Sto dní premiéra, který chtěl zůstat druhým

    Pokud má Bohuslav Sobotka nějaké sudičky své politické kariéry, pak jedna by se jmenovala Náhoda a ta druhá Neschopnost. V případě Sobotky ovšem náhoda šťastná a neschopnost těch druhých.

    Do ČSSD se dostal náhodou: šel podle svých slov na konci roku 1989 na sraz čtenářů sci-fi literatury a místo toho skončil na zakládající schůzi ČSSD v Brně. Kombinací náhody a neschopnosti druhých se stal i předsedou ČSSD a v roce 2014 také premiérem. Nebýt těchto dvou sudiček, hodnotíme dnes totiž prvních sto dní vlády Michala Haška, jeho generačního souputníka a stranického rivala.

    Když jsem v Lidovém domě sledoval vyhlašování výsledků posledních sněmovních voleb, bylo totiž velmi pravděpodobné, že Sobotkova éra ČSSD skončila. Ušmudlaná vítězství-nevítězství ve volbách komunálních, senátních a krajských, která ČSSD pod jeho vedením utrpěla, byla poslední říjnový víkend zarámována stejně ušmudlaným vítězstvím-nevítězstvím v klíčových volbách parlamentních. Svalovat vinu na několikaleté rozdělení strany na „sobotkovce“ a „haškovce“, na podrazy ze strany prezidenta Miloše Zemana, které Sobotkovu pozici i volební potenciál ČSSD oslabovaly jistě Sobotka mohl, a také tak i činil, avšak tím jen potvrzoval svoji vlastní slabost: byl to on, kdo nedokázal za celé tři roky zásadním způsobem vystoupit proti kmotrovským strukturám uvnitř ČSSD, o něž se nejvíce opírali tzv. haškovci a byl to on, kdo – ač kariérní politik a právník – nedokázal včas odhadnout rizika zavedení přímé volby prezidenta pro celý ústavní a stranický systém.

    Ačkoliv se správně postavil proti ustavení vlády Jiřího Rusnoka a odmítal, aby ČSSD této vládě vyslovila podporu, učinil tak příliš pozdě, v době, kdy již jeho soupeři nastavili ve veřejném prostoru a především uvnitř ČSSD parametry debaty a vnímání této prezidentské vlády. Sobotka byl v této rozhodné době s rodinou na dovolené, čímž ztratil to, co je v politice klíčové: čas. Ustavením prezidentské vlády se rozbila hranice mezi vládními stranami a opozicí, což rozostřilo opět, jako v roce 2010, politické prostředí a otevřelo cestu různým antipolitickým hnutím a tzv. alternativám. Zatímco však Michalu Haškovi takový stav nevadil, protože jen špatný výsledek ČSSD by vedl k rezignaci předsedy či k jeho obejití (tento scénář se pak neúspěšně realizoval krátce po volbách), pro Sobotku byl otázkou přežití. S prezidentem Zemanem v zádech by jen obtížně sestavoval koalici ve stranicky rozdrobené sněmovně. Na tento moment mají mnozí v ČSSD tendenci zapomínat a zvedá-li se dnes opět proti Sobotkovi vnitrostranická opozice volající po silném předsedovi, který s sebou nenechá vláčet, měli by si jej členové ČSSD připomenout, neboť mnozí z těch, co dnes Sobotku kritizují, v klíčovém, předvolebním čase o žádnou silnou soc. dem. moc nestáli.

    Šeď, pot a slzy

    Tak by se dala charakterizovat předvolební kampaň ČSSD, za níž nesl primární odpovědnost právě Bohuslav Sobotka a jeho tým, spolu s místopředsedou, nyní ministrem vnitra Milanem Chovancem. ČSSD vůbec nepochopila nálady ve společnosti, volila unavující, demotivační hesla, působila sklesle a odevzdaně. Zcela podcenila nástup nových hnutí, především hnutí ANO Andreje Babiše, o němž si v Lidovém domě do poslední chvíle mysleli, že jen tak tak překročí 5% hranici a o Úsvitu Tomia Okamury odmítali pro jistotu přemýšlet vůbec.

    Ostudný volební výsledek měl vést k jedinému: k rezignaci celého vedení, přičemž Sobotka s Haškem měli spoluzodpovědnost i za výsledek voleb v roce 2010 a ke svolání bleskového stranického sjezdu. Možná by to tak i skončilo, možná by Bohuslav Sobotka následoval pod tlakem okolností příkladu Jiřího Paroubka, v což Hašek a spol. doufali a co bylo také podstatou jejich dohody s Miloše Zemanem, nebýt ovšem Sobotkovy sudičky – neschopnosti druhých.

    Michal Hašek dal průchod své netrpělivosti a celou věc přepálil. Předsednictvo strany se konalo den po volbách a místo klidné, jednoduché výzvy k vyvození odpovědnosti Sobotku navrch vyloučilo z vyjednávacího týmu, čímž mu dalo punc oběti, nikoliv viníka. Pokud by novodobý Macchiavelli psal moderního Vladaře, jako odstrašující příklad zpackaného puče by si jistě vybral tuto akci. To a nikoliv hloupé lhaní o schůzce v Lánech totiž vyvolalo vlnu solidarity se Sobotkou a to především uvnitř ČSSD. Pod tímto tlakem rozzuřených straníků se také zlomil Milan Chovanec a s přiškrceným hlasem pak novinářům po jednání poslaneckého klubu 29. října potvrdil konání tzv. lánské schůzky.

    V té době už však Michal Hašek se skleněným zrakem a viditelně unavený, protože předchozí den notně slavící svůj triumf a brzké jmenování premiérem s Milošem Zemanem a jeho suitou po slavnosti u příležitosti 28. října, seděl ve studiu ČT 24 a opakoval, že k žádné schůzce v Lánech nedošlo. V té chvíli bylo dokonáno – Sobotka na druhý den získal na svoji stranu „nabídkou, která se neodmítá“ Milana Chovance, který pak jen stupňoval trapnost celé situace pro všechny účastníky povolební schůzky v Lánech. Mimochodem, příkopy, které byly uvnitř strany v této fázi vykopány, Sobotka nikdy neměl snahu zasypat, což je jedna z jeho největších chyb a odhaluje jeho – bohužel – stále ještě politickou nevyzrálost. Velkorysost dělá z politiků státníky.

    Andrej, co chce být vždycky první

    Rozdělená a slabá ČSSD vyhovuje totiž nejen prezidentovi Zemanovi, ale především Andreji Babišovi. Jeho rozhodnutí podpořit Sobotku nebylo motivováno vůbec morálním hlediskem, odmítnutím jednat se lhářem Haškem, ale sázkou na slabšího z tohoto dua, tedy na Sobotku.

    Babiš si totiž moc dobře spočítal, že Michal Hašek by byl jako premiér prodlouženou rukou prezidenta Miloše Zemana, jehož autoritou a prezidentskými pravomocemi by se zaštiťoval v případných koaličních sporech, zatímco Sobotka si k prezidentovi cestu najde jen těžko. Koneckonců, vývoj situace tomu jen nasvědčuje, přičemž sám Zeman měl po nominaci Jiřího Dienstbiera do vlády prohlásit: „Nabídl jsem Sobotkovi přátelství. Nu, odmítl, bude to tedy ozbrojené přátelství“. Ozbrojené přátelství se Zemanem znamená pro Sobotku jen jediné: dávat si dobrý pozor, zda mu Zeman nestojí za zády.

    Právě vztah Sobotka-Babiš a také ČSSD-ANO jsou jmenovateli úspěchu či neúspěchu Bohuslava Sobotky coby premiéra a také měřítkem hodnocení jeho prvních sto dní ve funkci. Pokud bychom v současné české vrcholové politice hledali nějakého „Antisobotku“, pak by jím právě Andrej Babiš, který Sobotku sem tam, zatím zkusmo, používá jako příklad své jinakosti, své nepolitičnosti a profesionality. Zatímco Sobotkovi vždy dobře sedla role stranické dvojky, Babiš je příkladem člověka, na kterého by se velmi dobře vztáhl citát Julia Caesara „Lepší být prvním v této vesnici, než druhým v Římě!“. Střet a následné „pozření“ svého partnera či konkurenta, a to jakýmikoliv prostředky, to je pro Babiše oblíbený sport.

    Velmi často v byznyse Babišovi obchodní partneři po čase končili v lepším případě buď jako levný kup Agrofertu, v tom horším pak v konkurzu nebo dokonce v kriminále. Babišovi partneři často podlehli jeho pohádkám o férovosti a dodržování pravidel, aby mu odhalili pozadí jejich firmy, čehož pak hořce litovali. V minulosti to poznal při privatizaci Unipetrolu i český stát či polostátní polský gigant PKN-Orlen. Babiše tento způsob podnikání – a protože chce stát řídit jako firmu, podnikatelský způsob uvažování aplikuje i na politiku – baví, žije jím, je v něm úspěšný. Skoro to někdy vypadá, že když mu Sobotka ve vládě ustoupí, ke střetu nedojde, je Babiš zklamaný jako arabský obchodník, s nímž kupec nesmlouval a kývl mu na první nabídku. Hledá pak jiné příležitosti, v nichž by partnera-soupeře pokořil a přechytračil. Je otázkou, jak dlouho mu se Sobotkou vydrží trpělivost, popřípadě jak dlouho unese ČSSD své prohry a ústupky.

    Když nedávno Andrej Babiš reagoval na svém blogu na článek časopisu Respekt, v němž popíral záměr stát se premiérem, použil větu, která neoprávněně zapadla: „Určitě nechci být premiérem koaliční vlády.“ Snad si tento mimoděk vyslaný vzkaz v ČSSD správně vyhodnotí, v opačném případě by Bohuslav Sobotka mohl být na dlouhou dobu posledním premiérem ČSSD.