Usnesením pléna Ústavního soudu z 24,6,20036 Pl. ÚS 16/26 bylo ve věci kompetenční žaloby prezidenta podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky proti vládě, jednomu z ministrů a jím vedenému ministerstvu vydáno předběžné opatření, kterým bylo žalovaným uloženo vykonat Ústavním soudem specifikované úkony a dalších se zdržet. V odůvodnění tohoto usnesení je uvedeno, že Ústavní soud … „podle § 63 zákona o Ústavním soudu přistoupil k přiměřenému použití § 102 odst. 1, 3, § 75c odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, a protože bylo třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků, nařídil předběžné opatření na základě návrhu prezidenta republiky“…
Je vhodné uvést, že toto usnesení nebylo publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, je ale veřejně dostupné. O jeho vydání široce informovala média; bylo i jinak komentováno a je tedy obecně známé. Jaké obecné závěry pro řízení před Ústavním soudem vyplývají z jeho usnesení z 24.6.2026 Pl. ÚS 16/26 a lze je akceptovat?
Budoucí řízení
Na tomto místě se nechci věnovat věcným otázkám s rozhodnutím spojených ani jeho významu v řízení o zmíněné kompetenční žalobě, ale položit sobě i veřejnosti některé otázky spojené s významem usnesení pro současná a budoucí řízení před Ústavním soudem bez ohledu na to, že věcný význam tohoto rozhodnutí pro zmíněný kompetenční spor provedením předběžných opatření již pozbyl aktuálnosti.
Především je třeba uvést, že jakkoliv se jedná „jen“ o usnesení, nikoliv o nález Ústavního soudu, které nebylo publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu a bylo prezentováno v podstatě jen jako utilitární procesní rozhodnutí ve specifické konkrétní věci, tak rozhodně nelze pominout, že jde o rozhodnutí pléna Ústavního soudu Tedy nejvyšší soudní autority ve státě, jímž bylo připuštěno (a aplikováno) „přiměřené“ vydání předběžného opatření podle Občanského soudního řádu (OSŘ).
Stalo se tak podle § 63 zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. („Zákon“), tedy podle obecného ustanovení, vztahujícího se na všechny druhy řízení před Ústavním soudem, pokud Zákon výslovně nestanoví jinak. Tedy bylo aplikováno použití předběžného opatření podle procesního řádu, specificky vytvořeného k soudní ochraně soukromých práv účastníků (srov. jeho § 1, § 3), pro rozhodování Ústavního soudu i ve sporech týkajících se nejzávažnějších otázek práva veřejného, v nichž účastníky řízení nejsou osoby soukromého práva a předmětem žaloby není porušení jakéhokoli soukromého práva (k tomu též Pejchal: Ústavní soud zákonodárcem v České republice, Česká justice 30.6.2026). Podpůrné použití jiného procesního řádu, než OSŘ stanoví pak Zákon pouze ve svém § 108 pro řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky; toto dílčí téma můžeme na tomto místě dále vynechat.
Legitimí očekávání
Výše uvedené rozhodnutí podle mého názoru zakládá legitimní očekávání každého navrhovatele řízení před Ústavním soudem podle Hlavy druhé Zákona (s výjimkou řízení podle jejího šestého oddílu), že i v jeho případě při splnění zákonných podmínek stanovených Občanským soudním řádem bude či může být vydáno předběžné opatření podle OSŘ, byť „přiměřeně“, přičemž pro určení této přiměřenosti nejsou žádná pravidla.
To velmi pravděpodobně povede v rámci stanovení taktiky a strategie podávání návrhů na zahájení řízení před Ústavním soudem k úvahám o využití, správné formulaci a doložení zákonných podmínek rovněž pro vydání předběžného opatření. Pro Ústavní soud může být obtížné takové návrhy odmítat, když návrhu prezidenta republiky vyhověl, aby tak sám neporušil zásadu rovnosti před zákonem, která je nutnou podmínkou ústavnosti, jejíž je právě Ústavní soud sám vrcholným strážcem. V případě podávání návrhů na vydání předběžných opatření podle OSŘ bude Ústavní soud bez výjimek povinen důsledně zkoumat a ověřovat zákonné podmínky, stanovené OSŘ. Zejména osvědčení „poměrů účastníků“, potřebu jejich prozatímní úpravy či zabývat se otázkami jistoty. Lze se domnívat, že Ústavní soud není na agendu tohoto typu příliš připraven a obecně takováto agenda může nejspíše Ústavní soud odvádět od rozhodování o nesrovnatelně důležitějších otázkách, které mu svěřuje čl. 87 Ústavy.
Je významné, že Zákon vlastní úpravu předběžných opatření obsahuje. Sice nikoli pro řízení o kompetenčních žalobách, ale jednak pro ústavní stížnost (§ 80), jednak pro řízení o návrhu prezidenta na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny (§ 114). Porovnáme-li zákonné vymezení Zákonem upravených předběžných opatření s vymezením předběžného opatření v OSŘ, je zjevné, že jde o velmi odlišné instituty. Předběžná opatření, upravená Zákonem, jsou vymezena velmi úzce, a to taxativně, a je z nich zřejmá snaha zákonodárce omezit na nezbytné minimum mocenské zásahy Ústavního soudu nad rámec jeho nálezů a před jejich vydáním.
Nezbytné případy?
Je to jen tím, že zákonodárce zamýšlel právě jen pro tyto dva druhy řízení použitelnost předběžných opatření podle OSŘ radikálně omezit, zatímco v ostatních případech zamýšlel ponechat možnost použití extrémně široce vymezeného (až neomezeného) použití institutu předběžného opatření podle OSŘ? Nebo to naopak znamená, že vymezil pouze potenciálně nezbytné případy, kdy může být v zájmu řádného rozhodnutí potřebné výjimečně využít i předběžného opatření, a v dalších druzích řízení, u nichž nezbytnost předběžného opatření neshledal, takový postup prostě do Zákona nezařadil?
Pro druhou verzi svědčí nepřímo i další skutečnosti, zejména:
Je-li třeba z v záhlaví uvedeného usnesení pléna ÚS včetně jeho úpravy dovodit, že předběžná opatření podle OSŘ může Ústavní soud vydat podle § 63 Zákona ve všech druzích řízení před ním (s výjimkou dle § 108 Zákona), tak v řízeních o ústavní stížnosti a o návrhu prezidenta na zrušení usnesení poslanecké sněmovny lze vydat předběžná opatření dvojího druhu podle dvou různých právních režimů. Jistě, selským rozumem lze dojít k závěru, že lze použít pouze speciální úpravu stanovenou Zákonem o podpůrném použití OSŘ. Ale asi může být zastáván i názor, že navrhovatel si může vybrat, podle které úpravy předběžné opatření navrhne. Lze takovou míru neurčitosti tolerovat, dokonce v řízení před orgánem soudní ochrany ústavnosti?
Neakceptovatelné důsledky
O předběžném opatření podle OSŘ zásadně rozhoduje předseda senátu soudu I. stupně a je proti němu přípustná stížnost. A to na rozdíl právě od zmíněných předběžných opatření upravených Zákonem samotným. Může být přijatelné, aby ten, jemuž Ústavní soud podle pravidel OSŘ. (byť „přiměřeně“ podle vlastní úvahy Ústavního soudu) něco ukládá, omezuje jej v jeho právech atd., byl připraven o základní princip dvojinstančnosti řízení, a své právo na přezkum takového rozhodnutí? A může být něco takového v souladu s pravidly spravedlivého procesu?
Jsem přesvědčen, že výše naznačené důsledky vydání shora uvedeného usnesení pléna Ústavního soudu jsou neakceptovatelné, nejsou v plném souladu s posláním Ústavního soudu, usnesení extrémně extenzívně interpretuje Zákon a staví účastníky do nepředvídatelného právního postavení, což je v zásadním rozporu s požadavkem právní jistoty. Lze se obávat, že toto souvisí se skutečností, že zmíněné usnesení bylo vydáno vzápětí po doručení prezidentova návrhu, tedy v mimořádně krátkém čase, neumožňujícím potřebné domyšlení všech konsekvencí vydání předběžného opatření podle OSŘ.
Podle mého názoru je v zájmu ochrany nejen ústavnosti, ale i samotného Ústavního soudu naléhavě potřebné novelizovat Zákon tak, aby bylo jednoznačně stanoveno, že Ústavní soud může vydat předběžná opatření pouze v případech, za podmínek a v rozsahu vymezeném samotným Zákonem, tedy že podle § 63 Zákona vydat předběžné opatření rozhodnout nelze.
