Vrchní státní zástupkyně v Praze nastoupila do své funkce začátkem srpna 2012 a oslavila tak již tak pět let.  Na serveru SZprávy se pochlubila svými úspěchy řečí čísel, kdy uvedla, kolik věcí bylo již díky ní skončeno, kolik zastaveno a kolik je dosud v běhu.  V komentáři zaznělo, že „rozjela řadu případů“.

Je však třeba připomenout, že valná většina věcí, které ve svém výčtu uvádí, byla započata již před jejím vstupem do funkce, a která tak nejsou nikterak jejím úspěchem. Z výčtu 177 případů je 20 odsouzených případů, což mohou být právě případy, které napadly před jejím nástupem do funkce vrchní státní zástupkyně.

Vzhledem k tomu, že neuvádí konkrétní případy, nelze si její údaje ověřit. Příkladmo uváděné případy započaly již před jejím nástupem. V zásadě ze známých úspěšných případů se dá hovořit o kauzách soudce Havlína, či Marka Dalíka.
Zcela vyšuměla například kauza Gripeny, a další, v nichž kritizovala svého předchůdce Vlastimila Rampulu, a obviňovala jej z nečinnosti. Ačkoli slibovala, že nechá otevřít případy podvodů při privatizaci, při nichž po jejím nástupu do funkce dobíhala speciální dvacetiletá promlčecí lhůta, neotevřela ani jeden z takových případů.
To se týká i případu Lovochemie, v němž figuroval Andrej Babiš, a při němž se vymlouvala, že s ním nemohla nic dělat, protože jí v minulosti byl odebrán právě Vrchním státním zastupitelstvím. Stejně tak rezignovala na jakékoli prošetřování insolvenčních podvodů.

Metodické vedení

Způsob myšlení vrchní žalobkyně také o lecčems svědčí. Měřítko úspěšnosti v trestním řízení přece nemůže být dáno pouze počtem odsouzených lidí. Státní zástupci řeší i velké množství trestních oznámení, která z větší části nekončí obviněním osob.

Státní zastupitelství je činné i v oblasti obchodní a občanskoprávní, má nezastupitelnou roli v korporátních a insolvenčních případech, v kontrole věznic apod. V těchto oblastech však neuvedla vrchní žalobkyně, jak přispěla k efektivnějšímu fungování státního zastupitelství. Rovněž neuvedla, jak přispěla ve své řídící činnosti k lepšímu fungování podřízených státních zastupitelství, ke zlepšení právní erudice podřízených, kolik právních názorů a metodických stanovisek kromě operativně pátrací činnosti/ zaujala. Nic z toho jsme se z uvedené relace nedozvěděli.

Jaké jsou její nesmazatelné stopy v působení na postu Vrchní státní zástupkyně v Praze, o kterých z  pochopitelných důvodů nemluví. Nemělo by zejména opomenout, že to byla zejména ona sama a její podřízení na Vrchním státním zastupitelství v Praze, kteří systematicky porušovali zákon při určování věcné a místní příslušnosti soudů v přípravném řízení (povolování odposlechů, domovních prohlídek, vazební návrhy) a to až do té míry, že musel zasáhnout Ústavní soud, který svým rozhodnutím z dubna 2016 tuto praxi utnul.

Rovněž by nemělo zapadnout, že to byl opět Ústavní soud, který konstatoval nezákonnou délku vazby u Davida Ratha, na které se jmenovaná osobně podílela. Dosud nikdy v novodobé historii státního zastupitelství soud nekonstatoval u žádného vrchního státního zástupce takové porušování Trestního zákoníku. Vzhledem k častému porušování zákona ze strany státních zástupců pod vedením Bradáčové dokonce advokáti založili Unii obhájců, která na tyto jevy musí poukazovat. To je rovněž nevídaný jev, že někdo musí poukazovat na porušování zákona státními zástupci.

Změna v postavení státního zástupce

Rovněž při bilancování by mělo být připomenuto, že Bradáčová změnila zcela roli státního zástupce v trestním řízení, kterou je dozor nad dodržováním zákonnosti při trestním stíhání osob. Tuto dozorovou roli státního zástupce, která je daná Ústavou ČR a řadou dalších zákonných norem, změnila na aktivistickou roli v tom směru, že v trestním řízení často plně nahrazuje činnost policejního orgánu.

Zúčastňuje se přímo policejních razií a řídí je, píše texty sdělení obvinění a ke stejným postupům nabádá i své podřízené státní zástupce. Zákon jí sice takové oprávnění poskytuje, nicméně jde o výjimečné zásahy do procesní samostatnosti policejního orgánu, a děje se tak v závažných případech, nebo s ohledem na úroveň policejního orgánu. Bradáčová však výjimečné postupy v trestním řízení nahradila za běžné.  Problém však nastává, když nemá jako sama aktérka patřičný odstup a náhled při řešení případných stížností stran trestního řízení. Nemělo by zůstat v zapomnění, že zasahovala i do obsazování postů v Policii ČR, kritizovala policejní reorganizaci, kritizuje Policii, GIBS, ačkoliv žádná z těchto institucí, byť možná často oprávněně, nikdy veřejně státní zástupce nekritizuje.

Masivní a systematický únik informací z trestních spisů

Přípravné řízení při vyšetřování trestných činů je ze zákona neveřejné. Proto je rovněž třeba připomenout, že s jejím příchodem do vedení VSZ v Praze začalo docházet, a stále dochází, k masívním a systematickým nezákonným únikům z vyšetřovacích spisů, které jsou právě pod dozorem VSZ v Praze, a to zejména do novin ve vlastnictví Andreje Babiše. Tyto úniky se neřeší (nebyl vyřešen ani jeden), logicky z jejího pohledu není ani snaha, ani zájem je řešit, trestní oznámení na ně jsou odkládána či předávána jiným policejním složkám než je GIBS.
Tímto způsobem změnila Bradáčová postavení státního zastupitelství jako nezávislého orgánu na jakémkoliv politikovi. Ačkoli tak ráda řeší podezření na trestnou činnost kauzy s očekávaným tzv. pozitivním mediálním ohlasem, např. tzv. kmotrů – Ivo Rittiga či jiných, neřeší jediný Babišův případ, přestože ani v jiných, výše uvedených podobných případech není VSZ v Praze rovněž věcně příslušné.

Řízení a personální politika

Pokud jde o její zásadní roli, kterou je vedení VSZ v Praze a podřízených státních zastupitelství, kromě personálních výměn, jako bylo především faktické donucení k rezignaci pražské vedoucí státní zástupkyně Jany Hercegové, není její role nikterak výrazná. Obklopila se nezkušenými, ale loajálními státními zástupci jako je Ondřej Šťastný či Adam Bašný či Adam Borgula, některé dosadila do vedoucích funkcí a tito řídí své zkušené kolegy, což má nesporně dopad na kvalitu trestních řízení.

Zkušené právníky vystrčila na méně frekventovaná místa, což vzbuzuje pochybnosti o tom, že jí skutečně jde o fungující státní zastupitelství. Výsledek je často kritizovaná nekvalifikovaná práce státních zástupců ze strany soudců a obhájců. To, že přiděluje případy nezkušeným státním zástupcům, má pak vliv na hodnocení práce soudci. Není pravdou, jak Bradáčová uvádí, že by nezazněla kritika na práci jejích podřízených ze strany soudů. Za zmínku stojí například případ Oleo Chemical, ve kterém soudkyně nebývalým způsobem ztrhala práci dozorového státního zástupce, kterým byl již zmíněný Borgula.

Dušan Šrámek