Zaměstnankyně při práci omdlela, upadla na betonovou podlahu a vážně si poranila hlavu. Po zaměstnavateli požadovala více než 660 tisíc korun jako náhradu bolestného, soudy jí ale nevyhověly. Podle nich pád způsobily její vlastní zdravotní problémy. Nejvyšší soud (NS) nyní jejich rozhodnutí zrušil. Rozhodující totiž není, proč zaměstnanec upadl, ale co způsobilo samotné zranění. O rozsudku Českou justici informovala mluvčí Nejvyššího soudu Gabriela Tomíčková.
Žena pracovala jako operátorka výroby ve společnosti Hanon Systems Thermal Technology v Kladně. V únoru 2024 při kontrole drobných plastových komponentů omdlela, upadla na betonovou podlahu a ztratila vědomí. Při pádu utrpěla závažné poranění hlavy, které si vyžádalo opakované operace. Následně se u ní objevily také epileptické záchvaty. Po zaměstnavateli požadovala bolestné ve výši 661 013 korun.
Se žalobou však u soudů nižších stupňů neuspěla. Ty dospěly k závěru, že příčinou pádu byla její momentální zdravotní indispozice. Ženu přitom už předchozí den bolela hlava a měla zvýšenou teplotu. Podle zdravotnické dokumentace navíc v minulosti opakovaně upadla z neznámých příčin. Nejvyšší soud ale dospěl k závěru, že nižší instance případ nesprávně právně posoudily.
Betonová podlaha není náhlým vlivem
Zaměstnavatel odmítal, že by šlo o pracovní úraz. Argumentoval tím, že zdravotní újmu způsobily vnitřní zdravotní faktory zaměstnankyně, nikoliv vnější okolnosti. Zpochybňoval také samotnou roli betonové podlahy a gravitace.
Podle rozsudku společnost namítala, že gravitace a betonová podlaha, „které jsou v místě výrobní linky přítomny vždy“, nepředstavují náhlý ani krátkodobý vnější vliv. Nejvyšší soud však tento argument odmítl.
V odůvodnění vysvětlil, že podstatná není samotná existence podlahy, ale okamžik nárazu. „K tomuto nárazu došlo jednorázově a v krátkém okamžiku a jeho účinky na organismus žalobkyně byly násilné,“ uvedl Nejvyšší soud.
Nerozhoduje příčina pádu, ale samotného zranění
Podle Nejvyššího soudu nižší instance zaměnily příčinu pádu za úrazový děj, který způsobil konkrétní poškození zdraví. Žena totiž neutrpěla poranění hlavy samotnou mdlobou, ale až při nárazu na betonovou podlahu.
Soud proto zdůraznil, že při posuzování pracovního úrazu není rozhodující, zda zaměstnanec upadl kvůli uklouznutí, zakopnutí nebo náhlé zdravotní indispozici. V odůvodnění rozsudku výslovně uvedl: „Okolnost, co pád zapříčinilo, je z hlediska naplnění tohoto zákonného znaku pracovního úrazu bez významu.“
Nejvyšší soud také odmítl argument, že by zranění muselo přímo souviset s povahou vykonávané práce. Podle něj postačí, pokud k poškození zdraví dojde při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi.
Tento závěr soud formuloval jednoznačně: „Zákon nevyžaduje, aby zevní vliv, jenž poškození zdraví způsobil, byl spjat s povahou konané práce.“
Infarkt na pracovišti automaticky pracovním úrazem není
Rozhodnutí ovšem neznamená, že každá zdravotní komplikace, která zaměstnance postihne během pracovní doby, musí být pracovním úrazem.
Nejvyšší soud výslovně odlišil případy, kdy zdravotní újmu způsobí vnější úrazový děj, od situací, kdy jde pouze o projev vnitřního onemocnění. Typickým příkladem může být infarkt nebo cévní mozková příhoda, které zaměstnance postihnou během práce.
Pokud však zaměstnanec v důsledku zdravotní příhody upadne a při nárazu se zraní, může jít o pracovní úraz. Nejvyšší soud v této souvislosti připomněl, že „Důvodem zproštění se povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu podle ustanovení § 270 odst. 1 a 2 zák. práce však nemůže být skutečnost, že zaměstnanec trpí určitými fyzickými či psychickými nedostatky“.
Žena zatím odškodnění nezískala
Nejvyšší soud zrušil rozsudky Okresního soudu v Kladně i Krajského soudu v Praze a věc vrátil kladenskému soudu k dalšímu řízení. Ženě tak zatím požadovaných 661 tisíc korun pravomocně nepřiznal.
Okresní soud bude muset při novém rozhodování respektovat právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož může být pracovním úrazem také poranění způsobené nárazem při pádu vyvolaném náhlou zdravotní indispozicí.
Rozhodnutí je významné i pro další pracovněprávní spory. Zaměstnavatelé totiž za pracovní úrazy odpovídají objektivně, tedy bez ohledu na zavinění. Samotná skutečnost, že zaměstnanec omdlel kvůli vlastnímu zdravotnímu stavu, proto nepostačuje k odmítnutí odpovědnosti za zranění, které utrpěl při následném pádu.
Nejvyšší soud rozhodoval v senátu vedeném Jiřím Doležílkem pod spisovou značkou 21 Cdo 1913/2026. Celý rozsudek je dostupný v databázi judikatury Nejvyššího soudu.
