V roce 2021 jsem napsal článek Metodika k náhradě nemajetkové újmy (metodika Nejvyššího soudu ČR) a znalecké odvětví , který se týkal uveřejněné metodiky publikované na stránkách Nejvyššího soudu ČR k § 2958 OZ dosud. Metodika se týkala a týká náhrady nemajetkové újmy.   

Tehdy jsem se durdil a rozčiloval. Vadilo mi hlavně

• Že se na metodice podíleli soudci Nejvyššího soudu
• Že se jedná oficiálně o dokument soukromoprávní entity (Společnost medicínského práva, z. s.)
• Že soudci nejvyššího soudu metodiku propagovali na seminářích
• Že soudci prvoinstanční a odvolací dopředu ví, jaký je názor nejvyššího soudu ex ante
• Proč nejvyšší soud vydává metodiku jen v jedné věci. Existuje mnoho jiných případů, kde by mohla být vydána metodika a souvisí s právem. Například metodika oceňování.   
• Že se jedná o samostatný znalecký obor „Hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví“
• Že soudci mají soudit, vyjadřovat se k věci ex post. A nikoli sdělovat svůj názor na věc ex ante. To jsou pak podjatí. 

No a v roce 2023 se kvůli metodice durdí a rozčiluje ústavní soud v judikátu I. ÚS 1010/22 ze dne 8. března 2023.

Ústavní soud uvádí, že metodika byla „naposledy aktualizovaná v roce 2019, tedy před více než třemi lety – v „době před pandemií a předválečné“ (odst. 26). Zákony se novelizují. Vědecké oznatky se vyvíjí. A kdo bude aktualizovat metodiku? Stát? Soukromý subjekt? Nejvyšší soud?

ÚS podotýká v odst. 36, že „Od účinnosti „nového“ občanského zákoníku uplynulo osm let, uchopení Metodiky soudní praxí již lze v určité míře reflektovat, a lze proto přes proklamované ideje Metodiky (vtělené do její preambule) konstatovat, že se praxe proti jasnému záměru zákonodárce zjednodušujícím způsobem hodnotově vrátila k východiskům úpravy účinné do 31. 12. 2013. Nepřípustný trend přenášení odpovědnosti za rozhodnutí ze soudu na znalce se paradoxně projevuje ještě intenzivněji. Pokračující vývoj nejenže nenaplňuje záměr zákonodárce nastolit ideově novou praxi, nýbrž je v lecčems rigidnější, než tomu bylo před účinností „nového“ občanského zákoníku, opírají-li se dnes soudci v řadě případů (při absenci exekutivního podzákonného předpisu jako za účinnosti vyhlášky č. 440/2001 Sb.) především o skutkově-právní závěry znalců, fakticky (za soudce) aplikujících „výkladovou pomůcku“, nezaštítěnou oficiálně žádnou státní institucí.“  (podtrženo autorem)

Zde Ústavní soud opětovně otevírá téma, které čas od času někdo zmíní. Rozhodování znalců místo soudců. Téma se někdy prolíná s tématem, kdo má vykládat neurčité právní pojmy ať již spojené se zdravotnictvím nebo oceňováním? Tomu se nyní ÚS věnuje v dostavci č. 47.  „Soudce je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán zákonem. Zákon říká, že „vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“ Výklad pojmů překážka lepší budoucnosti a zásady slušnosti je výhradní odpovědností soudce.“ Ústavní soud k tomu cituje v odst. 38 usnesení nejvyššího soudu (8 Tdo 190/2017-53 ze dne 20. 9. 2017) „Znalci … nepřísluší , aby … sám stanovil a určil  částku náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť je to soud, kdo stanovuje její výši podle předem daných kritérií.“ (zvýrazněno ústavním soudem)

V minulosti vyložil ústavní soud neurčitý právní pojem “výše přiměřeného protiplnění“, k jehož výkladu potřeboval argumentovat velmi složitými skutkovými otázkami souvisejícími se stanovením nákladů kapitálu v souvislostí s výnosovou metodou ocenění, kategorii hodnoty či přirážkami k nákladům vlastního kapitálu. Od té doby jsou přirážky v rámci squeeze-outu zapovězeny. Srovnej III. ÚS 647/15 ze dne 27. 11. 2018., konkrétně odstavec 32 uprostřed a odst. 33. Toto téma je již na jiný článek.

Protože soudci se mají k případům vyjadřovat ex post formou rozhodnutí v konkrétní věci a nikoli ex ante formou metodiky, plně souhlasím s odst. 43. judikátu ÚS: „43. Vzhledem k době, která již od účinnosti nového občanského zákoníku uplynula, a problematickému charakteru Metodiky odklánějícímu se od „podpůrnosti“ a obecné nezávaznosti této pomůcky se nabízí otázka, nenastal-li čas, aby Nejvyšší soud využil své pravomoci sjednotitele judikatury obecných soudů a vydal k problematice výkladu § 2958 o. z. závazné stanovisko vycházející z pečlivé analýzy rozhodovací činnosti obecných soudů, jak předpokládá zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 14 odst. 3.“

Lukáš Křístek