Na České justici jsme se společensky aktuálnímu cenzurnímu tématu již letos věnovali v příspěvku Platformy online a právní otázka cenzury. Nyní se k tématu vracíme a rozšiřujeme je o některé nové myšlenky.
Veřejnoprávní pojem cenzury se liší od toho, čemu běžně a zobecněle, mimoprávně, říkáváme „cenzura“, zejména „cenzura na internetu“. A takový jev tu máme hlavně na mysli.
Přes neexistenci podstatné judikatury můžeme říci, že české ústavní pojetí nepřípustnosti cenzury orgány veřejné moci zásadně odpovídá současné české právnické literatuře. Ztotožnil se s ním i Ústavní soud v odmítavém usnesení z roku 2017, (sp. zn. I. ÚS 1716/17 ze dne 16. 8. 2017). Ústavní zákaz cenzury je podle právního názoru Ústavního soudu adresován státu a nikoli soukromým osobám, (část III odůvodnění). Podústavně se jednalo o pracovní spor mezi redaktorem-reportérem a žalovaným soukromým televizním vysílatelem.
Čtěte také: Platformy online a právní otázka cenzury
V mezinárodním řádu lidských práv a v právu EU zákaz cenzury nenajdeme. Přinejmenším v EU však podle všeho vyplývá z ústavních tradic společných členským státům. Význam zde má též ústavní svrchovanost českého státu, a to právě z důvodu výslovného ústavního zákazu cenzury, který je součástí české státní identity (national identity). A tu je právně povinna ctít i mezinárodní organizace, Evropská unie.
Na dokreslení okolností předesíláme, že autoritářství a nepřiměřené ochranářství může doznávat mnoha (i právních) podob a projevů. Patří sem též „digitální autoritářství“, které může být, krom jiných případů, propojeno s „měkkým“ elitním autoritářstvím, a tím pádem i s možným jevem, kterému říkáme „panika elit“. V jádru zděšení může stát nejen pohoršování se nad bližními, ale též iracionální strach ze zveličených „systémových nebezpečí“. Víme, že „strach má velké oči.“ A také víme, že v populaci jsou i lidé podivínští, zlobní a hašteřiví či náchylní k víře ve zjevně pochybné „konspirační teorie“ všeho druhu a za každou cenu. Aniž by se ovšem dopouštěli zločinů proti základům republiky či podobných právních deliktů. Ojedinělé jednotlivé případy, které se víceméně vždy vyskytují, ponechme stranou.
Příkladem slouží politická obava orgánů Evropské unie z rizik zneužití šíření obsahu pomocí devatenácti „velmi velkých“ platforem online a „velmi velkých“ internetových vyhledávačů ze strany spotřebitelské a jiné zákaznické veřejnosti. A to mimo jiné, k „jakýmkoli skutečným nebo předvídatelným nepříznivým dopadům na občanský diskurz“. Aniž by se jednalo o obsah nezákonný; [čl. 14 odst. 1 písm. d) nařízení o digitálních službách č. 2022/2065]. Zůstává otázkou, zda tomu ve skutečnosti nebude právě naopak. Zda samo „řízení systémových rizik“ sledující ochranu „občanského diskurzu“ nemůže mít nepříznivý dopad na svobodný „občanský diskurz“. Když nijak jinak, tak přinejmenším hrozbou přímého či nepřímého přispění orgánů veřejné moci k vytváření nežádoucí společenské atmosféry autocenzury nebo povrchní názorové konformity s dočasnou veřejnou mocí, která ubíjí pohyb vlastního ducha.
Klademe si věcnou i právní otázku, zda si dnes plně vystačíme s dosavadně převažujícím právním pojetím cenzury a jejího ústavního zákazu u nás.
Předesíláme, že cenzura byla a je právně brána jako pojem z oboru veřejného práva, který nijak pojmově nesouvisí s právem soukromým. Například s obchodními podmínkami, které jsou součástmi adhezně uzavíraných smluv. – Ledaže by stát do nich svým podněcujícím nebo jiným vlivem zasahoval, a tudíž přinejmenším nepřímo uplatňoval svou cenzuru. Přestože by ji nakonec vykonal někdo jiný, kdo by se o své vůli, například s vidinou výhody či „klidu na práci“, zachoval nebo byl dokonce právně povinen se zachovat v duchu státního nabádání.
U státního podněcování by hrálo roli, zda by bylo způsobilé být objektivně vnímáno jako státem zorganizovaný zásah cenzurní povahy. Ač by k němu došlo nepřímo skrze státem použitou třetí osobu. Zejména prostřednictvím státem použitého soukromého poskytovatele služeb informační společnosti, který by v důsledku přístupu státu jednal ve prospěch státního zájmu na zabránění či omezení dopadu státně „nevhodného“ obsahu online. Podobně u orgánu a zájmu mezinárodní organizace, jako je EU, a použité třetí osoby. Do jisté míry by se mohlo jednat o podobný právní případ, jako u „osoby jednající ve prospěch“ zpravodajských služeb podle veřejného práva.
Podobně by tomu bylo u soukromých etických kodexů či pracovních pokynů, jestliže by byly pod vlivem přímého či nepřímého nabádání nebo podněcování orgánů veřejné moci, které by – bez ohledu na formální označení – sledovalo státní či podobný účel, vybočující z pěti českých ústavně dovolených omezení svobody. Otázky důvodné bázně a další okolnosti jednotlivých případů necháváme stranou. Určující by zde bylo úmyslné státní či podobně mocenské sledování účelu cenzurní povahy, tj. i bez ohledu na její úzkou či přesnou definici, který by si hleděl veřejného prosazení politického státního nebo podobného zájmu v širokém slova smyslu.
Cenzura má u nás právně historický význam jak cenzury předběžné, preventivní, tak následné neboli postižné za čin, který se již stal. Právně dějinným příkladem předběžné cenzury slouží nařízení ministerstva vnitra č. 191/1912 ř. z., o pořádání některých představení kinematografem. Nařízení platilo v letech 1912 až 1945.
Následnou cenzurou rozumíme čin, jehož účelem je zabránit dalšímu šíření určitého obsahu, jeho opakování či jeho šíření omezit. I tak lze „filtrovat“, resp. „moderovat“ čili brzdit státně nevhodné šíření idejí a informací. Aniž by jejich šířením byl spáchán zákonem vymezený právní delikt z oboru veřejného nebo soukromého práva.
Bylo by tomu tak i v případě nabádání soukromé osoby, kupříkladu poskytovatele služeb platforem online, orgánem veřejné moci, aby od počátku „moderovala“, rozuměno preventivně (či jinak) omezila, šíření uživatelsky vloženého „systémově rizikového“ příspěvku či všech příspěvků stejného či podobného obsahu nebo původu na „velmi velké“ platformě online podle nařízení EU o digitálních službách z roku 2022. – Aniž by se tedy jednalo o zvláštní právní případy audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání, služeb platforem pro sdílení videonahrávek anebo rozhlasového či televizního vysílání, kdy jejich poskytovatelé nebo vysílatelé za ně nesou redakční odpovědnost.
Citujme:
„Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“ (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Listina dále obsahuje příkaz ústavodárce určený všem orgánům veřejné moci: „Cenzura je nepřípustná.“ (čl. 17 odst. 3). Ústavodárce v roce 1991 historicky vycházel ze stejně znějícího zákazu cenzury z roku 1968 v československém tiskovém zákonu.
Ústavní příkaz nepřipustit cenzuru znamená povinnost státu zdržet se jakýchkoli zásahů cenzurní povahy. Tedy zdržet se takových činů zejména na základě politického, morálního, náboženského, světonázorového, odborného nebo jiného uvážení „nevhodnosti“, „nepotřebnosti“ nebo (i odborné či politické) „nesprávnosti“ obsahu kýmkoli šířeného online (nebo jinak). Děje se tak z hlediska státem sledovaného důležitého zájmu na obsahu jiném či v dané věci žádném (státní zájem „nemluvit“ o něčem). Kupříkladu by se mohlo jednat o důležitý státní zájem zahraničně politický.
„Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“ (čl. 17 odst. 4). Nejedná se proto o žádnou nedotknutelnou svobodu a právo, nýbrž obojí je objektivně „nezbytně“ omezitelné v jejich ústavním poměru k pěti taxativně vyjmenovaným veřejným blahům. Příkladem omezení slouží trestní zákoník a jiné zákony stanovící, ústavně konformní, ochranná opatření.
Potenciální střet podléhá právně proporčnímu posouzení podle okolností případu. Spadá sem i posouzení „nezbytnosti“ ochranných opatření zrovna v „demokratické společnosti“ vyznačující se názorovou pluralitou včetně uplatnitelnosti i menšinových či dokonce ojedinělých subjektivních úsudků (názorů). I nečetné názory patří do svobodné veřejné diskuze při hledání pravdy. Deliktní otázky typu pomluv, nactiutrhání a podobně necháváme stranou. Stejně tak i deliktně postižitelné rozvracení republiky či podobné závažné trestné činy.
Dále dodejme, že český „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“ (čl. 2 odst. 1). Citované ustanovení, krom jiného, nepřímo a ve svém rozsahu zdůvodňuje nepřípustnost cenzury. Oproti socialistickému státu československému ústavně vázanému na „vědecký světový názor, marxismus-leninismus“, nelze říci, že by se český stát vázal na výlučnou ideologii.
Objevují se však politické prvky důrazné státní podpory propagace ideologie „LGBT+“ („LGBTQIA+“) apod. Do státní činnosti, zejména v nedávné době epidemie, zase pronikla ideologie scientismu, známá i z akademického prostředí, která je založena na víře v nadřazenost přírodních věd a jediného modelu vědy na úkor věcně odůvodněného metodologického pluralismu. Vše z toho v sobě nese potenciální státní vliv na stav svobody projevu a na stav práva svobodně vyhledávat a šířit ideje a informace, zejména v době, která emočně doslova vře. A to zvláště se zřetelem na služby informační společnosti.
Nechť se stát drží věcnosti (a právnosti) a odolá vábení různých ideologií.
Pojďme dále.
Položená otázka zní, zda a nakolik si s dosavadním právním pojetím cenzury a výkladu jejího nepřipuštění plně vystačíme v technologizovaném prostředí informační společnosti, a to za podstatné účasti nadstátních obchodních korporací, které jsou ovšem hospodářsky činné s dopadem na státní území. I s důsledky pro jednotlivé státy samé a jejich obyvatelstvo.
„Moc informací“, která je v rukou i prostého lidu, totiž nebývale vzrostla. Tím posílil význam zastupitelské, popř. i přímé demokracie. Vzrostlo však i regulační pokušení vykonavatelů veřejné moci, pokud jde o svobodné šíření a vyhledávání obsahu online. Děje se tak zejména pomocí právní úpravy postavení poskytovatelů ukládacích (hostingových) služeb „velmi velkých“ platforem online.
Z praxe známe podvodné nebo vyděračské případy na základě falešného „moderování“ obsahu online. Podsvětí totiž pro sebe nepoctivě těží ze snah politických elit omezovat „systémová rizika“, která by potenciálně hrozila v důsledku masového užívání služeb ukládání obsahu veřejností.
V jádru toho všeho stojí dávné hodnotové střety mezi individuálními právy a svobodami jednotlivce a zájmy státu. Obojí je přitom zneužitelné. Kupříkladu ochranu veřejného zdraví lze státem či mezinárodní organizací zneužít k omezení až vyloučení šíření i důležitého odborného obsahu online, jestliže by byl v rozporu například s prosazovanou vědeckou doktrínou nebo dobovou státní či mezinárodní zdravotní politikou svázanou i s hospodářskými zájmy. Samotný „vědecký konsenzus“ má povahu mocenskou. Liší se proto od „odborných medicínských poznatků“ i od „uznávaných“, ovšem odchýlitelných, „medicínských postupů“. Pouze oba poslední pojmy mají právní význam.
„Nevhodné“ ještě neznamená „nelegální“. Podle práva EU by však „nevhodné“ mohlo být „jinak škodlivé“, ač legální, a tím pádem by se stalo „systémově rizikové“. Tudíž má být potlačitelné bojem proti právně vymezeným „systémovým rizikům“. Například bojem proti závažně nepříznivému dopadu určitého obsahu na „velmi velkých“ platformách online na tělesnou a duševní „pohodu“ bezmála půl miliardy lidí v EU a celém Evropském hospodářském prostoru.
O nic nového se zásadně nejedná.
Například československá socialistická ústava z roku 1960 až do 7. února 1991 každému zaručovala svobodu projevu ve všech oborech života společnosti, avšak jen tehdy, pokud to bylo „v souladu se zájmy pracujícího lidu“, (čl. 28 odst. 2). „Zájem pracujícího lidu“, odpovídající demokracii s přívlastkem „socialistická“, býval až do 29. listopadu 1989 politicky spatřován a konkretizován v proměnlivé ideově-politické linii vůdcovské komunistické strany. Ta stála „předvojem dělnické třídy“, jenž ústavně byl „bojovým svazkem nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence“, (čl. 4). Čili o tom, co bylo v ideologizovaném „zájmu pracujícího lidu“, politicky rozhodovala zorganizovaná elita neboli menšinový „výkvět“ společnosti, ovládající většinu i pomocí násilí. A navíc i pomocí cizí moci a jejího tlaku, zejména Sovětského svazu.
Tyto skutečnosti jsou součástí veřejné paměti národa a zkušenosti z nich vyplývající jsou udržovány v obecném povědomí.
Vraťme se z nedávné minulosti k dnešku.
Současná informační realita vede k právní úvaze o redefinování pojmu cenzury, resp. činu cenzurní povahy. A tudíž k širšímu významu jejího nepřipuštění. V podstatě se nejedná o nic jiného, nežli o význam tohoto právního pojmu v dnešní „dohlédací společnosti“, která je „tady a teď“ a která se potenciálně dostává do střetu s ústavně významnou občanskou společností. Ta patří mezi české hodnoty ústavního rázu.
Nový právní význam „nepřipuštění cenzury“ směřuje k tomu, aby obsahoval nejen zdržovací povinnost státu, nýbrž i povinnost zajišťovací (pozitivní závazek). Tedy veřejnoprávní povinnost aktivně konat tak, aby politické svobody a práva byly zajištěny proti jakémukoli činu kohokoli, který by nesl znak cenzurní povahy v „tichém“ či jiném srozumění se státem či mezinárodní organizací. Nelze připouštět, aby ústavně „špinavou práci“ za stát zastal někdo jiný, pakliže by mu svědčilo patřičně významné postavení a byl by k tomu technicky vybaven. Stát se svými politiky by si formálně, jen na oko, zachovali „čisté ruce“.
Zmíněná aktivní povinnost státu má právně hodnotový význam. Vyplývá z objektivní nezbytnosti ústavní ochrany veřejného blaha občanské společnosti, jeho udržitelnosti a rozvoje. A to vedle ústavní ochrany veřejného blaha volné soutěže politických stran a politických hnutí, jakož i nezávislých kandidátů. Ústavně tím sice rozumíme „volnou“ soutěž, nicméně zároveň zúženou jen na ty účastníky politické soutěže, kteří respektují základní demokratické principy a odmítají násilí jako prostředek prosazování svých zájmů (čl. 5 Ústavy).
Chápeme pod tím vším povinnost státu zajistit takový stav, aby nedocházelo, nikoli k bezvýznamnému, omezení svobody projevu a práva na informace nejen ze strany orgánů veřejné moci, ale i ze strany kohokoli, kdo by byl ve svém – státem přinejmenším fakticky uznávaném nebo vědomě trpěném – postavení způsobilý přivodit závažně nepříznivé ohrožení občanské společnosti vyznačující se názorovou pluralitou. Nemusí k tomu dojít jen při veřejné debatě o věcech veřejného zájmu. Jako tomu bylo kupříkladu při nedávných veřejných střetech zastánců odlišných odborných názorů, jak účinně a dostatečně šetrně, doslova lidsky, zvládat virovou epidemii a vykládat a používat nebo tvořit předpisy o ochraně veřejného zdraví.
Příkladem aktivního konání státu tedy slouží zajištění rychlé a účinné státní ochrany před „moderačním“ činem soukromé osoby s vysokou tržní silou či jinak významným postavením při poskytování služeb informační společnosti, například služeb ukládání obsahu na platformách online, který by potenciálně měl přímý či nepřímý závažně nepříznivý dopad na blaho svobodného utváření veřejného mínění nebo na veřejnou diskusi včetně vlivu na „občanský diskurz“. O obzvláště společensky škodlivý čin poskytovatele takové služby by se jednalo tehdy, jestliže by ohrozil šíření například politického mínění, které by bylo nesouladné s dobově převládající ideově-politickou linií státu, mezinárodní organizace, jako je EU nebo Světová zdravotnická organizace, či některé politické strany nebo hnutí, které by bylo zrovna u dočasné moci.
Dosavadní možnosti mimosoudních řešení spotřebitelských sporů nebo žalobních uplatnění nároků ze soukromých práv (pohledávek) z vadných plnění smluvních závazků poskytovatelem služby informační společnosti jsou – přes veškerá právně přikázaná přihlédnutí k základním právům a svobodám – zásadně stejné jako u ochrany koberce, který by byl čistírnou poškozen. Něco takového je však zcela nesrovnatelné s významem ochrany ústavní hodnoty pluralitní občanské společnosti, tzn. současné povahy lidské společnosti u nás.
Můžeme do jisté míry zopakovat, že na zřeteli máme takový tržně mocenský vliv soukromé osoby, který by byl objektivně způsobilý přivodit závažné dotčení občanské společnosti (ústavní hodnoty), jež se vyznačuje názorovou pluralitou, snahou o vzájemné porozumění a snášenlivostí jinakostí či odlišností všeho druhu. Má se proto jednat o povinnost státu kupříkladu uvalit veřejnoprávní ochranná opatření proti rušiteli svobody nebo použit proti němu deliktní právo včetně generální prevence. Pokud by státní moc k tomu neměla dostatečné nástroje, je věcí organizace státu, aby stát takové nástroje včas měl ve svých rukou nebo si je neprodleně zřídil. Nelze „horké kaštany“ nechávat na soudech v soukromoprávních sporech. Například ve sporu o spotřebitelovo právo (pohledávku) z vadného plnění smluvního závazku poskytovatelem služby platforem online.
Závažné, pochybné případy politického druhu – a zřejmě i zpravodajsko-mocenského rázu – známe například z USA z posledních let. Například případ zvaný Twitter Files z let 2022 až 2023. Nakonec i v Československu jsme zcela otevřeně měli v letech 1945 až 1953 Ministerstvo informací (v čele s komunistou) a pozdější úřady (opět v čele s komunisty). I od nás známe právní případ „doporučení“ Vojenského zpravodajství, určeného soukromé osobě poskytující služby informační společnosti, z roku 2022, který se nyní dostává před Ústavní soud.
Případy, které máme na mysli, bývají spojeny s mocenským postavením a s pokušením jeho zneužití ke státnímu „řízení informací“ ve svobodné společnosti, která se tím lehce mění na „dohlédací společnost“. „Řízením informací“ zjednodušeně rozumíme nejen státní, zejména vládní, komunikační strategii a taktiku nebo uvádění nepravdivých skutkových tvrzení na pravou míru, pakliže mají závažný význam, ale též samotný výběr informací a idejí včetně omezování či strpění omezování veřejné dostupnosti těch z nich, které jsou politicky „nevhodné“ a jejich „korigování“ tak, aby jejich šíření bylo zásadně souladné s proměnlivým státním zájmem či zájmem mezinárodní organizace. A to včetně prosazování určité ideově-politické linie nebo státní propagandy. Vyloučit nelze ani úmyslné manipulace s informacemi s cílem ovlivnit veřejné mínění. Roli přitom může sehrávat i „morální panika“ či pocity nadřazenosti příslušníků elity, které se však příčí zásadám občanské společnosti (ústavní hodnotě).
„Řízení informací“ již svou povahou a účelem omezuje nebo vylučuje svobodné utváření si vlastního mínění, které je nezbytné k přirozenému vývinu každého člověka. Dostává se tak do rozporu se samotnou lidskou přirozeností. Zde spočívá největší úskalí celé věci. Hledání pravdy všemi prostředky a šíření jejího nálezu je člověku bytostně vlastní. Vyžaduje však od každého nejen vůli a pohyb ducha, ale též odpovědnost. A mnohdy i kus zdrženlivosti.
Za úvahu stojí možné budoucí uzákonění přestupku proti svobodě projevu nebo právu na informace, popř. až přečinu. Nutno přitom dbát zákonem zakotvené zásady subsidiarity soudně trestní represe. Již proto nebylo možné plně přijmout, bez dalšího, dřívější poslaneckou snahu o uzákonění nového trestného činu podobného druhu.
Kvalifikovaná skutková podstata budoucího veřejnoprávního deliktu by se mohla zaměřit na čin, jestliže by jej kdokoli spáchal s využitím sítí elektronických komunikací včetně platforem online nebo podobným způsobem či při výkonu své pravomoci nebo výdělečně.
Vyloučit nelze úvahu o budoucím ukládání odrazující správní pokuty, popř. soudního peněžitého trestu, a to až do určité výše pachatelova celkového světového ročního obratu v předchozím účetním období. Takový výměr správních pokut u nás známe z nařízení EU o digitálních službách č. 2022/2065, podle kterého pokuta nesmí přesáhnout 6 % uvedeného základu, (čl. 74).
Co říci závěrem?
Zejména to, že politickým cílem by mělo být obnovení veřejné důvěry v politickou moc. Odvisí to zejména od dobré, odborné a zároveň důvěryhodné komunikační strategie vlády na základě věcnosti, „chladné hlavy“, a ve snaze o dobrou správu veřejných záležitostí včetně sociálního cítění.
Veřejné, občanské, ukládání a sdílení textů, fotografií, videí apod., včetně různých podivností vyvolávajících strach, chaos, nesnášenlivost až nenávist, je hlavně věcí morální (i morálně-politickou). Vyžaduje proto značnou míru osobní zdrženlivosti, citlivosti a uvážlivosti ve stylu „dvakrát měř, jednou řež“. Někdy je lepší odložit odeslání příspěvku až na další den, než si zklidníme mysl. Sebeovládání proto bývá na místě. I zmírnění vlastního sebeprosazování při přebujelosti myšlenek obsahujících názor „na vše“.
V opačném případě jsme potenciálně schopni napáchat zlo až téměř globální. Zvláště, jestliže zohledníme automatické překladače textů do cizích jazyků či trénování generativní umělé inteligence pomocí strojového učení i z našich veřejných příspěvků.
Nepodléhejme však strachu, panice a beznaději. Rozhořčenosti a „politické hysterie“ je v současné době, která vře pod tlakem změn, již bez tak dost.
Hledejme věcná, a potažmo právní řešení v míru a pokoji a s ryzími úmysly.
Ivo Telec
