Podle žalobkyně je samoizolace téměř jako domácí vězení Foto: Pixabay

Soud zrušil od listopadu povinnost samoizolace po návratu z některých zemí

Městský soud v Praze (MS) tento týden zrušil část ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví (MZd), které zavádí povinnost podstoupit tzv. samoizolaci při návratu ze zahraničí. Soud konstatoval, že ministerstvo nemá k uložení takové povinnosti zákonné zmocnění. Ministerstvu však dal soud zároveň čas upravit opatření do 1. listopadu, od kdy se tato část opatření jeho rozhodnutím ruší.

Na MS v Praze se obrátila žalobkyně s návrhem na zrušení části ochranného opatření MZd, které zavádí mj. povinnost tzv. samoizolace po návratu z některých zemí s tím, že takový institut český právní řád nezná. Tedy že v rozporu s principem legality ukládá ministerstvo povinnost, kterou není oprávněno uložit, a to z důvodu porušení čl. 14 Listiny základních práv a svobod.

Podle žalobkyně se totiž samoizolace blíží trestu domácího vězení, který lze uložit pouze za spáchání trestného činu. Zákon o veřejném zdraví zná pouze termíny izolace a karantény.

Soud dospěl k závěru, že je žaloba důvodná a napadenou část ochranného opatření zrušil. Podle názoru soudu totiž opravdu zákon o veřejném zdraví, na jehož základě bylo vydáno ochranné opatření, institut tzv. samoizolace nezná.

„Nejenže byla tato povinnost uložena v ochranném opatření, což je opatření obecné povahy, jako smíšený podzákonný správní akt, který není ani rozhodnutím, ani právním předpisem (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu pod č. j. 5 As 85/2015-36) – byť se s rozšiřující oblastí působnosti a větší obecností jím upravované povinnosti více přibližuje právnímu předpisu – ale i samotný institut samoizolace, který žádný zákon nezná, byl v tomto ochranném opatření vyložen. Městský soud v Praze nevylučuje možnost omezení základních práv a svobod opatřeními obecné povahy, avšak primární povinnost, která je adresátům těchto opatření ukládána, musí mít nezbytně zákonný základ (musí být upravena v zákoně, na jehož základě je poté správní orgán oprávněn vydat opatření obecné povahy a primární povinnost, v zákoně přepokládanou, adresátům opatření uložit), přičemž tyto povinnosti nemusí být nezbytně v daném zákoně upraveny výslovně,“ konstatuje se v odůvodnění rozhodnutí MS v Praze.

Jinak je tomu v případě institutů izolace a karantény, s nimiž zákon operuje a u nichž je definován zákonem jejich podmíněný účel, tedy izolace osoby buď nakažené či v případě karantény osoby sice zdravé, ale která byla ve styku s osobami nakaženými. V tomto případě nelze podle soudu analogicky připodobnit samoizolaci k těmto dvěma institutům, neboť se jedná o opatření ryze preventivní, bez podmínky rizikového styku.

„V dané věci se třeba přihlédnout k tomu, aby odpůrci byl poskytnut rozumný časový prostor, aby mohl tímto rozsudkem zrušené ustanovení ochranného opatření modifikovat tak, aby nadále nedocházelo k omezování základních lidských práv a svobod bez zákonného podkladu, popř. učinil jiná vhodná opatření. Zároveň však soud musel přihlížet i k tomu, že institut „samoizolace“ představuje zcela zásadní zásah do svobody pohybu, která je zaručena Listinou základních lidských práv a svobod, který nelze bez řádného zákonného podkladu tolerovat. Z těchto důvodů soud okamžik zrušení předmětných ustanovení posunul až na den 1. listopadu 2021 od 00:00 hodin,“ uzavírá se v rozhodnutí MS v Praze.

Petr Dimun