V polovině března přinesl týdeník Echo24 zprávu o chystaném návrhu zákona v kanadském parlamentu, který by měl výrazně omezit svobodu slova. Kromě drakonického zvyšování sazeb za nenásilné předsudečné trestné činy či popírání genocidia má zákon také usnadnit státu a sociálním sítím kontrolu nad obsahem, který uživatelé vkládají. Zároveň týdeník upozorňuje na následující:
Řada významných Kanaďanů, mezi nimi například Margaret Atwoodová, upozorňuje na jednu podstatnou a drastickou změnu v kanadském trestním právu, kterou s sebou zákon přináší. Podle sekce 810.012 může člověk s vědomím regionálního ministra spravedlnosti soudu oznámit informace, u kterých je důvodné podezření, že by mohly vést ke genocidě nebo zločinům z nenávisti. Soudce takovému obžalovanému může nařídit domácí vězení či nošení monitorovacího náramku. V případě, že obžalovaný opatření odmítne nebo se mu bude vyhýbat, může ho soudce poslat až na 12 měsíců do vězení. („V Kanadě chystají orwellovský zákon. Umožnil by ‚předběžné domácí vězení‘“, Echo24.cz, 15.3.2024)
Je třeba si však uvědomit, že v trestním právu žádná podstatná a drastická změna nenastává. Zmíněné ustanovení totiž pouze rozšiřuje již existující paragraf 810 o článek 012. Paragraf 810 kanadského trestního zákoníku upravuje fungování takzvaných závazků dodržování veřejného klidu (peace bonds). Paragraf 810 umožňuje soukromým osobám přednést se souhlasem generálního prokurátora soudu informace, pokud mají důvodnou obavu, že třetí osoba může spáchat násilný trestný čin proti nim či osobě jim blízké, teroristický trestný čin nebo, že hrozí riziko publikace sexuálně explicitních materiálů bez souhlasu osob na nich zachycených. Soud má v takových případech právo informátora i odpůrce předvolat.
Pokud shledá, že informátorovy obavy jsou důvodné, může nařídit odpůrci zavázat se dodržovat veřejný pořádek po dobu nepřesahující dvanáct měsíců (dva roky v případě potenciální recidivy), ke kterému může připojit dodatečné podmínky omezující osobní svobodu jako například povinnost zdržovat se v určitou dobu v místě bydliště, nosit elektronický náramek, nepožívat návykové látky či nevlastnit zbraň. Pokud odpůrce odmítne takový závazek učinit, soud má pravomoc uvěznit ho na dobu nepřesahující dvanáct měsíců. Navrhovaný článek 012 tak pouze rozšiřuje okruh trestných činů, u kterých lze takto preventivně postupovat, nemění však trestní právo.
Za zmínku stojí i skutečnost, že tyto závazky jako takové jsou formou práva civilního. Trestní zákoník v tomto paragrafu skutečně užívá termínu odpůrce (defendant), nikoliv obžalovaný (accused). V posuzování rizika, že ke spáchání trestného činu opravdu dojde se navíc soud řídí důkazním standardem na základě bilance pravděpodobnosti (balance of probabilities), což je nižší standard běžně užívaný v civilních sporech. Trestní právo v Kanadě stejně jako v drtivé většině jurisdikcí vycházejících z anglického práva vyžaduje důkazní standard tzv. „beyond reasonable doubt“, tedy něco jako „bez důvodné pochybnosti“.
Jako takové je celé ustanovení tedy poměrně kontroverzní, jelikož teoreticky dává soudu možnost zbavit někoho svobody z důvodu neochoty vstoupit do občanskoprávního závazku. Přestože lidskoprávními organizacemi je paragraf 810 čas od času kritizován, zdá se, že v kanadském právu dokázal fungovat relativně v poklidu, dokud se dotýkal pouze minima jedinců na okraji společnosti. Zde se nabízí paralela s mnohými protiteroristickými zákony, které po 11. září výrazně zasáhly do lidských práv v soudním řízení, ale jsou společností tolerovány, protože spořádaných občanů se přeci nemohou dotknout, a kdo není terorista, nemá se čeho bát. Osudy jednotlivců, kteří se znelíbili exekutivě, a proti nimž bylo užito například takové právo zadržení bez soudního příkazu pro podezření z rizika spáchání teroristického trestného činu, většinovou společnost obvykle nezajímají. Stejně tak ji nezajímají osudy jednotlivců, na které mohl negativně dopadnout preventivní paragraf 810 kanadského zákoníku. Vždyť přeci s násilím a šířením sexuálně explicitních materiálů slušný člověk nemá, co dočinění, a nemá se tedy čeho bát.
Na kanadském příkladu můžeme vidět, že bát se musíme především mechanismů, které erozi spravedlnosti potenciálně umožňují. „Dezoláti“ na okraji společnosti jejich efekt logicky vždy pocítí jako první. Když jej začne pociťovat většinová společnost, tak jako teď v Kanadě, může být už pozdě. Budiž nám to v Evropě poučením.
Štěpán Krejčí
