Dne 13. 4. 2026 se Městský soud v Praze ve stanovisku zveřejněném na jeho webových stránkách vyjádřil k prokazatelné manipulaci se spisem ze strany soudce v kauze hluchoněmé cizinky. Veřejné stanovisko soudu sice přichází až rok a půl po celém incidentu, nicméně, slovy klasika, lepší pozdě, nežli vůbec. Deklarovaným cílem stanoviska má být snaha o jasné odlišení skutečnosti od spekulací, což je jistě chvályhodné. Škoda jen, že spekulací, či přesněji řečeno dezinterpretací toho, co se stalo, se vydaným stanoviskem dopouští právě městský soud.
První dezinterpretace se městský soud dopouští hned v úvodu stanoviska, kde uvádí, že „Podnět ke zvážení podání stížnosti pro porušení zákona ministrovi spravedlnosti inicioval právě Městský soud v Praze.“ Ponechávám stranou logický nesmysl sdělení, že městský soud měl iniciovat svůj vlastní podnět, neboť podstatou sdělení mělo být podle všeho navození dojmu, že iniciátorem podání stížnosti byl městský soud, který tak vlastně hluchoněmé nebožačce pomohl. Takto proklamovaná iniciace by působila až heroicky, nebýt toho, že v okamžiku, kdy městský soud začal cokoliv iniciovat, se ministr celou záležitostí zabýval již déle než dva měsíce.
Z písemných vyjádření Ministerstva spravedlnosti lze naštěstí velmi přesně zmapovat, že prezentovaný podnět soudu neovlivnil chod věcí ani zdaleka tak, jak je prezentováno; spíše je neovlivnil vůbec. Navzdory tomu, že městský soud byl na prokazatelnou manipulaci s hlasovací obálkou upozorněn již 15. 1. 2025, „iniciuje“ u ministerstva cokoliv až po třech měsících, konkrétně dne 7. 4. 2025. Mezitím se na Ministerstvo spravedlnosti obrací dne 5. 2. 2025 Unie obhájců ČR, a po tristním vyřízení stížnosti městským soudem zasílá Ministru spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona dne 7. 3. 2025 i obhajoba. Městský soud posud neiniciuje nic, zatímco již dne 17. 3. 2025 Vrchní státní zastupitelství informuje obhajobu o tom, že: „podnět ze dne 7. 3. 2025 s přílohami byl mj. zaregistrován na odboru přezkumného řízení.“ Řízení o podání stížnosti pro porušení zákona tedy k tomuto okamžiku běží, a to, kupodivu, i bez podnětu městského soudu. Dne 19. 3. 2025 pak Ministerstvo spravedlnosti obhajobu informuje, že v reakci na její podnět požádalo předsedkyni městského soudu o předložení stížnostního spisu za účelem přezkumu. Zároveň dodává: „ujišťuji Vás, že postup senátu Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 7 To 352/2024 bude zdejším úřadem důkladně prošetřen.“ Předsedkyně městského soudu ministerstvu spis postupuje dne 4. 4. 2025, a následně dne 7. 4. 2025 (tedy doslova s křížkem po funuse) podává samostatný podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Tedy zjevně až v návaznosti na zjištění, že se věci hodlá zevrubně věnovat Ministerstvo spravedlnosti, které se způsobem vyřizování věci vedením městského soudu není spokojeno. To je ostatně oficiální závěr šetření Ministerstva spravedlnosti z 20. 5. 2025, ve kterém se uvádí: „Vaše stížnost ze dne 12. 11. 2024 a její doplnění ze dne 15. 1. 2025 nebyla Městským soudem v Praze řádně vyřízena.“
Informace zpětně
Informuje-li tedy nyní zpětně městský soud veřejnost o tom, že to je on, kdo má zásluhy na podání stížnosti pro porušení zákona, uvádí tím veřejnost v omyl, neboť se chlubí cizím peřím. V daném případě peřím Unie obhájců ČR a obhajoby. Ostatně to jsou subjekty, od kterých obviněná osoba takové kroky očekává. Od soudu naproti tomu veřejnost neočekává podávání podnětů, nýbrž pouze dodržování zákonného procesu. Toho se však v dané věci obviněné od městského soudu bohužel nedostalo.
Při popisu činnosti soudu v celé věci se nicméně jaksi pozapomnělo na jeho původní kroky v dané věci. Ty byly ve vztahu ke zjištěnému přešlapu soudce, mírně řečeno, velice rezervované až benevolentní. Pro předejití dalšího nařčení ze spekulace je níže zkopírována přímá citace původního stanoviska vedení městského soudu ke zjištění, že jeden ze soudců manipuloval s obsahem spisu: „Pro disciplinární řízení, jehož předmětem by byla výměna obsahu obálky, tj. v něm obsaženého protokolu o hlasování, však nepostačují pochyby, takové jednání je třeba doložit, což není možno, vzhledem k již uvedenému, s potřebnou mírou jistoty učinit. Předsedkyně Městského soudu v Praze tak po seznámení se s posuzovanou věcí, po pečlivém zvážení všech jejích aspektů, má za dostatečný postup její projednání s předsedou senátu JUDr. Richardem Petráskem, a proto na něj nebude podávat návrh na zahájení kárného (řízení).“ Původní stanovisko soudu tedy spíše než řádný výkon dohledu nad postupem soudce připomínalo politiku appeasementu 30. let 20. století. Ano, náš soudce sice prokazatelně porušil zákon, ba dokonce i prokazatelně manipuloval s obsahem soudního spisu, nicméně s dotyčným jsme si o tom popovídali a to stačí, nic dalšího ve věci konat nebudeme. Těžko si představit, že by vedení soudu řešilo trhání soudního spisu pouhou domluvou v případě, že by se ho dopustil běžný smrtelník. V případě soudce je dostačujícím trestem nejprve domluva, a posléze výtka. A propos, výtka přichází až poté, co se do věci s plnou vervou (všechna čest!) vložilo Ministerstvo spravedlnosti, přičemž uložením výtky bylo Ministru spravedlnosti v podání případné kárné žaloby zamezeno.
Tolik tedy k prezentované iniciativě a aktivitě městského soudu. Městský soud ve stanovisku zdůrazňuje, že: „Uvedený postup neodpovídá interpretacím, podle nichž se soud snažil zjištěná pochybení zastírat nebo se vyhnout jejich nezávislému posouzení.“ Inu, nechť si ve světle veškerých zveřejněných informací postup soudu interpretuje každý sám.
Důsledky manipulace
Krom přifouknuté iniciace je dezinterpretující ještě jedná část zveřejněného stanoviska. V ní městský soud veřejnost informuje o tom, že: „Nejvyšší soud neučinil závěr, že by došlo k manipulaci s obsahem soudního rozhodnutí, ani že by písemné vyhotovení neodpovídalo průběhu jednání či hlasování senátu.“ Tato skutečnost je prezentována až vítězoslavně: ani Nejvyšší soud přeci po svém přezkumu nezjistil, že by krom obálky byl zaměněn i její obsah! To je jasné potvrzení toho, že se zas až tak nic zásadního nestalo! Městský soud ovšem již nezmiňuje (a oba vyšší soudy to výslovně uvedly), že nic takového už ani přezkoumat nelze. Ostatně kontrovat tomuto stanovisku lze tím, že Nejvyšší soud zároveň nezjistil ani opak, tedy to, že protokol zaměněn nebyl. V důsledku manipulace se spisem totiž nelze zjistit v tomto ohledu zhola nic. Pregnantně to pojmenoval Vrchní soud v Praze, který uvedl naprosto polopaticky: „V daném případě však v této věci dle Vrchního soudu v Praze vznikly, jak zcela důvodně obviněná namítá, zásadní pochybnosti o autenticitě protokolu o hlasování, neboť je z obsahu spisu zřejmé, že došlo k výměně příslušné obálky tento protokol obsahující. (…) V důsledku tohoto postupu městského soudu odporujícího příslušným zákonným ustanovením vznikají vážné pochybnosti o autenticitě předmětného protokolu o hlasování. Tyto vzniklé pochybnosti potom fakticky znemožňují odpovídající přezkum důvodnosti postupu Městského soudu v Praze.“ Hovoří-li v tomto ohledu Vrchní soud v Praze zcela správně o vážných pochybnostech o autenticitě hlasovacího protokolu, je třeba připomenout, že vážné pochybnosti (resp. vyšší míra pravděpodobnosti) postačují v případě porušení trestního zákona běžným smrtelníkem k zahájení trestního stíhání. V případě soudce to, minimálně dle vedení městského soudu, nestačí ani na podání obyčejné kárné žaloby. Tedy tolik.
Argumentace městského soudu (která mimochodem v tomto směru již spíše než argumentaci dohledového orgánu připomíná argumentaci obhajoby přestupce) se navíc po celou dobu zarputile vyhýbá odpovědi na zásadní, nýbrž zcela logickou otázku: Pakliže je prokázáno, že soudce v rozporu se zákonem hlasovací obálku vyměnil, jaký jiný motiv pro takové nezákonné jednání by daný soudce měl, než právě výměnu protokolu o hlasování, to vše za situace, kdy byl zjištěn rozpor mezi rozhodnutím a protokolem? Jaká konkrétní pohnutka by soudce vedla k tomu, aby a) v rozporu se zákonem obálku rozpečetil, b) v rozporu se zákonem obálku vytrhnul ze spisu, c) v rozporu se zákonem do spisu vložil novou obálku a d) v rozporu se zákonem o těchto krocích neučinil ve spisu žádný záznam, pakliže by cílem tohoto prapodivného jednání mělo být vložení původního protokolu do nové obálky, tedy de facto zachování statusu quo? Odpověď na tuto jasnou otázku vedení městského soudu nedalo ani po roce a půl. Nedá ji zřejmě nikdy, neboť jiná logická odpověď než záměna protokolu zkrátka neexistuje. Pak se ovšem městský soud nemůže divit mediálním spekulacím, které tuto kauzu provází a provázet budou.
Moc soudní má ve společnosti unikátní a zcela nezastupitelnou pozici. Nikdo jiný než justice veřejnosti není schopen garantovat spravedlnost, a právě proto musí justice spravedlnost zajišťovat bezvýhradně a absolutně, tím spíše, porušuje-li se zákon v jejich vnitřních řadách. Vedení Městského soudu v Praze mělo v tomto případě unikátní šanci prezentovat veřejnosti, že svou úlohu garanta spravedlnosti plní spolehlivě. Stačilo jednoduše pojmenovat problém a vyvodit odpovědnost. Vedení Městského soudu v Praze tuto šanci trestuhodně propáslo. Kdy a zda vůbec mu veřejnost dá šanci na reparát, je ve hvězdách.
