Restaurace nemají nárok na náhradu nákladů, které zbytečně vynaložily na svůj provoz v době protiepidemických omezení. Nejvyšší soud (NS) takto zamítl dovolání firmy provozující restauraci v Praze 5. Ta po státu žádala 357 500 korun jako kompenzaci za nájemné, leasing na vozy, mzdy a odvody z počátku roku 2021, kdy vládní opatření znemožňovala běžné fungování podniku.
Podle Nejvyššího soudu neexistuje mezi krizovými opatřeními a těmito „zmařenými“ výdaji přímá příčinná souvislost. Soud navíc zdůraznil, že v posuzovaném období trvala pandemie již téměř rok. A podnikatelé se tak na situaci mohli a měli připravit.
Zmaření účelu si museli být vědomi
„Žalobkyně tudíž v době od 1. ledna 2021 do 11. dubna 2021 nemohla vynakládat náklady na provoz restaurace v jakékoliv důvěře v to, že jí bude umožněno ji bez omezení provozovat, a musela si být reálné možnosti zmaření účelu jejich vynaložení vědoma,“ uvádí se v pravomocném rozsudku.
Firma v žalobě argumentovala tím, že výdaje na zajištění chodu restaurace ztratily kvůli vládním restrikcím smysl. Náhradu škody si nárokovala podle krizového zákona. Obvodní soud pro Prahu 7 však žalobu zamítl s tím, že provozovatelka neprokázala souvislost mezi opatřeními a vzniklou škodou. Podle soudu tyto náklady vyplývaly ze soukromoprávních smluv s třetími stranami (pronajímateli či leasingovými společnostmi), nikoliv přímo z rozhodnutí státu.
Soudy nižších instancí také podotkly, že omezení podnikání mohlo vést spíše k jiné formě škody, například k ušlému zisku. Ten však restaurace v tomto řízení neuplatnila. Odvolací Městský soud v Praze verdikt potvrdil. Dodal, že ani nárok na ušlý zisk by v tomto případě v krizovém zákoně nenašel oporu.
Precedens pro další podnikatele
Rozhodnutí Nejvyššího soudu přináší důležité právní závěry pro podobné případy marně vynaložených nákladů. „Pro přiznání náhrady takové škody je klíčové zejména posoudit, zda existuje příčinná souvislost mezi zásahovým jednáním. Jde například o krizová opatření, s tím, že se náklady staly bezúčelnými,“ vysvětlila mluvčí NS Gabriela Tomíčková.
Soudy se podle ní musí vždy zabývat tím, zda v době vynaložení peněz existovala u poškozeného legitimní důvěra, že zamýšlený účel nákladů bude naplněn. „Tyto závěry mohou být významné i pro další spory, v nichž se podnikatelé domáhají náhrady nákladů, které se zpětně ukázaly jako neúčelné,“ uzavřela Tomíčková.
