Až předběžná otázka k Soudnímu dvoru Evropské unie rozsekla spor mezi Českými drahami a státem o výklad rozpočtových pravidel. Zatímco vnitrostátní právo počítá s desetiletou promlčecí lhůtou pro vyměření sankcí, evropské nařízení je přísnější. Pro zahájení řízení určuje čtyřletou lhůtu, kterou je ale možné prodloužit. Rozhodnutí však musí padnout nejpozději do osmi let.
Spor se vztahuje k čerpání dotací z operačního programu Jihozápad. České dráhy evropské peníze použily na nákup dvouvozových vlaků od polské firmy PESA. Dodávky ale nabraly zpoždění. V roce 2012 národní dopravce uzavřel dodatek, kterým dodavatele zprostil smluvní pokuty za opoždění dodávek, pokud jednotky budou jezdit ve zkušebním provozu s cestujícími. Finanční správa to vyhodnotila jako porušení rozpočtové kázně a vyměřila za to odvody přes 38,5 milionu korun.
Sankce byla na místě
Zapravdu jí v tom dávají i soudy. Jak českobudějovický krajský soud, tak Nejvyšší správní soud se shodly na tom, že faktické vzdání se práva na smluvní pokutu představuje nepřípustnou podstatnou změnu práv a povinností ze smlouvy. A je v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách. Narušuje totiž principy hospodářské soutěže a může vést k neoprávněnému výdaji z unijního rozpočtu.
Podobně jednotná byla justice i v otázce přiměřenosti sankce. Vratka ve výši čtvrtiny způsobilých výdajů není podle soudců zjevně nepřiměřená, excesivní nebo svévolná.
Přišla ale pozdě
Stát však svou příležitost získat zpátky do rozpočtu téměř 39 milionů korun promeškal. Platební výměry se stanoveným odvodem vydal až v roce 2019, tedy skoro sedm let od vzniku nesrovnalosti. Z pohledu Soudního dvora Evropské unie to je pozdě.
Nejvyšší správní soud v rozsudku 3 Afs 247/2023 však upozornil na to, že lhůta se nepočítá od podpisu dodatku, jak se domáhaly České dráhy, ale až od dovršení plnění kupní smlouvy. Tedy začne běžet až dodáním nebo zaplacením posledního vlaku. Prekluzivní lhůty v tomto typu sporů jsou přitom dvojího druhu. Jednak je to čtyřletá lhůta pro zahájení řízení, kterou lze opakovaně přerušovat nebo prodlužovat.
A pak je tu absolutní lhůta pro vydání rozhodnutí v délce dvojnásobku té první. Promlčení pak nastává po osmi letech, pokud příslušný orgán neuloží sankci, s jedinou výjimkou, a tou je souběh s případným trestním řízením pro stejný skutek.
Osm let a konec
Na výklad pravidel se Nejvyšší správní soud ptal evropského soudu. Otázka zněla, jestli stát může mít delší absolutní lhůtu pro vydání rozhodnutí, aniž by výslovně stanovil i delší lhůtu pro zahájení řízení. Lucemburský soud odpověděl, že při absenci vnitrostátní úpravy po osmi letech nelze sankci udělit. „Právo vést a uložit sankci se zde uplynutím lhůty neoslabuje, nýbrž nadobro zaniká,“ vzkázal soud.
Případ se teď vrací k došetření krajskému soudu. Jeho úkolem bude zjistit, kdy přesně došlo k úhradě nebo poslední dodávce sjednaného plnění. České dráhy tvrdí, že poslední 31. vlakovou jednotku uhradily na konci února 2014. Pokud se to potvrdí, potom osmiletá lhůta uplynula v únoru 2022. Rozhodnutí ministerstva financí je z června 2022, a tím pádem až po patřičné lhůtě.
