Sbírky Moravské galerie v Brně včetně Sbírky on-line uchovávají grafické plakáty na dva ze tří brněnských Koncertů mládí a míru z druhé poloviny sedmdesátek. Autorem plakátů je grafik a architekt Vladimír Ambroz s použitím fotografie Jefa Kratochvila z druhého koncertu.
„Normalizace vnitřních poměrů ve státě“, zrovna nepatří mezi „jasné chvilky“ doby nesvobody 1948 až 1989, jak ji označuje zákon. Po vojenské invazi pěti spojeneckých armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 skončilo Pražské jaro a celý obrodný proces. Postupně začalo zase přituhovat. O své vůli jsme se v roce 1968 pokusili vymknout z velmocenské geopolitiky Sovětského svazu (anglicky the Soviet Union) a z jeho zájmů. Anebo o tom alespoň veřejně debatovali v tisku. Cenzura, Ústřední publikační správa, byla zrušena. Snažili jsme se v Československu o politicky skutečnou, nejen formálně právní, svrchovanost. Sovětská unie, jak vyplývalo z anglického překladu názvu, nám to umožnila až na konci 80. let, kdy se sama ocitla v hospodářské krizi a spěla k zániku. Zlidšťovat se svaz započal pozdě. Přesto mělo opožděné sovětské uvolňování svobody projevu a zavádění hospodářské reformy podstatný pozitivní vliv na vývoj u nás koncem 80. let.
Nyní jsme ale ještě v poinvazních letech sedmdesátých, kdy bylo hodně „zataženo“.
Koncerty mládí a míru v letech 1975, 1976 a 1977
Můžeme na brněnské květnové Koncerty mládí a míru pohlížet československými právními dějinami každodennosti? Ano, můžeme.
„Půjdeš tam?“, zeptal se mě spolužák v roce 1975. „Jasně!“, jiná odpověď snad ani nebyla možná. Chodili jsme na gymnázium a hltali rockovou hudbu a „lepší“ pop music. Zahraniční gramofonové desky kolovaly po celé škole. O přestávkách a někdy i velmi tiše ve výuce v naší třídě vyhrávaly přinesené magnetofonové nahrávky. Například rocková balada Child in Time od Deep Purple, obsahující vážný text o Dobru a Zlu, z roku 1970 anebo další rocková balada Lady in Black, opět s podobně vážným textem, z roku 1971 v podání Uriah Heep. Nemluvě o nahrávce rockové opery či muzikálu Jesus Christ Superstar z roku 1970, který byl následně zfilmován, leč u nás nepromítán. Koneckonců naše třída spadala do gymnaziální „humanitní větve s rozšířeným vyučováním moderním jazykům“. Tak jsme si vyučování sami „rozšířili“. Jednou jsme z čelní stěny ve třídě sundali povinný „obraz státníka“ a na jeho místo zavěsili reproduktor. Vyučující si toho ani nevšimli. Obraz prezidenta republiky asi vůbec nevnímali. Hudební ozvučení třídy jsme upřednostnili před „majestátem“.
První z Koncertů mládí a míru se konal dne 22. května 1975. Druhý 14. května 1976 a poslední 19. května 1977. Fotoreportáž již zesnulého Jefa Kratochvila z roku 1976 přinesl hudební měsíčník Melodie v čísle 7.
Pořadatelem těchto veřejných hudebních produkcí ve stylu „open air“ byl fakultní výbor Socialistického svazu mládeže při Fakultě stavební Vysokého učení technického v Brně. Jako gymnazista jsem vzhlížel k činorodým starším vysokoškolským studentům, budoucím inženýrům a inženýrkám. A zůstal jsem překvapen, když jsem spatřil plakát na akci tohoto druhu. V roce 1975, kdy se konal první z Koncertů mládí a míru, to bylo v československém prostředí zcela neobvyklé. Jistě, žádný třídenní americký Woodstock z roku 1969 to nebyl…, ale zase jsme nebyli pod vlivem omamných látek. Měli jsme jen radost, že se něco takového u nás vůbec uskutečnilo. A zcela oficiálně a veřejně plakátovaně.
Nazvat stadionové produkce rockové hudby Koncerty mládí a míru odpovídalo dobové politické frazeologii. Podle všeho byl název zvolen záměrně tak, aby politicky „neprovokoval“ a naopak „zapadl“. Navíc byla využita příležitost, kterou v roce 1975 skýtalo třicáté výročí osvobození Československa roku 1945. Minulý československý politický režim byl zbudován, krom jiného, na politickém kultu „výročí“. U příležitosti „výročí“ se proto konaly akce, které s ním ani nijak nesouvisely. Hold kultu „výročí“ však byl formálně vzdán. A kdo by snad vznášel námitky proti „mládí“ a „míru“? Navíc při připomenutí života doopravdy v době míru po osvobození z německého národně-socialistického ujařmení. Nakonec již zmiňovaný festival ve Woodstocku měl v podnázvu slova „3 Days of Peace & Music“. Mír býval zmiňován po celém politicky rozděleném světě a nebyla to pokaždé jen pustá fráze či licoměrnost. Hnutí hippies nevyjímaje. Naopak právě pro ně byl od 60. let příznačný slogan: „Make love, not war“.
Na brněnských Koncertech mládí a míru účinkovali, jen příkladmo, Radim Hladík, skupiny Olympic a Fermata či Synkopy 61 anebo polští SBB, maďarská Corvina či východoněmečtí Puhdys a další.
Poslední Koncert mládí a míru se konal v roce 1977. Vybavil se mi v paměti obraz. Na rovné ploše uprostřed velodromu mezi sedícím a stojícím obecenstvem bylo již z dálky patrno klubko odlišujících se stojících lidí. Zjevně se jednalo o příslušníky Sboru národní bezpečnosti v civilu, ovšem ve službě. Od většiny přítomných se lišili trochu starším věkem a krátkým sestřihem vlasů, ač byl tehdy módní delší pánský vlas. Snad aby se v davu navzájem poznali, měli všichni na sobě plášť, baloňák, stejné světle zelené barvy a stejného střihu.
Ideová a umělecká úroveň hudebních produkcí
Název Koncert mládí a míru mohl mít i svůj právní význam. Tzv. povolovací vyhláška z roku 1958 totiž brala podstatný zřetel na „ideovou a uměleckou úroveň hudebních produkcí“. A na to, zda tato úroveň odpovídá právnímu požadavku „soustavného zvyšování úrovně hudebních produkcí“. Odpovědnost ze „ideovou a uměleckou úroveň“ nesl nejen pořadatel, ale též zprostředkovatel, jakož i jednotliví účinkující. Právně povahově se jednalo o péči řádného pořadatele, zprostředkovatele a účinkujícího hudebníka či zpěváka apod. Péče podléhala státnímu dozoru.
Ideová úroveň měla být ve shodě se „socialistickou morálkou“, která byla druhem veřejné morálky. Dlužno ale říci, že většina zásad „socialistické morálky“ v sobě neměla až tak nic zvláštního, socialistického. Spíše odpovídala zásadám veřejné morálky obecně. Protikladem zůstávala „buržoazní morálka“ obsahující maloměšťáctví, nehodné společenského pokroku.
Pořádání veřejných hudebních produkcí a jejich zprostředkování
Pořádání veřejných hudebních produkcí v 70. letech podléhala státním povolením. „Dohlédací společnost“ pronikala téměř všude. Právně ideově pramenila již ze starého rakouského práva. Základ spočíval v zákonu o koncertní a jiné hudební činnosti z roku 1957.
Podrobný postup určovala vyhláška z roku 1958. Nesla dlouhý název, a to „vyhláška o povolování veřejných koncertních a jiných hudebních produkcí, veřejných produkcí estrádních a artistických, podniků lidové zábavy, některých divadelních představení, výstav, přednášek a filmových představení a o výhradném oprávnění ochranných organizací autorských“. Zmíněná vyhláška měla obsah jak správněprávní, tak autorskoprávní. Československé zábavní právo nebylo úplně jednoduché. O „právu veřejném“ a o „právu soukromém“ se nemluvilo. Právo bylo považováno za jednotné, vyšší „právo socialistické“.
Povolujícím orgánem byl v našem případě Národní výbor města Brna. V případě veřejné hudební produkce „pouhého“ souboru lidových hudebníků nebo u taneční zábavy by to byl místní národní výbor. V Brně jeden z pěti obvodních národních výborů, příslušný podle místa konání veřejné produkce. Brněnské obvody a obvodní národní výbory byly zrušeny legálním obnovením obecního zřízení na podzim roku 1990.
Žádost o povolení musela být podána na zvláštním tiskopisu o řadě stran. Část tiskopisu sloužila povolujícímu správnímu orgánu, zatímco druhá část byla určena OSA-Ochrannému svazu autorskému pro práva k dílům hudebním v Praze. Třetí část tiskopisu sloužila pořadateli. Po návratu ze základní vojenské služby na podzim 1983 jsem měl nastoupit do OSA do nově zřizované „kontrolní expozitury“ v Brně. „Velel bych si sám.“ Místo jsem ale přenechal kamarádovi právníkovi. Chtěl jsem profesně projít „pravou“ právničinou a stal se notářským čekatelem u státního notářství v Břeclavi.
OSA měla postavení „socialistické organizace zastupující autory“ podle autorského zákona z roku 1965. Původně vznikla roku 1919. Za dlouhou dobu činnosti doznala několika statusově právních změn. V letech 1961 až 1992, kam spadá námi sledované období, měla OSA právní formu „zvláštní organizace“ podle zákona o národních podnicích a některých jiných hospodářských organizacích z roku 1955. Ještě dříve, od roku 1915, v českých zemích v tomto směru působila vídeňská AKM, založená v roce 1897. Zkratka AKM je z německých slov Autoren, Komponisten und Musikverleger.
Druhá část zvláštního tiskopisu doznávala právní povahu návrhu na uzavření smlouvy o veřejném, nedivadelním, živém provozováním hudebních děl s textem nebo bez textu, a to podle československého autorského zákona z roku 1965. Ačkoli autorský zákon tak výslovně nepravil – na rozdíl od některých jiných předpisů průmyslověprávních – jednalo se o smlouvu, která měla právní povahu licenční smlouvy. A to z oboru tzv. malých provozovacích práv. Součást tiskopisu tvořil seznam skladeb, které měly být veřejně živě provozovány výkonnými umělci: hudebníky a zpěváky. Vyhláška mluvila o „úplném programu“. Dělo se tak za autorskoprávním účelem následného rozdělování pořadatelem zaplacených provozovacích honorářů, a to skladatelům a textařům zhudebněných textů. OSA-Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním byl a dodnes je činný jako správce cizího majetku, jednající vlastním jménem na účet skladatelů nebo textařů anebo dědiců jejich majetkových autorských práv. Chráněné zhudebněné texty obvykle mívají povahu drobných uměleckých děl literárních. K jejich provozování dochází ve spojení s díly hudebními, tzn. spolu s hudebními skladbami. Dlužno říci, že umělecká úroveň českých písňových textů pop music byla ve své době docela vysoká. Textaři bývali spíše básníky.
Seznam živě provozovaných skladeb ovšem sloužil, vedle smluvního účelu, též za předmět správního uvážení ve správním řízení o povolení veřejné hudební produkce.
Pořadatel vedle toho uzavíral smlouvu týkající se účinkování výkonných umělců, tj. hudebníků a zpěváků, popř. i pódiových tanečníků či konferenciérů. Smlouva se řídila právem výkonných umělců podle autorského zákona. Avšak samotné uzavření takové smlouvy podléhalo administrativně povinnému zprostředkování k tomu státem povolanou uměleckou agenturou. V námi sledovaných letech 1975 až 1977 se jednalo o krajské podniky pro film, koncerty a estrády podle bydliště výkonných umělců. Lidově byly zvány „krpofleky“. „Vyšší“ zprostředkování prováděl Pragokoncert nebo Slovkoncert dle jejich územní působnosti, což platilo v každém případě při „dovozu“ nebo „vývozu“. Tedy u vystoupení zahraničních hudebníků, zpěváků, tanečníků apod., anebo v případě účinkování našich výkonných umělců v cizině. Například u polských nebo maďarských hudebních skupin, které účinkovaly na brněnských Koncertech mládí a míru. Vystoupení se účastnil také soubor ze Sovětského svazu, Krasny děvicy. Jeho účinkování ale spíše zaniklo bez většího, kromě zdvořilostního, ohlasu. Výběr zahraničních účinkujících podléhal nejen „filtru“ státní kulturní politiky, ale zejména omezeným devizovým možnostem plateb honorářů a dalších nákladů v cizí měně. Československá koruna nepatřila mezi volně směnitelné měny. Ostatně i dnešní česká koruna se stala volně směnitelnou až od října 1995.
Nadto, pořadatel jako provozovatel hudebních děl byl povinen odvést za užití autorských děl příspěvek kulturním fondům. V našem případě Českému hudebnímu fondu v Praze. Právní úprava tří kulturních fondů vyplývala z autorského zákona a dalších předpisů. Veřejnoprávní kulturní fondy byly roku 1993 zákonem privatizovány přeměnou na nadace soukromého práva. Soustava kulturních fondů a zákonných příspěvků byla tím pádem u nás zcela opuštěna. Na rozdíl od její zbytkové úpravy podle slovenského práva. Sám jsem byl v letech 1988 až 1989 stipendistou Českého hudebního fondu.
Na okraj pořadatelské činnosti musíme zmínit Malé divadlo hudby, součást Moravského muzea v Brně. Sídlilo v Chleborádově vile, bývalé varhanické škole, na Smetanově ulici v letech 1962 až 1995. Hudební pořady, řekli bychom poslechové diskotéky, byly zaměřeny též na populární hudbu. Průvodní slovo v nich měl, krom jiných, hudební publicista, již zesnulý, Vladimír Čech. Moravské muzeum tak z gramofonových desek zpřístupňovalo veřejnosti například muzikály Hair nebo již zmíněný Jesus Christ Superstar či nahrávku Mikea Oldfielda Tubular Bells a mnohé další včetně americké country music Johnnyho Cashe. O jevištním provedení těchto muzikálů jsme si mohli nechat jen zdát. Hromadné sdělovací prostředky nic takového nevysílaly, kromě pár výjimek typu rozhlasového pořadu Větrník. Taneční diskotéky se s tím tematicky míjely. Povolit tyto veřejné produkce, nahrazující alespoň dílem to, co jinde veřejně chybělo, nebyl žádný problém, leč pouhá formalita. Roli možná sehrávalo „institucionálně vážné“ postavení Moravského muzea.
Rockové kapely jako soubory lidových hudebníků
Administrativně povinná zprostředkování státním monopolem se netýkala placených vystoupení souborů lidových hudebníků. U nich byla právně předpokládána povinná existence „zřizovatele“. Za zřizovatele běžně sloužila složka některé dobrovolné organizace, mající vlastní právní subjektivitu. Účel zřizovatele měl spočívat v široké podpoře hudební činnosti souboru lidových hudebníků včetně podpory materiální. Někdy tomu tak skutečně bylo, zejména v případě „bohatých“ složek Revolučního odborového hnutí, avšak v řadě jiných případů nikoli. Postavení zřizovatele se proto mnohdy stávalo víceméně formálním. O to důrazněji však právně povinným a kulturně-politicky vyžadovaným.
Mnohdy se v hudební praxi ani nejednalo o typicky „lidové“ hudebníky jako by tomu bylo například u vesnické kapely příležitostně vyhrávající na pohřbech či lidových zábavách. Kupříkladu „jazz band“ by snad mohl být „souborem lidových hudebníků“, kupříkladu černošských, v některých státech USA. V Československu však u něj „lidovost“ působila spíše podivně. Podobně podivně znělo právní označení běžné rockové skupiny jako souboru lidových hudebníků.
„Lepší“ rockové kapely však zpravidla dosáhly právně vyššího postavení, a tím pádem i honorářového polepšení, nežli členové „pouhého“ souboru lidových hudebníků. Struktura hudebního práva bývala docela složitá i pro právníka. Autorské odměny a odměny výkonných umělců byly ve většině případů administrativně-právně upraveny. Prostor pro smluvní volnost zůstával zásadně omezený až vyloučený. Jednalo se o administrativně-direktivní záměr v autoritářském duchu „sociálního inženýrství“.
„Zlidovění všeho“ po politickém převratu roku 1948 se muselo promítnout i do hudby. Mluvíme o důsledku s převratem spojené „socialistické revoluce“. Koneckonců i soudy se jeden čas nazývaly „lidové soudy“, přísedící byli „soudci z lidu“ a státní správa byla „lidovou správou“. Nemluvě o Československé lidové armádě, o „lidové kontrole“ apod.
Poslední právní případ hudebního, ale i jiného uměleckého, účinkování by se již týkal bezplatného vystoupení. Leda jen za cestovní náhrady a platbu za použití zvukové aparatury. Říkalo se tomu „zájmová umělecká činnost“. O něco dříve „lidová umělecká tvořivost“. Státní kulturní politika byla soustředěna i sem. Příznačné bývaly letité právní spory o právní povahu úplaty za užívání vlastní zvukové aparatury. Nejednalo se o nic „akademického“. Důsledek spočíval, krom jiného, ve zdanění daní z příjmů obyvatelstva, anebo nikoli. Tyto právní otázky se týkaly celého zábavního umění po dlouhou dobu, ještě počátkem 90. let.
Koncerty mladosti v Pezinku v letech 1976 a 1977
Brněnské Koncerty mládí a míru byly první akci tohoto druhu v Československu, která byla pořádána v prostředí stadionu pod širým nebem. Za nimi následovaly Koncerty mladosti, pořádané v amfiteátru v Pezinku v Západoslovenském kraji. Odehrály se v červenci v letech 1976 a 1977, vždy v červenci. Pezinské Koncerty mladosti začaly 31. července a 9. července tak, aby vždy končily až druhý den nad ránem. Sám jsem tam nebyl, ale někteří kamarádi „cestovali do Pezinku“. Měsíčník Melodie přinesl fotoreportáž z prvního pezinského Koncertu mladosti v roce 1976 v čísle 10.
Plánovaný třetí ročník, roku 1978, se však již nemohl uskutečnit.
Na pódiu se vystřídali vrcholní čeští a slovenští folkaři, jazzmani a rockeři. Například Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Zuzana Homolová, Petr Lutka, skupina Marsyas, Jaroslav Hutka, ale i Collegium musicum nebo Modus a řada dalších. Organizátory byli Pavol Boriš, pozdější vinohradník, a Ladislav Snopko, pozdější slovenský ministr kultury. Autorem plakátů je Oliver Solga. Pořadatelství se ujala městská organizace Socialistického svazu mládeže v Pezinku. Vstupné stálo 25 Kčs.
Dnes jsou pezinské Koncerty mladosti známější než pozapomenuté brněnské Koncerty mládí a míru. Zejména díky veřejně přístupné filmové a fotografické dokumentaci. Známosti napomohly i knižní a další texty. Po letech se také konalo několik vzpomínkových akcí. Oba organizátoři později vstoupili do politiky.
Brněnská konkurence v Gottwaldově údolí
Koncerty mládí a míru na brněnském velodromu měly svou konkurenci v každoročních Slavnostech míru a československo-sovětského přátelství. Slavnosti bývaly léta pořádány v Brně-Líšni v Gottwaldově (dnes opět Mariánském) údolí v přírodním prostředí plném vodních nádrží obklopených lesy. Údolí bylo nazváno Mariánské po manželce hraběte Belcrediho. Slavnostem se dostalo „politického požehnání“ shora natolik, že v zaměstnáních jsme si museli „dobrovolně povinně“ každoročně kupovat vstupenky, aniž bychom o ně jevili jakýkoli zájem. „Dobrovolně povinný“ nákup vstupenek se týkal kohokoli na větším či významnějším pracovišti bez ohledu na to, zda byl členem, jinak poměrně masového, Svazu československo-sovětského přátelství. O „zákazníky“ tak neměl svaz nouzi.
Na líšeňské politické slavnosti jsem nikdy nebyl. Nicméně slavnosti mívaly svou kulturní část, která byla tvořena též populární hudbou. Lidé tam proto chodívali hlavně kvůli tomu, aby naživo spatřili a slyšeli některé známé hudební skupiny či zpěváky. A také aby si aspoň trochu užili lidové zábavy na okraji většího města. Čas však oponou trhnul.
Do Mariánského údolí v Brně-Líšni dnes rád chodívám v každém ročním období. Údolí zosobňuje nejen přírodu, ale i pomíjivost „úradků lidských“. Z politicko-kultovních slavnostních míst zůstala jen polorozbořená a zarostlá betonová schodiště a rozpadající se místa k sezení. Je dobře, že příroda si svou silou bere zpět své místo, které jsme z ní kdysi vyrvali plni politické pýchy.
Co však bylo ve všech hudebních případech, které zde zmiňujeme, shodné, byla naprostá absence hraní a zpívání písní náboženských na veřejných hudebních produkcích. Nebylo by to ústavně konformní s „vědeckým světovým názorem, marxismem-leninismem“, který byl svým založením bezbožný. Věřit jsme měli vědě a materiálnímu pokroku bez lidského ducha. Můj otec, již v pozdějším věku, roku 1978, při zaměstnání absolvoval studium řízení sboru na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Na programu veřejného absolventského koncertu měl Polní mši od Bohuslava Martinů. Obstálo to tím, že skladba měla protiválečné vyznění.
Zásah do „mládí a míru“
Studenti Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně na sebe v druhé polovině 70. let vzali poměrně velké politické riziko a projevili organizační zdatnost a odvahu, když na velodromu uspořádali veřejné hudební produkce, aby nasytili „hladové posluchače“ a zájemce o rockovou hudbu. Během tří akcí v letech 1975, 1976 a 1977 jsem si jako běžný návštěvník nikdy nevšiml ani náznaku veřejného nepokoje, ani ojedinělých výstřelků pod vlivem alkoholu apod. Studentská dobrovolnická služba byla funkční. Byli jsme rádi, že něco takového se v Československu v tu dobu vůbec koná. Tak, proč bychom si to kazili.
Čtvrtý ročník už neproběhl.
Důvod neznám, jen se mezi námi studenty říkalo, že se konat nesmí. Snad z obav o „možné“ narušení veřejného pořádku. „Možné“ je ovšem cokoli. I automobil je „možné“ použít jako zbraň. Právní otázka proto zní, zda se jedná o důvodnou obavu a o jaké konkrétní, tím pádem přezkoumatelné, důvody se obava opírá včetně toho, jaká je míra rizika, že obava se naplní vydatným či jinak podstatným porušením práv či veřejného blaha, kterému by nebylo možno zabránit právně přiměřeněji neboli z hlediska lidské svobody šetrněji. Například jinou organizací či zvýšením pořadatelské služby, zavedením vstupní kontroly věcí návštěvníků tak, aby eventuálně nevnášeli nebezpečné předměty apod.
Roli možná sehrál i generační a názorový střet, jinak běžný. Většina vystoupení neani plula se „středním proudem“ československé pop music, který byl obecně znám z televizního a rozhlasového vysílání s vlivem na obecný vkus.
Zda byl čtvrtý ročník brněnských Koncertů mládí a mírů zakázán rozhodnutím národního výboru ve správním řízení o povolení veřejné hudební produkce, anebo byl potlačen jinak, třeba jen nepřímo, nevím. Politický tlak, navíc na „slabší“ studenty vysoké školy, často býval „nad všechny zákazy“, pod které by se v tu dobu nerad, kdo podepsal. „Vždyť my nic nezakazujeme! Jen důrazně nedoporučujeme…“
Obavy ústavně „bojového svazku“, KSČ, z existence a vlivu „vnitřního nepřítele“ byly zjevně přehnané. Spíše si svou nevstřícnou politikou svazek sám vypěstoval „vnitřního nepřítele“. Jak víme i ze současnosti, za potenciální „bezpečnostní riziko“ lze zásadně označit kohokoli a cokoli. Stačí jen být patřičně osobně vystrašen anebo mít manipulativní povahu či se nechat „opít“ vlastní mocí nad jinými lidmi. Anebo jen „zdatně přitakávat“ cizím mocem podle toho, odkud a jaký vítr zrovna vane. Strach bývá špatným rádcem. Strach ujídá duši, říká se, a zbabělost nikoho nectí.
Vysokoškolští studentští činovníci z let 1975 až 1977 s celým okruhem studentských dobrovolníků z Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně dnes patří mezi věkem starší lidi. Prosazením a tříletým udržením rockových Koncertů mládí a míru se ve své době zasloužili o mnohé. Vyžadovalo to smělost a odhodlání. A nebylo to bez osobního rizika možných potíží, kdyby se cokoli zvrtlo.
Stejně to platí o dobrovolnících pezinských Koncertů mladosti z let 1976 a 1977.
Na první ročník celostátního soutěžního festivalu Rockfest, jehož finále s doprovodnými akcemi proběhlo v pražském Paláci kultury, jsme si museli počkat až do roku 1986.
