Proč jste mi na fakultě lhali?

    S naivitou devatenáctiletého děcka jsem zasedla v září 2001 do lavic v přednáškové místnosti č. 136 na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Vypadalo to vznosně, všude kolem byly stovky spolužáků a člověk se cítil důležitě, když učitelé přednášeli o právních dějinách nebo o římském právu. V dalších ročnících se značně snížila obsazenost přednáškových místností, ale já jsem chodila poctivě na každičkou přednášku i seminář. Právníkem jsem chtěla být od dětství. Dnes už nechápu, proč. Poslední kapky důvěry mi vzal Ústavní soud.

    Když došlo k odmítnutí první ze stížností na nouzový stav, bylo jasné, že je zle. Nejde při tom jen o tuto jednu jedinou situaci, Ústavní soud vytvořil precedens do budoucna a vláda dostala binaco šek – může si dělat, co se jí zlíbí. Nemusí k tomu mít ani pádné důvody, s kornavirem je taky neměla. Ústavní soudy v jiných zemích přitom rozhodují v neprospěch vlád a korigují jejich šílené a drzé nápady na omezení lidských práv. Namátkou vezměme třeba soud německý, francouzský nebo dokonce ten v Bosně a Hercegovině. V Bulharsku šel k ústavnímu soudu kvůli koronavirovým omezením práv dokonce prezident. To se u nás nestane, leda by se na Ústavním soudu podávaly jitrnice s becherovkou.

    V Česku prý není potřeba kontrolovat vládu přes soudy, stačí kontrola parlamentní. Ústavní soud jaksi zapomíná, že v Poslanecké sněmovně má vláda vždy podporu a poměrně snadno si prosadí svou, kdykoli bude chtít. A s chutí jí pomohou komunisté nebo nedůvěryhodná SPD.

    Rozhodování v neprospěch lidských práv ovšem není jediným škraloupem, který si soudci z této doby temna odnesou. Soud přestal vyhlašovat nálezy veřejně, ačkoli mu to nedovoluje žádný zákon. Vtipné ovšem je, že ačkoli se nálezy veřejně vyhlašovat nemohly, tiskové konference k „nedůležitým usnesením“ se konat mohly. Novináři zjevně koronavirus, na rozdíl od stěžovatelů, nepřenáší. Nastala nová doba online spravedlnosti, která bude konečně skutečně slepá. Slepá k právům jedince. (Více si přečtěte zde).

    Někdy ve druháku, jestli si to dobře pamatuju, jsme měli ústavní právo, studenty nazývané ústavko. Neměla jsem ústavko ráda, stejně jako státovědu, přišlo mi to otravné a moc teoretické. Naopak jsem milovala správní právo, právo pozemkové a nejvíce mi k srdci přirostlo právo životního prostředí. Zejména z územního plánování a účasti veřejnosti na rozhodování se ve čtvrťáku stala láska na celý život. Dokonce tak hluboká, že jsem se mu věnovala i v postgraduálním doktorském studiu.

    Proč mě ústavko tak strašně nebavilo? Možná to bylo tím, že učitelé se tvářili důstojně a tvrdili nám, jak je ústavní právo důležité, jak chrání nás, naši zem, naše práva, naši důstojnost, náš život. Prý že je státní moc vázaná zákonem, lid stojí nad státem, máme pravidla pro přijímání zákonů a pojistky demokracie. Veřejná moc si prý nesmí vyskakovat na občany, právní předpisy mají být srozumitelné a stát má vůči občanům závazky. Vypadalo to lákavě jak ty nejlepší prvorepublikové obložené chlebíčky od Paukerta.

    Moc jsem jim to přes lákavou nabídku nebaštila, ale na zkoušku jsem se to naučila a všechny poučky věrně zopakovala. Díky tomu, že jsem už na počátku 3. tisíciletí měla velmi rychlý internet, dostala jsem se na zkoušku k tomu nejmírnějšímu zkoušejícími a bez zbytečných cavyků a otázek jsem z otravného ústavka dostala za jedna.

    To, že nedůvěra k ústavku a k vyučujícím, kteří jsou dnes z části na Ústavním soudu buď jako soudci nebo jejich asistenti, byla víc než oprávněná, si ověřuju za poslední dva měsíce víc než tvrdě. Jediné, z čeho mám radost je, že jsem nesplnila tátovo přání a nestala se soudkyní. Nemohla bych rozhodovat proti svému svědomí a nemohla bych se dívat na to, že je lidem odpírána pomoc, ochrana a spravedlnost. Naštěstí už víc než rok o právu ani nevyučuju. Výuku jsem milovala, se studenty byla psina, ale nevím, jak bych se mohla těm naivním devatenáctiletým děckám podívat do očí a říct, jim, že máme něco jako zákony, které se v České republice dodržují. Já studentům lhát nebudu.

    Vendula Zahumenská