Veřejná diskuse o místní příslušností exekutorů má dva nedostatky

    O jednom pokusu zavést místní příslušnost exekutorů jsem už na tomto místě psal. Tehdy šlo o vivisekci legislativní zrůdy, teď ale k problému vážně. O možnosti vázat působnost exekutora na určité území, nejspíše soudní okres v němž sídlí on a povinný, se hovoří delší dobu. Z mého pohledu má dosavadní diskuze dva zásadní nedostatky. Nepodloženost a neupřímnost.

    Úvodem malé odbočení. Není sporu o povinnosti statutárních orgánů právnických osob, například (a zejména) obchodních společností anebo obcí, spravovat svěřený majetek s péčí řádného hospodáře. Nebo obecněji, co nejpečlivěji. Sporu asi nebude ani o tom, že v mnohých případech se faktický způsob výkonu těchto funkcí stal důvodem k trestnímu stíhání s odůvodněním, že dotyční si nepočínali sdostatek pečlivě a opatrně. Do třetice zřejmě nebude spor o to, že péče řádného hospodáře předpokládá, kromě jiného, důkladnou analýzu problému, který má být řešen, zejména jde-li o věc zásadní. A to včetně rozboru ekonomických i jiných podnikatelských rizik.

    Případná teritorialita exekutorů nesporně je hodně zásadní změnou stávajícího systému. Ale veškeré analýzy žádné. Jen domněnky, mlhavá přání a taky poněkud přehřáté emoce. Nahlíženo prizmatem podnikatelské odpovědnosti na projekt změny exekučního systému, pokud by takto nepodložené zásadní rozhodnutí schválili třeba statutáři akciové společnosti, založili by si slušnou naději na trestní stíhání a možná i na žalobou akcionářů na náhradu škody. Jenže v politice to takhle nechodí a tak sice nikdo nic neví, ale nikomu to taky nevadí a volání po novele exekučního řádu neutichá. Což dle mne souvisí se druhým zmíněným nedostatkem. Neupřímností nebo dokonce úmyslným zakrýváním faktických cílů.

    Připusťme, že exekuce je racionální činnost, zaměřená na vynucení soudního rozhodnutí. Nejčastěji odnímání majetku povinného za účelem jeho přímého použití na úhradu dluhů anebo jeho prodeje a následné úhrady dluhu. Má se tak dít zákonnými prostředky a lze snad i dodat, že přiměřeně sledovanému cíli a smyslu zákona. Nicméně také co možná nejrychleji a nejefektivněji. Primárně jde o míru vymožitelnosti práva co jeden z atributů právního státu. Limitace této činnosti ve vztahu k rozsahu odnímatelného majetku je dána toliko čistě humanitárními důvody. Toto zřejmě exekuční řád vyjadřuje poměrně přesně a také nikdo nemluví o potřebě na tom cokoliv měnit. Není tedy jasné, oč fakticky usilují ti, co usilovně volají po uvedené změně. Naproti tomu je zjevné, že si nekladou otázku jak systém celkově funguje a jak jej zasáhne uvažované omezení působnosti exekutorů. A zejména, zda bude systém fungovat lépe nebo hůře. A pokud hůře, tak proč a o kolik. Což vše by právě byly otázky, které nutně souvisí s péčí řádného hospodáře. A rovnou říkám, že eventuální námitka nepřiměřené tvrdosti vymáhacího procesu by jistě byla v obecné poloze legitimní a bylo by třeba se jí zabývat. Jenže, nikdo ji nevznáší! Přesto soudím, že mnozí z příznivců teritoriality si ve skutečnosti myslí na nějaké zmírnění. Zejména jestliže současně mluví o potřebě odstranit prvek soutěžení mezi exekutory. V tom vidím deklarovanou neupřímnost.

    Je tedy namístě zabývat se tím, co tedy vlastně případná změna koncepce přinese komu dobrého , případně zlého. Jinak též qui bono. Jasno mají exekutoři. Chtějí, alespoň podle usnesení jejich sněmu, aby bylo všem přidělováno stejně práce a aby všichni oprávnění byli povinni dopředu složit zálohu na náklady exekuce. Sice tuhle sociální selanku považuji za naprosto demotivující, ale alespoň to říkají nahlas a jasně.

    Ostatní hlasatelé změn hovoří mnohem mlhavěji, poukazují na to, že by uvažovaná úprava zamezila kupčení s pohledávkami apod. Mimochodem, když už jsme u kupčení s pohledávkami, právo něco takového nezná. Těžko říct, zda jsou míněny převody pohledávek velkých věřitelů, jako jsou banky, případně nebankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů apod. Pak se ovšem nabízí otázka, proč zákon nezakáže převody pohledávek rovnou? Ale současně je třeba se ptát co je na špatného na převodu pohledávek a cože se to přihodilo, že po staletí běžná operace je najednou nežádoucí. Ať už se ale na cedování pohledávek komukoliv ošklivý cokoliv, zavedení místní příslušnosti exekutorů na tom nic nezmění. V podstatě totéž platí ve vztahu k postupování individuálních pohledávek, ovšem až na to, že případná teritorialita exekutorů by asi byla dost silným motivem k prodeji pohledávky. Pravda, ke škodě věřitele.

    Jak řečeno, celé tažení proti současnému způsobu exekuování je vedeno neupřímně. Pravou podstatu výhrad nikdo neuvádí a zůstává jen jakési ideologické prázdno. Tohle nechceme! Proč? Protože to nechceme! Ovšem nárokuje-li si někdo změnu zákona, měl by to jasně zdůvodnit a odevzdat se odborné, případně i laické kritice. Ne se skrývat za jakési obecné floskule. Současně to tedy vypadá tak, že máme zákon, podle kterého exekutoři vedou exekuce a pouze tušíme, že dle některých jsou údajně při prosazování zákona příliš horliví. A horliví jsou proto, že jsou motivováni ekonomickým zájmem. Příliš snaživě využívají instrumenty, které jim zákon dává. Protože by ale nebylo politicky průchodné omezit tyto instrumenty, tak se pokusíme omezit jejich horlivost tím, že jim limitujeme přísun zakázek a budeme doufat, že v důsledku toho budou zákon prosazovat laxněji. Jinak řečeno, jedním ustanovením zákona vytvoříme faktickou překážku realizace ustanovení jiného.

    Možná to bude fungovat, ale mně to připadá asi stejně rozumné jako říct, že policisté sice mají v jistých případech právo používat zbraň, ale protože jí podle něčího názoru používají příliš často, tak jim uložíme, aby před každým použitím střelné zbraně udělali 20 dřepů.

    Kromě exekutorů, kteří vědí co chtějí, jsou ne nepodstatnou složkou exekučního děje dlužníci. Získají něco na teritoriálním uspořádání? Vyjdeme-li z toho, že by se měl změnit jen okruh exekutorů, kteří „by na ně mohli“, nezískají nic moc. Buď se vůbec nic nezmění, anebo dojde na to, čeho se obávám já, totiž, že se exekuční proces prodlouží. Což dlužníkům vynese větší konečný úrok z prodlení a povede k tomu, že pohledávky budou skupovat ti, kterým na prodlení až tak nezáleží, ale zajímá je právě ona zvýšená marže.

    Ve hře je ještě jedna skupina, podle aktuálního trendu zcela marginální, totiž věřitelé. Ti si nestěžují, ostatně nějaké zásadní nářky není slyšet ani od dlužníků s výjimkou pár hlasitých výjimek. Věřitelé nemohou získat zkomplikováním nebo dokonce prodloužením exekučního řízení vůbec nic. A to, i kdyby se nijak neprotáhlo. Pro ty větší to bude znamenat nutnost komunikovat s exekutory po celé republice, což pochopitelně zvýší transakční náklady. Menší věřitelé budou muset shánět exekutora v místě kde bydlí povinný, místo aby se dohodli s tím exekutorem, kterého oni mají nejblíž. A samozřejmě, věřitelé budou ti bití, pokud se exekuční řízení prodlouží, případně díky teritorialitě i jinak protáhne. Ovšem ti nikoho nezajímají a také se jich nikdo na nic neptá.

    Rozhodně nehodlám tvrdit, že exekuční řád dovedl exekuce k vrcholu dokonalosti. Ale funguje a to bez větších či významnějších připomínek od zúčastněných. Takže to vypadá jak u blbých na dvorku. Nikdo nezná vstupní údaje a ani se o ně nezajímá. Nikdo se ani nepokouší odhadnout výstupy. A až na pár vizionářů, kteří o tom nic nevědí a pár dlužníků co museli zaplatit ani nikomu nevadí, že exekuce fungují a jak fungují. Tak sakra proč se to celé má měnit?

    JUDr. Tomáš Sokol, advokát

    Sdílejte
    Předchozí článekTřetí primátor do mariáše?
    Další článekParadoxy protikorupčníků
    Tomáš Sokol
    Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v roce 1978, doktorát získal v roce 1980. Po absolvování Právnické fakulty nastoupil jako advokátní koncipient do Advokátní poradny č. 2 v Praze. Po složení advokátní zkoušky v roce 1980 vykonává advokátní praxi nepřetržitě s výjimkou let 1990 – 1992, kdy působil jako městský prokurátor v Praze (1990) a poté byl ministrem vnitra České republiky (1990 – 1992). Ve druhé polovině roku 1992 založil spolu s JUDr. Janem Brožem Advokátní kancelář Brož & Sokol, která je od roku 1999 advokátní kanceláří Brož & Sokol &Novák. Poskytuje právní služby v oblasti práva civilního i trestního. V oblasti trestního práva se zabývá zejména problematikou tzv. ekonomické kriminality. V obchodně-právní problematice je součástí jeho agendy řízení valných hromad akciových společností zejména v případech, kdy jde o valné hromady, v nichž lze očekávat střet akcionářů. Zastupuje obchodní společnosti v soudních řízeních i v řízeních rozhodčích, kde také využívá své zkušenosti rozhodce. V této oblasti poskytuje právní služby též státnímu sektoru. Je konzultantem i v oblasti řešení interních problémů obchodních společností, prodeje části kapitálové společnosti atd. Dále poskytuje právní služby v oblasti občanskoprávní, přičemž jednou ze specialit jsou spory na ochranu osobnosti, včetně sporů o ochraně dobrého jména právnické osoby. Specifickou oblastí je poskytování právních služeb obcím, z nichž největším je Hl.město Praha. V rámci advokacie je rovněž činný na školení advokátních koncipientů.