Tak nám začíná další školní rok. Již třicátý sedmý, počítám-li dobře, od oněch dějinných událostí, od kterých měla opět začít vzkvétat akademická svoboda na českých vysokých školách. Z titulků v médiích zaznívá, že právě v tomto školním roce by měl ministr školství spustit reformu, která přiblíží absolventy především technických vysokých škol praxi takovým způsobem, že se bez problémů uplatní v čerstvě vystudovaném oboru. A že to přinese potřebné blaho celému společenství svobodných občanů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku.

Což o to, čte se to hezky, leč nějak v té záplavě informací postrádám hlubší zamyšlení nad postavením vysokoškolských učitelů. Nu a jakákoliv reforma stojí a padá, nikoliv s těmi, kdo ji vymyslí, ale s těmi, kdo jí budou realizovat v oné proklamované praxi. A to jsou ony dámy a oni pánové, kteří zapáleným a zároveň moudrým způsobem předávají své zkušenosti do prozatím příliš nepopsaných, leč dychtivých hlav mladých adeptů nejvyššího možného vzdělání, které jim jejich domovina poskytuje.

Nejsem technik, ani znalec přírodních věd. Vím však tolik, že sebelepší inovace se neobejde bez precizního právního rámce, jinak nemá v komplikovaných mezilidských vztazích šanci na plnohodnotný život. A troufám si konstatovat, že i onen mnohokrát zatracovaný humanitní obor, jakým je právo, je pro hospodářský růst a vyšší životní úroveň občanů, nezbytný. Tož mi dovolte následné zamyšlení postaršího právníka.

Proč vzdělání na vysokých školách upadá

Naše Ústava nás ve své preambuli nabádá nejen k úctě k lidským právům, ale zdůrazňuje i odhodlání střežit zděděné kulturní a duchovní bohatství. Lidská práva, a především základní svobody garantují jako všude jinde ve světě soudy, ať již obecné či soud ústavní. Všichni bereme jako samozřejmost, že soudci musí být nezávislí a nestranní, aby mohli zcela svobodně rozhodovat v mezích zákona. A určitě je nám jasné, že akademici, tedy vysokoškolští učitelé, kteří dopřávají mladé generaci nejvyšší možné vzdělání, tím střeží naše kulturní a duchovní bohatství. Ostatně existuje nějaké větší společné bohatství komunity, než je její vzdělanost? A stejně jako soudci svobodně nalézají pro jednotlivce i společenství spravedlnost, tak učitelé svobodně rozvíjejí vzdělanost jednotlivce i společenství a tím rozhojňují naše společné bohatství. Svobodné rozhodování soudce a svobodná výuka i bádání učitele mají přinejmenším obdobný základ.

Dostáváme se ke kamenu úrazu, proč vzdělávání na českých vysokých školách nejen stagnuje, ale dle mého skromného názoru, upadá, zatímco justice, i z hlediska mezinárodního soudnictví, si ještě pořád udržuje solidní úroveň. Soudci si své ústavní funkce obvykle velmi váží a až na nepatrné výjimky u svého povolání setrvávají prakticky celý život. Mají pro svoji činnost vytvořené perfektní podmínky. Jejich odměňování má naprosto pevný základ, daný zákonem. Zákon velmi solidním způsobem zohledňuje jak délku působení v justici, tak výkon té které funkce v rámci justičního systému. Odměňování soudce je absolutně transparentní, výše odměny nezáleží na vůli vedení soudů a všichni čeští soudci bez výjimky mají zajištěné důstojné životní podmínky. Za tohoto stavu pak by měly být nezávislost a nestrannost při svobodném rozhodování více než samozřejmostí.

Vysokoškolský učitel se musí živit ještě jinak

Zcela jiná situace je, troufám si říci, na českých veřejných vysokých školách. Ne, nejsem všeználek, a nebudu tvrdit, že znám perfektně poměry na medicíně či vysoké škole chemickotechnologické. Leč o právnických fakultách trochu něco vím a domnívám se, že poměry na nich nejsou natolik odlišné od fakult se zcela jiným zaměřením.

Nedokáži tvrdit, že si učitelé na právnických fakultách svého povolání považují. Proč by jinak vykonávali povolání další, kterému obvykle dávají přednost a samotná výuka zůstává na okraji jejich odborného zájmu? Jak je možné, že i tak vysoké akademické funkce, jako jsou vedoucí katedry či dokonce děkan fakulty vykonávají lidé, kteří provozují svoji vlastní advokátní kancelář?

Odpověď není až tak složitá. „Řadoví“ vysokoškolští učitelé obvykle vykonávají další povolání především proto, aby se vůbec trochu slušně uživili. Mzda na vysoké veřejné škole jim tuto možnost nenabízí. Vysokoškolští funkcionáři na tom s odměňováním na vysoké škole nejsou obvykle tak špatně, takže naopak, tato odměna jim vhodně doplňuje jejich ne úplně úspěšnou kariéru advokáta. Ve výsledku to nakonec vyjde na stejno. Výuka trpí v prvním i druhém případě.

Je třeba stanovit platy vysokoškolských učitelů zákonem

Recept na nápravu je relativně jednoduchý. Vnitřní mzdové předpisy jednotlivých univerzit se liší univerzita od univerzity. Jejich znění je závislé na vedení jednotlivých univerzit. Základní tarify pro měsíční tzv. hrubou mzdu jsou až absurdně nízké. Pro většinu vyučujících se pohybují ve výši 30–40 tisíc korun českých měsíčně. Veškeré pohyblivé (nenárokové) složky mzdy jsou plně v rukách nadřízených oněch „řadových“ (tedy valné většiny) učitelů. Takže nezřídka měsíc co měsíc se na výplatní pásce objeví toliko nároková tarifní mzda snížená o odvedené daně a platby na zdravotní a sociální pojištění. Dokážete si představit za těchto podmínek kvalitní a zcela svobodné rozhodování soudce? Já ne. Nu a dokážete si představit za těchto podmínek kvalitní a zcela svobodnou výuku a potřebné bádání vysokoškolského učitele? Já ne.

Tož, milý pane ministře školství, milá vládo, zajistěte vysokoškolským učitelům jejich akademickou svobodu, aby se jim dostalo podmínek pro důstojné střežení našeho největšího bohatství, tedy vzdělanosti. Připravte návrh zákona, jenž stanoví transparentně a zcela jasně platy vysokoškolských učitelů. Nemusí být tak vysoké jako platy soudců, ale musí zajistit důstojnou životní úroveň těch, kteří jsou zodpovědni za naši budoucnost nejvíce.

Transparentní odměňování učitelů jako u soudců

Bez zajištěné vzdělanosti obyvatel žádná země nevzkvétá. Stanovte výši platů také tak, aby „řadový“ vysokoškolský učitel se nemusel z médií náhodně dozvídat, že jeho kolegové učitelé a zároveň nadřízení si z neznámých důvodů přicházejí měsíčně kolikrát na desetinásobek jejich „čistého“ měsíčního příjmu.

Jako svobodný občan České republiky mám nárok na zajištění stejné transparentnosti odměňování vysokoškolských učitelů, jaká už je garantovaná při odměňování soudců. Zajištění zákonem, ničím jiným. A na tomto pevně stanoveném základě se teprve, milí politikové, pusťte do dalších reforem vysokého školství, bez tohoto základu budou k ničemu. Mezi námi, poměrně dost pobývám ve Francii. A tam už dlouhá léta takový zákon funguje. Akademická svoboda je zajištěná a úroveň vzdělávání není vůbec špatná.

Aleš Pejchal, emeritní soudce Evropského soudu pro lidská práva a bývalý advokát

1. září 2026