Má modelka Simona Krainová šanci uspět u soudu kvůli komentáři o vzhledu svého nezletilého syna? Podle advokáta Tomáše Sokola jen stěží. Ve svém komentáři pro Českou justici vysvětluje, proč podle něj podobné výroky zpravidla chrání svoboda projevu a kde leží hranice mezi právem na ochranu osobnosti dítěte a svobodou slova.
Jestli jde v daném případě o známou osobnost nevím, pohybuji se v jiném prostředí. Ale ona ta známost je nepodstatná. Sociální sítě a komentáře na nich nejsou soudy vnímány jako významný pramen informací. A podle mne ani ti, kteří na nich exhibují a verbálně ukájejí. Ale asi i tady nelze úplně všechno. Zásadní tedy je, k čemu doopravdy došlo. Tedy co bylo tvrzeno.
Podle dostupné informace jedna paní komentovala vzhled nezletilce druhé paní. A té druhé paní se to z nějakého důvodu nelíbí. Vyjádřeno právními pojmy, má jít buď o skutkové tvrzení na téma vzhledu nezletilce. Prý, údajně, že nezletilý šilhá. Anebo má jít o jakýsi hodnotící úsudek. Tedy o výrok, který je vnímán jako zásah do práva na ochranu osobnosti. Což je ústavně chráněné právo. Proti němuž ovšem stojí též ústavní právo na svobodu projevu. Jde o to, které právo má mít přednost.
Svoboda slova či projevu znamená právo šířit informace nejen pozitivní, nebo neutrální, ale i znepokojující, zneklidňující nebo zraňující. To je základní kritérium, které vyslovil ESLP a jímž se, při posuzování, které právo má mít vdaném případě přednost, řídí soudy i u nás. Mnohokrát to také soudy v ČR už zopakovaly. Dost inspirující je to, co nedávno uvedl Ústavní soud v odůvodnění jednoho svého rozhodnutí: „Lapidárně řečeno, kardinální význam svobody projevu v demokratickém právním státě musí v hraničních situacích vždy vést k upřednostnění její ochrany i za cenu ponechání některých potenciálně škodlivých projevů bez trestu, jinak riskujeme podstatně více.“ Viz Nález ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. I.ÚS 1933/24. Takto nahlíženo si nedovedu představit výrok na téma vzhledu dítěte, lhostejno zda skutkové tvrzení (je šilhavý?) nebo hodnotící úsudek (vypadá děsivě, hrůzně, odpudivě?), který by přesáhl hranice toho, co nutno ve jménu svobody slova tolerovat.
Spor dvou paní
Rozhodně nevidím důvod, proč by se za peníze daňových poplatníků měla sporem dvou paní o to, jak vyhlíží dítě jedné z nich, měla zabývat policie. Zde naštěstí existuje i jasná brzda v ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku, které upravuje zásadu subsidiarity trestní odpovědnosti. Podle ní: „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“ Takže trestní právo v takovémto případě použitelné není.
Podat civilní žalobu na ochranu osobnosti jistě lze, ale v tomto případě bez reálné šance na úspěch z důvodů výše uvedených. Tvrdit, že došlo k zásahu do osobnostního práva matky, jejíž dítě se jiné paní jeví jako nevzhledné nebo jinak vadné zjevně možné není. Teoreticky by přicházela v úvahu žaloba matky v zastoupení toho dítěte. S tím, že bylo zasaženo do jeho práva, nebýt označován za šilhavé, případně z nějakého jiného důvodu za nevzhledné. Taková žaloba by zřejmě vyžadovala primárně souhlas otce nezletilce, protože nejde o běžnou záležitost. A dost možná i souhlas opatrovnického soudu. Protože, když dítě, byť zastoupené matkou, prohraje, bude muset žalované hradit soudní výlohy. A, že prohraje bych považoval za velmi pravděpodobné, ne-li za jisté.
Nad rámec uvedeného bych za sebe dodal, že kdokoliv se může, je-li mu to milo, koupat v kanále. Jen se musí smířit s tím, že bude poněkud zapáchat. Podobně se lze nořit do sociálních sítí, ale s velmi srovnatelnými důsledky.
