Rozkrádání státního majetku jako kulturní fenomén

    „Hospodářskou trestnou činnost se však stále nedaří výraznějším způsobem omezit. Stále časté jsou zejména případy rozkrádání a jiného neoprávněného obohacování na úkor společnosti. Za pozornost stojí, že přes polovinu všech odsouzených pachatelů této trestné činnosti tvoří vlastní pracovníci poškozených organizací, kteří také způsobují stále výraznější část zjištěných škod. U části pachatelů této trestné činnosti se vyskytuje i určitá organizovanost…. Jde obvykle o formy, které by musely být včas odhaleny, pokud by na všech úrovních řízení náležitě působila kontrola, ať již jako činnost specializovaných kontrolních útvarů nebo jako nedílná součást řídící činnosti každého vedoucího pracovníka. Nízká úroveň kontrolní činnosti se projevuje mimo jiné i tím, že zjištění podnikové kontroly jsou pouze výjimečně podnětem k zahájení trestního stíhání a že orgány činné v trestním řízení získávají poznatky o hospodářské trestné činnosti převážně vlastními prostředky.“

    Tak přesně tento citát zazněl 1. listopadu 1989 z úst tehdejšího předsedy Nejvyššího soudu Josefa Marka před poslanci České národní rady. Na tento citát si vzpomenu vždycky, když čtu či slyším v médiích tradiční protikorupční plačky, všechny ty Havlíky, Marvanové, Babiše či Janečky plkat nad tím, jak nám tu Klaus se Zemanem a Kalouskem rozkradli republiku. Je evidentní, že problém rozkrádání veřejného majetku není průvodním znakem znovurenesance kapitalismu (mafiánského), jak by dodal zesnulý prezident Václav Havel, ale že jde o dlouhodobý, trvalý proces, který jsme si přinesli z dob reálného socialismu. Stejné, byť dobově nutně obměněné formulace zaznívají i dnes z různých zpráv BIS či jiných, které se věnují majetkové a hospodářské trestné činnosti.

    Je evidentní, že zmíněná problematika je daleko hlubší, a že je to spíše než pouze pro trestní právníky problematika pro sociology, kulturní antropology či podobné profese. Ve společnosti se zakořenilo mediální klišé, že za všechny „lumpárny“ mohou nedokonalé zákony z počátku devadesátých let, kdy „ekonomové předběhli právníky.“ Nesmyslnost podobného tvrzení je zřejmá už z toho, že všechny transformační přesuny byly pochopitelně provázeny zákonnými normami – ať již šlo o zákon o velké privatizaci, malé privatizaci, o investičních společnostech, a řadu dalších. To, co mají kritikové na mysli, je zřejmě to, do jaké míry byly možné formy zneužití těchto zákonů a nově vytvářených majetkových vztahů ukotvit v trestně právní oblasti jako možnou prevenci proti novým formám trestné činnosti, které transformace nabízela.

    Jenže už v tomto samotném uvažování se skrývá logický lapsus. Těžko mohli jak právní teoretici, tak vládní legislativa reagovat na něco, co ještě reálně nenastalo, a čistě akademicky předjímat formy trestné činnosti, které se vynořily až v závislosti na konkrétní situaci. Zločin je vždycky v předstihu, a teprve na základě nějakého jednání, které má společensky škodlivé účinky, může reagovat trestní právo. Těžko se lze vcítit do kůže zločinců, a říci si, že právě tudy lze páchat trestnou činnost. Změna společenského systému s sebou přinesla nové formy trestné činnosti, z nichž některé bylo možné odhadnout, jiné nikoli.

    Téze o předběhnutí právníků ekonomy zákonitě přináší otázku, zda a kdy se podařilo tento náskok dohonit. Nepodařilo, a ani se to podařit nemůže. Desítkami novelizací prošel zákon o úpadku a vyrovnání, přesto nezabránil konkurzním podvodům. Stejným legislativním procesem prošel i zákon o veřejných zakázkách. A realita? Defraudacím se stejně nezabránilo, pouze se vytvořil moloch, s nímž dnes není schopna veřejná správa vůbec pracovat. Kolik času bylo věnováno vytváření takových mechanismů, které by zabránily zneužívaní evropských dotací. A přitom počet takových případů roste jako houby po dešti.

    To, že se nějaká forma hospodářské a majetkové trestné činnosti začne vytrácet, není ani tak zásluhou zvýšené legislativní restrikce, jako toho, že je na takovou trestnou činnost mediálně více vidět, a že se na ni tím pádem více zaměřují i orgány trestního řízení.

    Stejně tak bezzubá je i snaha co nejpodrobněji popsat v trestním zákoně skutkové podstaty jednotlivých trestných činů. Stačí se podívat na takový podvod. Našemu trestnímu právu nestačí jako takový, ale musíme mít ještě navíc úvěrový, pojistný či dotační. Přitom by si trestní zákon vystačil s pouhými třemi trestnými činy – krádeží, podvodem a zpronevěrou, Zaplevelení trestního zákoníku nejrůznějšími typy trestných činů hospodářské a majetkové povahy neodstranilo trestnou činnost samotnou, ani neodradilo potencionálního pachatele této trestné činnosti, pouze vytvořilo problémy při aplikaci jejich uživateli – orgány trestního řízení a soudci na straně jedné, a obviněnými, respektive obžalovanými a jejich právními zástupci na straně druhé.

    Tím není řečeno, že bychom měli na trestní postih hospodářské a majetkové trestné činnosti rezignovat. Jen je třeba vzít v úvahu, že existují hlubší důvody jejího páchání, včetně kulturních návyků, a nezplošťovat je a samoúčelně nezneužívat v ideologickém a politickém boji.

    Sdílejte
    Předchozí článekÚtok ministerstva spravedlnosti na práva člověka
    Další článekSto dní premiéra, který chtěl zůstat druhým
    Dušan Šrámek
    Dušan Šrámek se narodil 5. května 1962 v Klatovech. Tam chodil do základní školy a na gymnázium. Před listopadem 1989 se podílel na rozmnožování a kolportování “nelegálních” tiskovin, např. dokumentu Charty 77, Lidových novin, časopisu Sport, Attack, Koruny české a dalších. Po roce ´89 působil jako nezávislý novinář v týdenících Fórum, Profit, denících Lidové noviny, Český deník, Telegraf, Metropolitan. Dnes přispívá do týdeníku Reflex a dalších tištěných i online periodik. Věnuje se politickým kauzám a ekonomicko-podnikatelské problematice.