Odpůrce staveb (či jakýchkoliv jiných smysluplných projektů) dělím do tří základních skupin. První skupinu tvoří zapšklí, nevyrovnaní a neschopní lidé, kteří povětšinou ze závisti, neboť nejsou sami schopni cokoli nového, pozitivního a přínosného vytvořit, snaží se házet klacky pod nohy aktivním a schopným lidem, škodit jim a bránit realizaci jejich projektů. Do druhé skupiny patří ekologičtí aktivisté (někdy až ekoteroristé), kteří buď za peníze, nebo z fanatismu (což je daleko horší) brání pod falešným a všeobjímajícím heslem ochrany přírody prakticky čemukoliv (stavbě silnic, budov, otevírání lomů apod.).
Třetí skupinu tvoří lidé (většinou starší), kteří mají panickou hrůzu ze všeho nového, z jakýchkoliv změn, a když si představí, že někde najednou vyroste vysoká budova, která jim znemožní či naruší výhled kamkoliv, mají osypky a vykřikují, že jim jejich pohledy nikdo kazit nebude.
Také výstavbě a rozvoji měst brání už dlouho nejrůznější aktivisté. Vzpomínám při této příležitosti na patálie, které měl pan Eiffel v Paříži, když chtěl ze železa postavit svou vysokou věž. Do odporu proti stavbě se postavili dokonce i známí umělci, např. A. Dumas mladší a Guy de Maupassant. Ten ji prý po její realizaci nenáviděl tolik, že začal chodit výhradně do restaurace pod ní, neboť se jednalo o jediné místo v Paříži, odkud nebyla vidět. Všichni jsme rádi, že se tenkrát aktivistům jejich záměr a cíl nevydařil. Paříž by přišla a svou nejslavnější dominantu. Věřím, že o svoji novou dominantu nepřijde ani Olomouc.
V bezprostřední blízkosti historického centra Olomouce se mnoho let nacházel areál firmy MILO, chemičky, jejíž historie sahala až do období Rakousko-Uherské monarchie, pokračovala i po zestátnění, kdy se orientovala zejména na výrobu kosmetiky. Po listopadu 1989 došlo k privatizaci, podnik nakonec zkrachoval, areál byl postupně opuštěný a proměnil se v ostudný brownfield, kousek od hranice druhé největší památkové rezervace v ČR, který postupně chátral.
V roce 2005 se majitelem areálu stala soukromá firma. V koordinaci se statutárním městem Olomouc začala příprava revitalizace celého komplexu, jeho proměny v novou polyfunkční městskou čtvrť, záměr revitalizace území byl tedy od začátku konzultován e samosprávou a státní správou. Území bylo plánováno jako polyfunkční, s funkcemi bydlení, kanceláří, maloobchodu apod. Součástí koncepce lokality se stala i výšková dominanta, budova o výšce cca 70-80 m. Toto pojetí vycházelo jednak z urbanistického přístupu, že výšková diferenciace a dominanty patří k standardní městské zástavbě, jednak ze skutečnosti, že podél městské třídy, na jejímž konci se lokalita nachází, už dvě výškové dominanty stály.
Po dlouhém procesu vzájemných jednání Rada města vyjádřila svým usnesením v srpnu 2008 projektu podporu s tím, že požaduje u výškové stavby nejvyšší úroveň soudobé architektury v mezinárodním měřítku. Proto investor najal na řešení návrhu stavby ateliér Benoy z Londýna v čele se slavným architektem Robertem Bishopem. Ten se zároveň stal designérem návrhu obchodního centra Galerie Šantovka v lokalitě.
Následovalo období úzké spolupráce mezi městem a investorem, protože město v lokalitě připravovalo výstavbu tramvajové trati a investor obchodní galerii. Město úspěšně požádalo o dotace na výstavbu trati Švýcarské fondy. A v této fázi se objevily první aktivistické oponentní aktivity vůči daným projektům. Šlo především o levicově ideologický boj proti obchodně-společenskému centru pod heslem „Konzum je zlo“. Aktivisté se snažili nejrůznějšími cestami zabránit výstavbě Galerie Šantovka, podávali obrovské množství podnětů v rámci správních řízení, nakonec však neúspěšně.
Koordinovaný postup města a soukromého investora naplnil bez výhrad požadavky veřejného zájmu. Město získalo novou tramvajovou trať, jakožto ekologickou formu městské hromadné dopravy (přesto proti ní aktivisté protestovali), došlo k revitalizaci brownfieldu, ten byl vyčištěn od ekologických zátěží, byly revitalizovány vodní toky a lokální příroda.
Investor poté pokračoval v transparentní přípravě výškové budovy a její návrh představil v prosinci 2012. Jak rostla tramvajová trať a Galerie Šantovka, aktivistům začalo být jasné, že boj prohráli, přesunuli svůj zájem škodit, pravděpodobně jako pomstu za neúspěch v boji proti výstavbě obchodního centra, na výškovou budovu (Šantovka Tower), přestože v té době byl záměr stavby veřejně znám již šest let.
V říjnu 2013 se tak objevuje první Petice proti Šantovka Tower pod heslem „ochrany panoramatu města Olomouce“, které má být stavbou ohroženo. Takovým argumentům však naprosto chybí logické zdůvodnění. Většina dálkových pohledů na historické centrum Olomouce byla dávno zakryta novodobou výstavbou v 19. a 20 století. Zbývající existující průhledy, kterými je centrum částečně z dálky viditelné, vede přes zastavitelná území, na kterých je povolena či probíhá výstavba. Na Hané stačí postavit běžný čtyřpatrový dům a už není z určité vzdálenosti vidět prakticky nic. Ochrana dálkových pohledů proti výškové stavbě je proto iracionální, protože by bylo potřeba zakázat jakoukoliv, i několikapatrovou zástavbu.
Všechny panoramatické pohledy na historické centrum města ve fotografických publikacích a turistických marketingových materiálech jsou přitom v Olomouci pořizovány právě z nejvyšších olomouckých staveb, zejména z 60 m vysokého hotelu Flora, vzniklého za minulého režimu. Výškové budovy a vyhlídkové prostory na jejich vrcholu jsou tak paradoxně jedinou cestou, jak městu znovu atraktivní pohledy na jeho historické centrum vrátit. Z těchto uvedených důvodů vždy orgán památkové péče konstatoval, že stavba nemá negativní vliv a je přípustná.
Aktivistům se však na základě kontaktů na místní pracoviště Národního památkového ústavu podařilo zapojit do svého boje i některé pracovníky na Ministerstvu kultury, které svými závaznými stanovisky vstoupilo do konečné fáze procesu přípravy nového územního plánu města Olomouce a opakovaně požadovalo omezení jakékoliv výškové zástavby ve městě. Požadavky byly přitom věcně absurdní, trvaly např na určité výšce zástavby přesto, že i tato znamená zakrytí výhledu na centrum města.
Investor, vědom si toho, že výšková regulace není v územním plánu řádně zdůvodněna, se však obrátil žalobou na soud a požádal o zrušení příslušné územně-plánovací regulace. Krajský soud v Ostravě dal investorovi za pravdu a zrušil část územního plánu Olomouce v rozsahu výškové regulace v daném území s účinností k 31. 12. 2015 s tím, že údajná potřeba konkrétní výškové regulace nebyla dostatečné zdůvodněná ze strany města, ani Ministerstva kultury. Přesto se investor rozhodl, aby zamezil spekulacím o možné viditelnosti záměru z Dolního náměstí, přesunout objekt o cca 200 m do jiného, méně exponovaného místa.
Mezi lety 2014 – 2019 následovalo dlouhé období, v němž se aktivisté postupně snažili prosadit přes Zastupitelstvo města Olomouce novou regulaci i pro nové umístění záměru omezením jeho výšky prostřednictvím územního plánu, či dokonce vyhlášením stavební uzávěry, zabraňující jakékoliv výstavbě. Nakonec celý proces skončil tím, že investor získal jak povolení památkářů, tak v roce 2019 také územní rozhodnutí. Dlouholetý proces se zdál být u konce.
Ale co se nestalo. V posledním týdnu svého funkčního období podala tehdejší veřejná ochránkyně práv, Mgr. Anna Šabatová, Ph.D., žalobu k ochraně veřejného zájmu a požádala o zrušení územního rozhodnutí z důvodů systémové podjatosti a kumulace porušení vyjmenovaných právních předpisů.
Zájem bývalé ombudsmanky o „veřejné blaho“ zpochybňuje kuriózní skutečnost, že jeden ze zaměstnanců úřadu psal diplomovou práci přímo na téma „Šantovka Tower“, a tím s největší pravděpodobností získal i vazby na komunitu odpůrců. Není bez zajímavosti, že Úřad ombudsmanky nepostupoval standardně, nepožádal o podklady týkající se procesu přípravy územního rozhodnutí ze strany města a bez jakéhokoliv prozkoumání dané problematiky a jejího vývoje prostě vyšel vstříc aktivistům a podal žalobu.
Soud sice v souladu s běžnou praxí přiznal žalobě dne 12. 3. 2020 odkladný účinek, čímž investor opět ztratil spoustu času, ovšem dne 24. 3. 2022 žalobu jednoznačně odmítl. Argumentoval přitom jasně a velmi razantně. Zdůraznil absenci jakéhokoliv odůvodnění ochrany veřejného zájmu v případě výškové stavby.
Poslední epizodou příběhu se stala kasační stížnost, kterou po doručení usnesení Krajského soudu podal 22. 7. 2022 k Nejvyššímu správnímu soudu opět veřejný ochránce práv. Rozhodnutí o této stížnosti je z právního hlediska posledním možným krokem zpochybnění realizace významného architektonického záměru. Pokud NSS nenajde pochybení na straně Krajského soudu, bude možné po dlouhých 16 letech zahájit stavbu a město Olomouc nepřijde o svou novou dominantu.
Václav Budinský
