Dne 3. června t.r. německý Ústavní soud (BVerfG) vydal nečekané a přímo šokující rozhodnutí, kterým zrušil rozsudek německého Nejvyššího soudu (BGH) z r. 2016 a prohlásil, že německé soudy jsou oprávněné meritorně přezkoumat nález Arbitrážního soudu pro sport v Lausanne (CAS), který se stal pravomocným již před 13 lety. Tímto nálezem, který potvrdil rozhodnutí disciplinární komise Mezinárodní bruslařské unie (ISU), byla německá rychlobruslařská a olympijská legenda Claudia Pechsteinová (CP) uznána vinnou z krevního dopingu a byla jí zastavena činnost na 2 roky. Tento nález byl dvakrát potvrzen švýcarským Nejvyšším soudem (Tribunal Féderal – TF), který zamítl jak žalobu CP o zrušení nálezu, tak poté její žádost o povolení nového řízení před CAS. Švýcarský soud je přitom jediným státním soudem, který má na základě newyorské Úmluvy o uznávání a vykonatelnosti cizích rozhodčích nálezů právo přezkumu (nikoli v meritu věci) nálezu CAS vzhledem k tomu, že CAS má sídlo ve Lausanne.
CP si odpykala uložený trest a v r. 2011 začala opět závodit. V prosince 2012, tedy 3 roky po vydání nálezu, podala ale překvapivě u německého soudu v Mnichově žalobu naISU , ve které žádala více než 4 miliony EUR jako náhradu škody a tvrdila, že byla uznána vinnou nespravedlivě, a že německé soudy mají právo celou věc znovu přezkoumat, prohlásit ji za nevinnou a přiznat jí náhradu škody za ušlý výdělek a poškození pověsti.
Již na tomto místě je třeba uvést, že podle čl. 13.2.1 Světového antidopingového kodexu (Kodex) platí exkluzivní pravomoc CAS, který jako jediná odvolací a konečná instance může rozhodovat ve věcech dopingových provinění „sportovců mezinárodní úrovně“. Tímto článkem je tedy vyloučena pravomoc řádných soudů kteréhokoli státu o těchto věcech rozhodovat (s výjimkou zmíněného přezkumu švýcarským Nejvyšším soudem). Kodex, který byl přijat sportovními organizacemi na celém světě, je sice soukromoprávním předpisem a není závaznou normou mezinárodního práva, ale byl uznán více jak 200 státy, včetně SRN, v mezinárodní Úmluvě UNESCO z r. 2005. Tato Úmluva výslovně navazuje a opakovaně se odvolává na Kodex a ukládá smluvním státům: a)na národní a mezinárodní úrovni přijmout opatření, která budou v souladu s Kodexem (čl.3, a), b) dodržovat principy Kodexu ( čl.4,1) a za c) přijmout opatření (předpisy) k dosažení cílů Úmluvy.
Princip výše zmíněné výlučné pravomoci CAS je přitom považován za jeden z hlavních principů Kodexu, který zajišťuje jednotný mezinárodní systém boje proti dopingu, jednotný výklad Kodexu a jednotné uplatňování sankcí. Tato exklusivita CAS a jeho nálezy byl sice v minulosti vícekrát napadeny žalobami podanými k švýcarskému TF, ale tento soud počínaje r. 2002 opakovaně četnými rozsudky potvrdil CAS jako nezávislý a nestranný rozhodčí soud, závaznost jeho nálezů a platnost rozhodčích doložek ve prospěch CAS, ať již výslovně podepsaných jednotlivými sportovci, tak také těch, které jsou obsaženy v č.13.2.1. Kodexu či ve stanovách mezinárodních federací. (Významné bylo rozhodnutí Canas v. ATP Tour z r.2007.) Toto své stanovisko švýcarský TF potvrdil výslovně také přímo v kauze CP, když zamítl její žalobu o zrušení nálezu CAS.
26.2.2014 mnichovský soud první instance žalobu CP zamítl. Bylo to sice vítězství ISU, ale rozsudek svým odůvodněním vyvolal negativní odezvu a mohu říci, že vlastně již i tento první rozsudek německého soudu byl do jisté míry podivný. Sám jsem se s takovým rozhodnutím za celou dobu mé životní dráhy advokáta nesetkal. Rozsudek má 57 stránek odůvodnění a po přečtení prvních 55 stránek čtenář musí nutně nabýt dojmu, že rozsudek je vydáván ve prospěch žaloby CP a nikoli proti ní. Na těchto stránkách totiž soud přijal veškeré argumenty žaloby a pouze v závěru odůvodnění vlastně s jakousi lítostí soud konstatuje, že ale žalobě nemůže vyhovět vzhledem k platnosti Newyorské úmluvy o uznávání a vykonávání cizích rozhodčích nálezů z roku 1958.
CP podala proti tomuto rozsudku odvolání a mnichovský odvolací soud 15.2.2015 odvolání vyhověl a žalobu proti ISU prohlásil za přípustnou. Tento rozsudek šokoval celý sportovní svět a v odborných časopisech následovala velká diskuze o jeho dopadu na udržení jednotného mezinárodního systému boje proti dopingu. ISU byla přesvědčena, že tento rozsudek nemůže obstát a podalia proto dovolání k BGH. Teprve tento soud zjednal nápravu. Uznal prakticky všechny argumenty, které ISU v odvolání uplatnila, zrušil rozsudek odvolacího soudu a žalobu zamítl jako nepřípustnou.
BGH všechny argumenty Odvolacího soudu odmítl a výslovně prohlásil:
1) CAS je rozhodčím soudem ve smyslu německého o.s.ř.
2) Mezinárodní. sportovní federace jsou sice dominantními na daném segmentu trhu, ale není zneužitím dominantního postavení, jestliže tyto federace činí start sportovců závislým na podepsání rozhodčí doložky ve prospěch CAS podle antidopingových předpisů, , protože procesní pravidla CAS zajišťují dostatečně práva atletů a rozhodčí nález podléhá přezkumu švýcarského TF.
3) Možnost jmenovat rozhodce jen ze seznamu rozhodců vedeného CAS není protiústavní.
4) Uzavřená rozhodčí doložka není neplatná ani z hlediska ústavního práva na přístup k národním soudům ani z hlediska čl.6, odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Konvence).
Pro mezinárodní sport a jeho boj proti dopingu znamenalo toto konečné rozhodnutí velkou úlevu. CP sice podala proti tomuto poslednímu rozsudku stížnost k BVerfG, ale ten ohledně této stížnosti nepodnikl žádné kroky a dokonce ani tuto stížnost neposlal ISU k vyjádření, jak bývá zvykem, i když ISU jako taková nebyla přímým účastníkem řízení před ústavním soudem. Prakticky se na tuto stížnost v dalších letech zcela zapomnělo.
CP ale již ž v roce 2010, když prohrála svoji věc u švýcarského TF, podala také stížnost na Švýcarsko k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku (ECHR). Ve stížnosti tvrdila stejně jako v obdobné žalobě podané v Německu, že byla porušena její základní lidská práva zakotvená v Konvenci, zejména pak její právo na veřejný proces, zakotvené v článku 6, odst. 1 Konvence, a že rozhodčí doložka ve prospěch CAS je neplatná, protože nebyla uzavřena dobrovolně, ale pod nátlakem v důsledku monopolu ISU na mezinárodní závody.
RovněžEHCR si dal poněkud na čas se svým rozhodnutím (patrně vyčkával, jak dopadne celý běžící spor v Německu), ale rozsudkem z 2.10.2018 všechny zásadní námitky CP zamítl a vyhověl ji pouze v jedné, která však neměla vliv na zamítnutí žaloby. Soud uznal, že tím, že řízení před CAS bylo neveřejně, bylo porušeno základní lidské právo CP zakotveně v čl. 6, odst.1 Konvence, ale zároveň dodal, že to nemělo vliv na spravedlivý proces před tímto soudem a za porušení tohoto právo přiznalo CP jen symbolickou náhradu 8.000 EUR.
V odůvodnění rozhodnutí ECHR jsou zcela zásadní následující závěry:
1) CAS je nezávislý a nestranný rozhodčí soud.
2) Řízení před CAS splňují požadavky na spravedlivý proces. Ten je zajišťován i tím, že nálezy CAS podléhají přezkumu švýcarského TF.
3) CAS má pravomoc rozhodovat případy dopingových provinění.
4) Způsob financování CAS nenarušuje jeho nezávislost a nestrannost.
5) Ani uzavřený seznam rozhodců, na kterém je přes 300 osob, tyto požadavky neporušuje.
Pro úplnost je třeba dodat, že tento rozsudek se stal definitivním až dne 5.2.2019, kdy Velký senát EHCR zamítl žádost CP o přezkum rozsudku z 2.10.2018.
Vzhledem k tomu, že šlo o rozsudek ECHR, sportovní svět a odborníci na sportovní právo se domnívali, že jde o konečně vyjasnění veškerých sporných otázek týkajících se pravomoci CAS v dopingových věcech a závaznosti a definitivnosti jeho nálezů. (Při nejmenším pro členské státy Rady Evropy).
OMYL!
BVerfG se po 6 letech nečinnosti probudil a v rozporu s rozhodnutím ECHR vydal na začátku již zmíněné a zcela opačně rozhodnutí.
V odůvodnění uvedl tyto 4 hlavní důvody svého rozhodnutí:
1) bylo porušeno základní lidské právo CP na veřejný proces a toto právo je součástí německého ústavního práva a také součástí principu „ právního státu“,
2) rozhodčí doložka je neplatná z důvodu nedostatku svobodné vůle,
3) rozhodčí doložka je neplatná a rozhodčí nález nelze uznat, také proto, že jsou v rozporu s německým kartelovým právem, které je součástí německého ústavního pořádku, (monopolní postaveni mezinárodních sportovních federací vede k omezení práva občana na svobodný výkon povolání),
4) CP jako německá občanka má ústavní právo na soudní ochranu (Justizgewährleistung) německých soudů.
Kromě závěru, že došlo k porušení základního lidského práva CP na veřejný proces, jsou všechny další závěry německého soud nesprávné a přímo v rozporu s rozsudkem ECHR.
Na začátku jsem uvedl, že rozhodnutí tohoto soud je „podivné“ Co mne k tomu vede?1.) 1.) Šestiletá nečinnost soudu. Je-li tvrzeno porušení základního lidského práva, mělo by k nápravě (pokud je takové porušení skutečné) dojít co nejdříve. Vždyť princip rychlého řízení a včasného rozhodnutí patří mezi principy spravedlivého procesu. Je možné, že německý soud čekal na rozhodnutí ECHR doufaje, že tento soud vyhoví žalobě CP a německý soud ho pak bude jednoduše následovat. Ale po rozhodnutí ECHR následovaly další 3 roky čekání. Je možné, že německý soud hledal po tuto dobu důvody jak se odchýlit od rozhodnutí ECHR nebo čekal až se najde shoda rozhodujících soudců? Skutečné důvody nevíme, protože v rozhodnutí není ani slovo o tom, proč se čekalo tak dlouho.
2.) BVerfG, který byl 6 let nečinný, teprve 11. května t.r. zaslal ISU ústavní stížnost CP k vyjádření a najednou tak spěchal, že odmítl prodloužit ISU krátkou lhůtu k tomuto vyjádření, ačkoli se ve věci jednalo o složité právní otázky, náročně na studium a rešerše a již 3. června vydal rozhodnutí. Navíc, ve svém rozhodnutí se ani jedním argumentem uplatněným ve vyjádření ISU vůbec nezabývá. To nutně vyvolává domněnku, že rozhodnutí bylo připraveno již dříve bez ohledu na vyjádření ISU.
3. ) Na to o jak zásadní a významné rozhodnutí jde a jak dlouho se na ně čekalo, je jeho odůvodnění neobvykle krátké. Celé rozhodnutí má jen 17 stránek a z toho vlastní důvody jsou uvedeny jen na 10 stránkách. Přitom soud vlastně stále dokola opakuje jeden a tentýž důvod, a sice prošení práva na veřejný proces, a pouze na poslední stránce v jednom odstavci uvádí ještě další důvod, a sice, že rozhodčí doložka je v rozporu se zákazem zneužití monopolu, a proto pravomoc rozhodčího soudu neplatí.
4. ) Soud sice uznává, že judikáty ECHR ve věcech výkladu Konvence mají „řídící a orientační funkci“ a zdůrazňuje, že se shoduje s rozhodnutím ECHR v závěru, že v daném případě došlo k porušení zásady veřejného řízení stanovené v čl. 6, odst. 1 Konvence, ale zcela opomíjí se zmínit o všech dalších závěrech ECHR, ve kterých tento soud odmítl všechny další argumenty CP a její žalobu na zaplacení milionů EUR zamítl. ECHR ve svém rozhodnutí doslova uvedl: „Soud neshledává žádnou příčinou souvislost mezi zjištěným porušením (principu veřejnosti) a finanční škodou uplatňovanou žalobkyní. Žádný důkaz nenaznačuje, že, i kdyby nález rozhodčího senáru byl učiněn po veřejném řízení, senát by rozhodl ve prospěch žalobkyně.“
BVerfG však tento závěr vůbec nezmiňuje a rozhodl zcela opačně, když rozhodl, že německé soudy mají žalobu o náhradu škody meritorně projednat, což v sobě zahrnuje nutnost a právo znovu projednat i otázku, zda se CP provinila porušení zákazu dopingu či nikoli. Pouze z odstavců 26–32 odůvodnění si snad můžeme dovodit, že soud tak rozhodl proto, že byla porušena též některá ustanovení německé ústavy, a že v takovém případě německé právo poskytuje větší ochranu než Konvence.
5.) Mnichovský odvolací soud a nyní i BVerfG šly při prohlášení neplatnosti rozhodčí doložky dokonce tak daleko, že porušily i uznávanou zásadu „comity of nations“, která se již od od 19. století považuje za součást mezinárodního zvykového práva. Tato zásada „v zájmu přátelství a zdvořilosti mezi národy vyžaduje, aby státy respektovaly zákony a soudní rozhodnutí cizího státu“, (i když nejde o závaznou povinnost). V daném případě německé soudy výslovně uznaly, že platnost rozhodčí doložky je nutno posuzovat podle švýcarského práva. Švýcarský TF opakovaně rozhodl, že doložka je podle švýcarského práva platná. Německý soud si však přesto osvojil právo vyložit švýcarské právo opačně a rozhodnout, že podle švýcarského práva je neplatná. Neznám žádný ný případ, kdy by si soud nějakého státu osvojil výsadu vykládat právo cizího státu opačně než nejvyšší soudní orgán tohoto státu.
6.) V neposlední řádě nelze nezmínit, že rozhodnutí BVerfG je v rozporu s mezinárodními závazky německé vlády, které převzala podepsáním zmíněné Úmluvy UNESCO. I když Kodex (a tedy ani jeho čl.13.2.1.) není přímo součástí Úmluvy, a nestal se normou mezinárodní práva, přece jen rozhodnutím BVerfG dochází k narušení důvěry a možnosti spoléhat se na závazky německé vlády.
Je s podivem, že na rozdíl od situace po vynesení rozsudku mnichovského odvolacího soudu v r. 2015 nejnovější rozhodnutí BVerfG nevyvolalo zatím žádnou velkou diskuzi odborníků. Ani CAS nevydal žádné prohlášení, ačkoliv po rozsudku německého soudu v r. 2015 a po rozhodnutí ECHR v r. 2018 taková prohlášení vydal. Na nedávné Konferenci EU o antidopingu konané v Praze jsem slyšel názor, že není třeba se znepokojovat, protože hlavní důvod rozhodnutí německého soudu, a sice porušení veřejnosti rozhodčího řízení, již odpadl, protože v mezidobí CAS změnil svá procesní pravidla a veřejnost řízení v nich povolil, a že proto není třeba se obávat, že by příkladu německého soudu mohly následovat soudy dalších států v případech svých státních příslušníků potrestaných rozhodnutím CAS za doping. To je však podle mne mylný názor, protože jak jsem již uvedl shora soud v závěru svého rozhodnutí uvádí ještě další důvod, a sice, že rozhodčí doložka je v rozporu se zákazem zneužití monopolu a tím i v rozporu s německým ústavním právem.
V tom tkví nebezpečí a ohrožení jednotného mezinárodního systému boje proti dopingu, který představuje Kodex a zejména jeho čl. 13.2.1. Toto nebezpečí spočívá v tom, že sportovci dalších států, zejména těch mimo Radu Evropy, by se po vzoru CP začaly obracet na soudy svých států s žalobami na zrušení nálezu CAS, které je uznaly vinnými z dopingu, s tvrzením, že řízení před CAS a jeho nález porušují to či ono ustanovení ústavního práva dané země. Nelze dopředu vyloučit, že soudy některých zemí by pak takové žalobě přitakali, třeba i v zájmu pomoci sportovci, který proslavil svoji vlast, apod. Toto nebezpečí není velké u sportovců, kteří jsou stále aktivní, protože nález CAS by jim bránil zúčastnit se závodů v jiné zemi než ve své vlasti, ale pokud jde o „očištění pověsti“ či náhradu škody pro bývalé závodníky (podobně jako u CP), nelze takové nebezpečí podceňovat.
Na závěr bych chtěl dodat, že mé dřívější zkušenosti advokáta, původně se západoněmeckými a později s německými soudy, mne vedly k tomu, že jsem si vždy vážil jejich nestrannosti, objektivity a vysoké profesionality. Bohužel řízení před soudy 1. i 2. instance mnichovských soudů a nyní též před BVerfGn a jeho rozhodnutí ve mne vzbudily pochybnosti, zda tyto soudy nebyly ve svém uvažování vedeny poněkud snahou „pomoci slavné německé sportovkyni“.
Gerhardt Bubník
