ji nebylo dosaženo, platil opak.  Jejich výrok o nevině nemohl v neprospěch obžalovaného nikdo zvrátit. Porotní výrok o vině mohl ve prospěch obžalovaného zvrátit soudní senát jednomyslným rozhodnutím tak, že se věc předloží nové porotě.

Odvolání mohlo směřovat do výroku o trestu a soukromých nárocích, tedy ne do odpovědí poroty na položené otázky. Zmateční stížnost k říšskému Nejvyššímu soudu se týkala otázek právních a procesních, ne skutkových. Porotní výrok mohl být zrušen, jen z procesních a formálních důvodů – např. porota byla nesprávně obsazena, nebyl přítomen obhájce. V takovém případě se však věc vracela k novému rozhodnutí témuž porotnímu soudu, přičemž porotci nebyli zavázáni, jak mají odpovídat na položené otázky. Jinému soudu mohla být věc přikázána jen, pokud Nejvyšší soud shledal věcnou nepříslušnost původního soudu. Úprava za monarchie byla jednoznačně ve prospěch obžalovaného podle zásad presumpce nevinny, v pochybnostech ve prospěch a respektovala zásadu zákonného soudu, soudce a porotce.

Možnost měnit příslušnost soudu nadřízeným soudem za účelem vynucení změny rozhodnutí nižšího soudu byla jedním z opatření komunistické reformy justice po únoru 1948. Únorový převrat vedl k převzetí moci komunisty v centrálních státních orgánech, přičemž se uplatňovala zásada centralismu při řízení podřízených subjektů. Nižší orgán byl povinen respektovat a provádět rozhodnutí vyššího.

V rámci trestního soudnictví tento centralizační přístup uzákonil zákon o zlidovění soudnictví z roku 1948. Nejvyšší soud byl oprávněn v rámci stížnosti pro porušení zákona přikázat věc jinému soudu.[4] Následně v roce 1950 byl zrušen v zásadě ještě prvorepublikový československý Nejvyšší soud v Brně, byť doplněný o komunistickým režimem vybrané soudce z lidu, a vytvořen nový v Praze.[5] Změnu sídla soudu totalitní režim využil k jeho novému obsazení komunistickými soudci z povolání. Tomuto novému Nejvyššímu soudu ideově věrnému komunismu dal nový trestní řád pravomoc v rámci stížnosti pro porušení zákona, která mohla směřovat proti jakémukoliv rozhodnutí prokurátora či soudu, aby nařídil nové projednání věci týmž soudem či jiným soudem, přičemž byly vázány právním názorem Nejvyššího soudu.[6]

V roce 1956 trestní řád umožnil, aby pravomoc, kterou dosud disponoval Nejvyšší soud, měl každý odvolací krajský soud. Ten mohl v rámci odvolání vrátit věc zpět nalézacímu soudu, přičemž mohl nařídit, že bude jednat soud v jiném složení nebo dokonce jiný nalézací (okresní) soud, přičemž nebyl omezen žádnými konkrétními důvody a jeho názor byl závazný pro nalézací soud.[7] Tuto úpravu převzal i trestní řád z roku 1961 a platí dosud. Jen byl doplněn apel, aby přikázání jinému soudu bylo z důležitého důvodu. Důležitý důvod nebyl a není zákonem ani požadován při nařízení projednání v jiném složení senátu či samosoudce téhož soudu.[8] Obdobně má toto právo Nejvyšší soud v rámci dovolání[9] a měl i má v rámci rozhodování o stížnosti pro porušení zákona.[10] Tento relikt komunistického trestního práva zasahuje do práva na zákonného soudce zakotveného na ústavní úrovni Listinou základních práv a svobod.[11]

Uveďme příklad, kdy se na rozhodování postupně účastní nalézací (1. instance), odvolací (2. instance) a dovolací Nejvyšší soud (3. instance). Každý rozhoduje v tříčlenných senátech. Nalézací a odvolací soud jednomyslně zprostí obžalovaného obžaloby. U Nejvyššího soudu dopadne hlasování 1:2, dva soudci si myslí, že má být odsouzen. Z celkem 9 budou vynucovat odsouzení 2 soudci, proti 7, protože mají větší moc. Názor předešlých šesti z předchozích dvou instancí je bezcenný. Zásada v pochybnostech ve prospěch dostává na frak, protože Nejvyšší soud vidí většinu jen v posledním senátu, kde dva soudci porazili jednoho. Pokud však člověk vnímá trojinstanční řízení jako celek, dochází k děsivému důsledku, že dva poráží sedm.

Vypořádat se s totalitním přežitkem centralizované moci v soudnictví je součástí novely trestního řádu. Smyslem návrhu je omezit porušování práva na zákonného soudce, vynucování odsouzení ze strany odvolacího (dovolacího) soudu vůči nalézacímu soudu a posílit dvojinstančnosti řízení v materiálním slova smyslu.

Judikatura

Připravovaná novela trestního řádu odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora Evropské unie i Ústavního soudu. Postup Vrchního soudu v Praze, kdy si proti vůli nalézacího soudu vynutil odsouzení, již vedl ke křiklavému porušení práva, když si takto vynutil odsouzení Roberta Tempela na doživotí, přestože ten byl celkem 4x Krajským soudem v Plzni zproštěn. Dokonce vrchní soud nařídil změnu soudního senátu v Plzni a když i ten jej opakovaně zprostil, nařídil změnu soudu z Plzně do Prahy. Evropský soud pro lidská práva rozsudkem konstatoval, že tímto postupem Česká republika porušila Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.[12] Za tuto chybu, kdy Vrchní soud v Praze si na základě ustanovení zavedeného v období totality v 50. letech 20. století vynutil odsouzení opakovaně zproštěného obžalovaného i za cenu změny původního zákonného soudce a soudu, musel náš stát zaplatit odškodné přesahující 12 milionů korun.

Obdobně si Vrchní soud v Praze vynucoval odsouzení za pokus vraždy v případě Lukáše Nečesaného i za cenu změny senátu. Ústavní soud to vrchnímu soudu znemožnil nálezem z 5. 2. 2018, IV.ÚS 4091/18. Navíc zde Ústavní soud zasáhl ještě předtím, než bylo vydáno konečné rozhodnutí ve věci, což jinak zpravidla nečiní. Narušení; práva na zákonného soudce odejmutím věci původnímu senátu jen proto, aby si odvolací soud prosadil svůj názor na vinu obžalovaného, považoval Ústavní soud za tak hrubé narušení ústavnosti, že zasáhl přímo proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým byl změněn senát. Zde i za vynucování si odsouzení i za cenu změny senátu ze strany vrchního soudu následně musel stát zaplatit škodu obviněnému podle zákona o odpovědnosti státu za výkon veřejné moci asi 4,5 milionů korun.

Poznámky:

[1] § 262 trestního řádu č. 141/1961 Sb. (dále jen trestní řád).

[2] § 265l odst. 3 trestního řádu.

[3] Trestní řád č. 119/1873 ř.z., jimž se zavádí nový řád soudu trestního, zejména § 344 a 348.

[4] § 105 odst. 4 zákona č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví.

[5] Zákon č. 267/1949 Sb., o úpravě některých organizačních otázek v oboru soudnictví.

[6] § 218 odst. 1 b) trestního řádu č. 87/1950 Sb.

[7] § 288-289 trestního řádu č. 64/1956 Sb.

[8] § 262 a 264 trestního řádu č. 141/1961 Sb.

[9] § 265l odst. 3 a 265s odst. 2 trestního řádu č. 141/1961 Sb. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.

[10] § 270 odst. 3 trestního řádu č. 141/1961 Sb.

[11] Čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

[12] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 25. 6. 2020, 44151/12. https://www.trestonline.cz/judikatura/evropskeho-soudu-pro-lidska-prava/rozsudek-evropskeho-soudu-pro-lidska-prava-ve-veci-tempel-proti-cr/