Zpětného proplacení přestávek na jídlo a odpočinek se před soudy domáhalo devatenáct dozorců a strážných z plzeňské věznice. Argumentovali tím, že jejich služba je ve skutečnosti nepřerušitelná. Během přestávek museli zůstat ve stavu trvalé ostražitosti. Žalobu, která ukázala na poměry v nápravných zařízeních, soudy rozhodují v době, kdy se Vězeňská služba snaží novými nábory zvrátit nepříznivou personální situaci ve svých řadách.
Zaměstnanci v žalobě popsali běžný chod věznice na Borech. Ostrahu vnější části káznice zajišťují na pěti stanovištích trojčlenné hlídky. Když příslušníci nejsou přímo na strážní věži, doprovázejí jako strážní hlídka zásobovací vozidla, nebo v noci obcházejí objekt. Žaloba tvrdí, že čerpat přestávku šlo jen „za tichého souhlasu nadřízených“, přičemž v té době je „značně oslabena ostraha věznice“.
Nespokojeni strážní i dozorci
Podobně to potom vypadá i u dozorců, s tím rozdílem, že se tato činnost odehrává uvnitř objektu. Odsouzení se po věznici nesmí pohybovat samostatně bez doprovodu, a kancelář dozorců je proto „volně přístupná vězňům“. Proto je nepředstavitelné, aby v ní dozorci klidně jedli a odpočívali. Poukázali také na to, že pracoviště odsouzených střeží jediný příslušník, který logicky nemůže své pracoviště opustit.
Žaloba nabídla celou řadu důkazů, svědeckých výpovědí, denních rozkazů i rozpisů strážních a dozorčích stanovišť.
Ředitel věznice však nezjistil, že by příslušníkům něco v čerpání přestávek bránilo. Upozornil, že ani oni sami nezmínili žádný konkrétní případ, kdy by k tomu došlo. Zaměstnanci navíc pravidelně dostávali hromadné výkazy o výkonu služby a ty také podepisovali.
Stejná činnost, různé podmínky
Správní soudy zdůraznily, že zákon o služebním poměru rozlišuje dva režimy: u přerušitelné služby se doba přestávky nezapočítává do placeného výkonu činnosti, zatímco u nepřerušitelné služby ano. Podstatné přitom není jen samotné zaměření služby, ale i konkrétní podmínky na daném pracovišti. Zatímco na jednom pracovišti může být stejný druh služby posouzen jako přerušitelný, na jiném opačně.
„Službu je třeba považovat za přerušitelnou, pokud existuje konkrétní, srozumitelné, jasné a předvídatelné organizační opatření, které upravuje, kdy, s kým a jak je příslušník v době přestávky zastupován, resp. střídán,“ uvedl Nejvyšší správní soud v čerstvém rozsudku sp. zn. 4 As 57/2026. Zastupitelnost dozorců pak nesmí být jen deklarovaná, ale i reálně možná. Přerušitelný charakter služby je podle soudu dán i tehdy, může-li přestávku čerpat příslušník přímo na stanovišti bez vystřídání.
Nerozumíte nám, spílají dozorci v kasační stížnosti
Žalobci však v kasační stížnosti nesouhlasí s tím, jak Nejvyšší správní soud vykládá vnitřní předpisy Vězeňské služby. „Soudy se staví do pozice orgánů, které nejlépe znají problematiku Vězeňské služby, aniž by k tomu disponovaly patřičnou erudicí,“ napsali stěžovatelé. Podle nich názor, že na pohyblivých stanovištích není nutné střídání zajišťovat, nemá oporu v žádných relevantních předpisech.
Nejvyšší správní soud naproti tomu stěžovatelům vytkl, že jejich námitky zůstaly jen v obecné rovině a nereagovaly na konkrétní skutková zjištění krajského soudu. „Aby mohla být kasační argumentace úspěšná, je třeba, aby stěžovatel formuloval dostatečně konkrétní kasační námitky, které směřují proti konkrétním závěrům krajského soudu. Uvedení takových námitek není možné bez dalšího nahradit zopakováním již dříve uplatněných odvolacích nebo žalobních námitek či odkazem na ně s připojením obecného tvrzení, že závěry jsou nesprávné,“ uvádí rozsudek.
Kolegům jste vyhověli, nám ne
Nejvyšší správní soud rozprášil i argumentaci příslušníků, že jeho novější rozhodnutí narušuje jejich právní jistotu, když dřívější rozsudky ve skutkově obdobných věcech končívaly ve prospěch žalobců. Soud odmítl, že by šlo o judikatorní obrat. Důvodem úspěchu žalobců v poukázaných případech byla nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, potažmo rozhodnutí vězeňské služby, který nedostatečným způsobem vymezil poměry v dané věznici. Tentokrát však soud považoval skutkový stav zjištěný dostatečně, a proto nároky strážných a dozorců zamítl.
Plzeňští dozorci přitom už v minulosti dokázali ve sporech s Vězeňskou službou uspět. Týkalo se to ale neplacených přesčasů, nikoliv přestávek na jídlo. Tehdejší spory přispěly i ke změně zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Česká justice o případu informovala už v roce 2018.
Spory i o přesčasy
Také spor o přestávky se táhne řadu let. Advokát Zdeněk Honzík tehdy pro Českou justici uvedl, že se jejich proplacení za tři roky zpětně domáhalo přibližně 140 příslušníků Věznice Plzeň. Argumentovali mimo jiné tím, že na některých stanovištích nemá příslušníka během jídla kdo vystřídat a své místo proto fakticky nemůže opustit. Honzík dozorce zastupuje i v aktuálním sporu.
V roce 2021 však Krajský soud v Plzni žalobu části dozorců zamítl. Podle soudu měli možnost přestávky čerpat v prostorách věznice a v případě potřeby je mohl vystřídat jiný příslušník. Na tom nic neměnilo ani to, že během pauzy zůstávali v uniformě, měli u sebe výzbroj a radiostanici a při mimořádné události museli přestávku přerušit a zasáhnout.
Mohlo by vás zajímat
Ani dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve prospěch příslušníků přitom neznamenala, že mají na proplacení přestávek automaticky nárok. NSS nyní zdůraznil, že v těchto případech šlo především o nedostatečné zjištění konkrétních poměrů ve věznici nebo nepřezkoumatelnost předchozích rozhodnutí. Tentokrát považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný a nárok dozorců neuznal.
