Elektronické hlasování? Nevrtejme se v tom, co funguje

    Jako kolem každých voleb, i letos se objevily návrhy na zavedení elektronického hlasování. Tentokrát s nápadem přišel Martin Jaroš, PR mág, facebooková celebrita a zjevně adept na politickou kariéru. A hned si pomohl příkladem z Estonska, kde to funguje na jedničku. Jenže Česká republika přeci jen není Estonsko, i když v řadě oblastí bychom se mu rádi přiblížili.

    Zrovna elektronické volby ale z dobrých důvodů nejsou jednou z nich. Buďme k sobě upřímní, státní informační systémy mají k ideálu daleko, leckteré běží na základě položeném na počátku 90. let (ADIS) a pokud už se vláda rozhodne postavit něco zcela nového, až příliš často to končí průšvihem buď právním (OKsystem) nebo provozním (Registr motorových vozidel). Pouštět se do technických eskapád zrovna v oblasti, která doposud funguje na jedničku, Český statistický úřad má všechny procesy vyladěné do puntíku a v rychlosti publikace výsledků jsme i v kontextu vyspělých zemí na špici (schválně se někdy podívejte, jak dlouho trvá oznámení výsledků voleb nebo ještě jednodušeji spočítatelného referenda třeba v UK).

    Možnost elektronické volby z domova zároveň znamená nutnost online autentizace voličů při volbě offline. Tedy občanské průkazy s čipem pro všechny voliče (při periodě platnosti 10 let je všichni ještě pěkně dlouho mít nebudou), spolehlivé zabezpečené připojení k internetu ve všech volebních místnostech a alespoň minimální počítačovou gramotnost všech členů volební komise. Člověk nemusí hledat zapadlé vesnice v Krušnohoří, i na mnoha místech Středočeského kraje jde o problém hraničící s nemožností. O nutných výdajích na vybudování paralelní zabezpečené infrastruktury (dosavadní infrastrukturu pro offline volby bude třeba zachovat ve stejném rozsahu) zejm. v prostředí velmi problematických IT tendů v české veřejné správě ani nemluvě.

    Neopominutelné jsou ovšem problémy bezpečnostní. Stokrát si rád vyslechnu, jak to v Estonsku funguje vše bez problémů a dokonale zabezpečeně. Stokrát žádný bezpečnostní incident proběhnout nemusí. Ale po stoprvní mohou volby probíhat ve vypjaté společenské atmosféře, mezi dvěma vzájemně znepřátelenými tábory, když tu je oznámen překvapivý výsledek a zároveň do médií unikají neprůkazné avšak věrohodné indicie o zmanipulování voleb. Destabilizovaná země jedna radost, první krok hybridní války úspěšně realizován (zatím bez jediné mrtvoly, ale o to účinnější). Proti elektronické volbě ale nestojí jen o technické a finanční důvody.

    V České republice, snad díky neblahé zkušenosti z let komunismu, je volební právo pojímáno skutečně jako právo, nikoli povinnost, a je to tak dobře. Vhodně nastavená „obtížnost výkonu aktivního volebního práva“, které se v ČR povedlo celkem bez obtíží dosáhnout (např. rozumná hustota volebních místností, absence dodatečných povinností registrace, dostatečná identifikace občanským průkazem), slouží také k tomu, aby se voleb účastnili jenom lidé, kteří provedou alespoň bazální úvahu o výběru vhodného kandidáta, nevolí čistě frivolně, z recese, podle názvů stran. Zavedení volební povinnosti, tedy donucení k aktu volby osoby, které volit nechtějí, či naopak zcela „bezbariérové“ či „nízkoprahové“ domácí volby, u níž stačí strčit občanku do čtečky a párkrát kliknout, hrozí oslabením až likvidací jedné z hlavních funkcí voleb, tj. vytvořením funkčního a akceschopného zastupitelského sboru (či jiného orgánu, do něhož se volí).

    Hlas oprávněných voličů, kteří se rozhodnou, koho chtějí volit, opustí teplo svého domova a obětují volbě několik desítek minut, má prostě větší váhu než těch, kteří se na volby vykašlou, protože i ta úvaha a marginální ztráta času jsou pro ně příliš bolestivé. A je to tak správně. Hrozba nekalého jednání při volbách je ovšem ještě v jedné rovině, která se technicky odbourat nedá. Sebesofistikovanější aplikace a sebezabezpečenější klíč na čipu v občanském průkazu nezajistí, aby se při senátních volbách nedostavil do sociálně vyloučené lokality politický zařizovač s igelitkou plnou dvousetkorun a notebookem. Postupně bude jednotlivé obyvatele pouštět k počítači a se správnou volbou jim jistě rád pomůže. Taková volba jistě nebude svobodná ani tajná, ale kde není žalobce není soudce a odbourá se tím překážka s připomínáním správného lístku ve volební místnosti, která už v několika případech v ČR znamenala opakování voleb (viz Krupka, Chomutov…).

    Nemusí ovšem jít jen o sociálně vyloučené lokality. Člověk s přístupem do léčebny dlouhodobě nemocných či zařízení pečujícího o seniory a důvěryhodnou tváří a notebookem v ruce pořídí totéž, dost možná i podstatně levněji. V situaci, kdy ve druhém kole senátních voleb běžně rozhodují desítky či stovky hlasů, může k pokrytí nákladů na zvolení stačit jedna či dvě senátorské výplaty. O moc lepší situace není ani ve volbách komunálních, kde by se už úplně odbourala překážka „volič musí přijít do volební místnosti“ a stovka lidí přihlášených na adresu jednoho panelákového bytu by mohly snadno volit z ubytovny vzdálené přes půl republiky. V České republice máme tolik krásných témat, která potřebují zjednodušit, debyrokratizovat, elektronizovat či přímo estonizovat (daně, zahájení podnikání, žádosti o průkazy, přehlašování vozidel…). V případě volebního mechanismu bude ale lepší se nevrtat v tom, co bez problémů funguje.

    Jan Klusáček

    Sdílejte
    Předchozí článekO kolečko víc
    Další článekOmezení počtu provozoven je krok správným směrem
    Jan Klusáček
    Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Pracoval jako poradce ministra, ředitel kabinetu a ředitel odboru legislativy Ministerstva zdravotnictví. V současné době působí jako konzultant. Je členem ODS. Na tomto serveru prezentuje pouze své soukromé názory, nikoli stanoviska klientů.