V posledních dnech došlo v justičním prostoru k několika zajímavým výměnám názorů. Začalo to články o schůzkách předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu s pracovníky Kanceláře prezidenta republiky, nyní se řeší otázka jmenování místopředsedy jednoho z klíčových krajských soudů. A jak to tak přirozeně bývá, opět se mísí fakta, fikce a emoce. A také se projevují vzájemné sympatie či antipatie některých justičních představitelů, politiků a také novinářů. Přitom v obou případech se jedná primárně o úctě k roli, jak o tom správně v jednom z článků mluvil bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa.

Josef Baxa je rozhodně jedním z těch, kdo poznal, jak se role může v justici měnit v závislosti na době, v níž působíte, lidech, s nimiž musíte vejít do styku a funkci, kterou zastáváte. Vždy to zvládal bravurně, jeho „tango“ s mocí bylo elegantní a hlavně efektivní: vždy s „partnerkou“ dotančil tam, kam chtěl a diváci navrch zatleskali. Prošel si tolika rolemi, v tolika různých dobách, že není vůbec urážkou, když o něm jeden znalec justičních poměrů prohlásil, že je to s ním jako s Británií, která také nemá přátele, jen své zájmy.

Je-li ovšem na parket nezván, je pochopitelné, že sem tam si neodpustí kritiku méně zkušených „tanečníků“. Nelze jej totiž podezřívat z toho, že by nevěděl, že jednou z rolí, kterou předsedové (nejen) nejvyšších soudů musí hrát, je i role jakýchsi justičních lobbistů. Vždyť on sám, i za mandátu prezidenta Miloše Zemana, tuhle roli mnohokrát sehrával, například při výběru nástupce Ivy Brožové (a při jejím odchodu z čela Nejvyššího soudu), anebo při výběru ústavních soudců. Odpusťme mu tedy, s ohledem na jeho zásluhy, když je dnes tak přísným kritikem. Prostě platí, že co je dovoleno Baxovi…

Navíc to je rozhodně jen dočasně, podle mne jej brzy zase uvidíme „na parketu“. Mimochodem, už na něm mohl být, kdyby reflektoval na nabídku Marie Benešové, aby se stal předsedou brněnského krajského soudu.

Předsedou tohoto soudu se nakonec stal Milan Čečotka, o němž někdejší ministryně spravedlnosti Marie Benešová prohlásila pro Deník N, že byl jediným kandidátem. To není, bohužel, pravda. Milan Čečotka měl ve výběrovém řízení dva protikandidáty, které „porazil“. A soudcovská rada krajského soudu jej doporučila jako nejvhodnějšího kandidáta. „Je dobrý organizátor, přirozeně komunikativní, schopný nejen vyslechnout, ale i zpracovat různé názory tak, že jeho manažerská rozhodnutí bývají ostatními přijímána,“ stojí mj. ve stanovisku rady. Je mimořádně nekolegiální, jakkoliv tak jistě nečiní se záměrem, pokud někteří justiční činitelé přispívají svými komentáři v médiích ke zpochybňování jeho mandátu, a naopak se jej nezastanou. I to je součástí oné úcty k roli, kterou mají jako soudci-kolegové mít.

Čečotka uspěl ve výběrovém řízení

Mimochodem, právě Milan Čečotka, dosavadní civilní místopředseda Krajského soudu v Brně, navrhnul na funkci svého místopředsedy pro trestní úsek soudce Aleše Novotného. Tedy soudce, který podle názoru některých médií, může vadit prezidentovi Zemanovi, který měl zase podle jiných novinářů pokoutně a po lobbingu předsedy Nejvyššího soudu, jmenovat Čečotku předsedou. Tak, a míč na zem: Milan Čečotka uspěl ve výběrovém řízení a když jiní, mimo pořadí oslovení, nabídku odmítli, tak byl jmenován předsedou soudu. A s ohledem na situaci vybral jako svého místopředsedu pro trestní úsek člověka, jehož mu doporučil končící místopředseda, dlouholetý kolega. Naprostá, nudná klasika.

Místopředsedy krajských soudů, kteří se spolupodílejí na výkonu státní správy soudu, ovšem jmenuje ministr spravedlnosti. A tím je po nějaké době opět politik, navíc s velmi silným stranickým mandátem, k tomu advokát se znalostí místních, brněnských poměrů. Je naprosto logické, navíc legitimní a nikoliv nebezpečné, ale přínosné, když ministr uplatní veřejně své výhrady k navrženému kandidátovi. Je to jeho role. Navíc když neprošel, na rozdíl od předsedy soudu, žádným výběrovým řízením. A dosud nebyl ani v manažerské funkci. Víme o něm jen to, že dostával tak často tzv. velké, zájmové případy, až z toho měl osobní problémy. To se samozřejmě soudcům stává, ale jak konstatoval kárný senát, „soudce musí včas rozpoznat, kdy se řítí do propasti a umět tomu předejít“. Pan soudce Novotný, alespoň podle uložené výtky od vedení soudu, tuhle manažerskou část práce soudce v nějakém čase dost hrubě nezvládl.

Ukřičené prohlášení

Jakkoliv bylo ono prohlášení Soudcovské unie k vyslovenému názoru ministra Blažka na soudce Novotného na poměry unie více ukřičené, než bývá zvykem, ani ona se „nevylomila“ z role, která jí a soudcům obecně přísluší. Stanovisko obsahovalo věcnou kritiku, když připomnělo, že pan soudce Novotný rozhoduje v tříčlenném senátu, a pak tu „politickou“, názorovou, totiž že nepovažuje za dobré, když se u navrženého kandidáta na funkcionáře soudu hodnotí jeho rozhodovací činnost. I to dává logiku, protože nikdo z nás se nechce dožít dne, kdy budou do čela soudů povoláváni opět absolventi večerních škol pracujících či nějaké nové Živohoště.

Na stranu druhou, ani Soudcovská unie by neměla bránit tomu, aby se vyvrátily pochybnosti o přednostním přidělování případů dozorovaných vybranými žalobci, popřípadě vysvětleno, jestli opravdu pan soudce Novotný nemá za svoji kariéru soudce žádné zprošťující rozhodnutí. To by přece bylo příliš mnoho „shod výjimečných okolností“ najednou.

Nu, a pak tu máme stanovisko, s nímž přispěchala nátlaková skupina uvnitř státního zastupitelství Unie státních zástupců. V něm se mluví o tom, že postupem ministra Blažka v této věci byla ohrožena nezávislost státních zástupců a soudců. Vždy, když má tahle skupina podobná velkoústá prohlášení, tak si vzpomenu na případ státních zástupců z Ostravy, kteří museli léta běhat z obědů, aby byli na minutu přesně na pracovišti.
V téhle ostudné věci dostávala na zadek nejen „nezávislost“ státního zástupce, ale i základní lidská důstojnost, nemluvě o důvěře v systém. Od skupiny jsme však neslyšeli ani špitnutí. Roli bojovníků za „nezávislost“ státního zástupce prostě tahle skupina umí hrát toliko do úrovně rizika ohrožení svých vlastních kariér. Prostě nejsou soudci a vzhledem k tomu, jak se chovají a co dělají, by se jimi ani nikdy stát neměli, pokud by snad chtěli.

Petr Dimun