Pozor na sociální inženýrství

    Není náhodou, že v určitých krizových momentech, v nichž se ocitne celá společnost, respektive politika, se daří nejrůznějším, i těm nejfantastičtějším a nejabsurdnějším nápadům na přeorganizování celé společnosti. Tyto nápady nevycházejí ani tak ze snahy o dílčí nápravu některých měkkých míst v současném systému parlamentní demokracie, ale v její negaci a nahrazením jakéhosi hodnotově neutrálního sociálně inženýrského projektu.

    Přesně do tohoto ranku patří „Univerzální projekt konsenzuální správy sdíleného vlastnictví (majetku) na bázi občanského zákoníku“, který na tomto místě zveřejnil ing. Pauk.

    Podívejme se blíže na jeho východiska, a recepty, které nabízí. Pochybná je již sama premisa, v níž bez bližšího vysvětlení konstatuje, že vztah občanů, které zda nazývá zmocniteli, a poslanců, nazývaných zde pro změnu zmocněnci, je zcela nepřehledným svazkem a nepřehlednou spletí zájmových vazeb mezi oběma množinami. Není jasné, co tím má na mysli. Vztah poslance k výkonu mandátu je dán ústavou. Pravda je, že definice, že vykonává svou funkci „v zájmu všeho lidu“, která tento vztah ústavně upravuje, je značně ošemetná, jak ukázalo trestně právní kutilství olomouckých prokurátorů. Stejně tak jako mnohé jiné věci zakotvené v ústavě lze ale tento výraz pochopit s ohledem na čistě deklaratorní charakter, který může být těžko nějak vymahatelný, ať již z pozic civilního, či trestního práva.

    Právě od toho existují různé ideologie, jako myšlenkový základ politických stran realizovaný v politických programech. Ze své podstaty ale nemohou být ideologie, tedy ani přijatá politická rozhodnutí hodnotově, ale ani finančně neutrální, proto na politické strany není možno pohlížet jako na běžné právní subjekty.

    Náš současný politický systém odpovídá plně celoevropskému a světovému standardu, tak jak je uplatňován ve státech s parlamentně demokratickým zřízením. To, co navrhuje ing. Pauk je však experiment, který se ani vzdáleně nepodobá žádnému politickému systému. Podle něj by volby probíhaly tak, že by si občan vybral z rejstříku akreditovaných zmocněnců (politiků) několik jemu blízkých, a převedl jim ze svého „účtu důvěry“ hodnotu +1 (nebo naopak hodnotu -1 či 0) – tj. aritmetický výraz hlasování „pro“, „proti“ a „zdržel se“.

    První věcí, která každého ihned napadne je, kdo by vydával ony „akreditace“, a jaké podmínky by musel občan splnit, aby ji mohl získat. Ze článku vysvítá, že by výběr akreditovaných osob nebyl omezen pouze na politické strany, ale i na další společenské organizace. Opět je namístě otázka, které organizace by to byly, když jenom a pouze politické strany jsou organizacemi vznikajícími za účelem uspokojování veřejného zájmu. Pauk by rovněž zrušil volební období – o tom, zda poslanec zůstane, a jak dlouho, by rozhodovalo průběžné internetové hlasování.

    Pomineme-li technickou obtížnost a realizaci takového hlasování, hovoří proti i důvody ryze praktické a politické. Musel by ostrakizovaný politik odstoupit on – line, tedy i v průběhu projednávání nějaké předlohy, anebo až po jejím projednání? Těžko si lze rovněž představit, jak v takovém rozložení vzniká a funguje vláda jako výkonný orgán státní moci, který má reprezentovat sněmovní většinu, a realizovat určitou politiku. Není ani jasné, zda by rozhodovali občané – voliči i o odvolání těch zastupitelů, které nevolili. Zcela mimo mísu je pak požadavek, aby byl volebního práva zbaven i občan, který hlasoval pro „nesprávného“ politika.

    Zavedení takovéhoto principu by směřovalo proti univerzálnímu pojetí politických práv, tak jak se utvářela po staletí, a nemůže jej ospravedlnit žádné sebebohulibější zdůvodnění – například zachováním rozpočtové kázně. Znamenalo by to popření všeobecnosti volebního práva jako jednoho ze základních občanských práv.

    Zcela zcestná je i představa, že by „každé hlasování parlamentu bylo označeno číslem „veřejné zakázky“, před hlasováním ekonomicky vyhodnocené nezávislým ústavním orgánem a tímtéž orgánem nadále sledované až do jejího umoření“. Za prvé – ne všechna hlasování, respektive projednávané body programu, lze finančně ocenit. Těžko si lze například představit, jak někdo ekonomicky vyčíslí například dopady trestního řádu, nebo antidiskriminačního zákona. Co je ale podstatnější – na redistribuci veřejných statků jako součást politiky platí jiná pravidla, než platí v soukromoprávních vztazích. Úkolem státu není vytvářet zisk, tak jako je tomu u privátních společností, ale za vybrané daně poskytovat určité veřejné služby. A ty už ze své podstaty nemohou být ziskové.

    Neexistuje nic jako všeobecné blaho, každý zákon má vždy své náklady a výnosy, které se dotýkají jednotlivých sociálních, profesních, či jinak definovaných skupin občanů. Je iluzorní si představit, že by mohl nějaký „nezávislý ústavní orgán“ ekonomicky vyhodnocovat legislativní opatření, jehož účelem je například zvýšení sociální soudržnosti společnosti. I při vší nedokonalosti současného politického systému jde slovy Winstona Churchilla o nejlepší z nejhorších řešení. Podrobovat politické děje a rozhodnutí různým sociálně inženýrským hokus pokusům je stejně nebezpečné jako je podrobovat trestně právním testům, jak jsme toho momentálně svědky ze strany olomouckého státního zastupitelství.

    Dušan Šrámek

    Sdílejte
    Předchozí článekPrávní stát jako předmět spoluvlastnictví občanů, nikoli jako kořist politiků
    Další článekNejvyšší soud vrací právo
    Dušan Šrámek
    Dušan Šrámek se narodil 5. května 1962 v Klatovech. Tam chodil do základní školy a na gymnázium. Před listopadem 1989 se podílel na rozmnožování a kolportování “nelegálních” tiskovin, např. dokumentu Charty 77, Lidových novin, časopisu Sport, Attack, Koruny české a dalších. Po roce ´89 působil jako nezávislý novinář v týdenících Fórum, Profit, denících Lidové noviny, Český deník, Telegraf, Metropolitan. Dnes přispívá do týdeníku Reflex a dalších tištěných i online periodik. Věnuje se politickým kauzám a ekonomicko-podnikatelské problematice.