Studentka, která nikdy podle svých slov na soukromé vysoké škole studovat nezačala, má po šesti letech šanci, že nebude muset platit školné 43 800 korun. K tomu ji zavazuje smlouva, kterou se školou podepsala. Nejvyšší soud po letech otočil a přikázal tuto smlouvu posuzovat optikou ochrany spotřebitele.
Barbora Erychlebová v roce 2020 uzavřela se školou pod tehdejším názvem Vysoká škola regionálního rozvoje a Bankovní institut – Ambis smlouvu o studiu. Všeobecné podmínky, které byly součástí smlouvy, obsahovaly ujednání, podle něhož se „uchazeč/student zavazuje platit školné vždy na celý akademický rok dopředu“, a to „bez ohledu na to, zda studium za tento akademický rok dokončí či nikoliv, případně zda ke studiu vůbec nastoupí„.
Škola Ambis ji proto vyúčtovala školné 45 800 korun se splatností 9. října. Studentka tvrdila, že jí škola neumožnila zapsat si předměty, ani se připojit k výuce. 6. října proto studium ukončila a platit odmítla. Škola nárok zažalovala s úrokem z prodlení 0,1 % denně.
Okresní soud v Mladé Boleslavi žalobě vyhověl a odvolací pražský krajský soud verdikt potvrdil. Oba vyšly z toho, že vztah mezi soukromou vysokou školou a studentem není spotřebitelský. Opíraly se přitom o starší judikaturu Nejvyššího soudu týkající se soukromé základní školy a vysoké školy zřízené jako obecně prospěšná společnost.
Ústavní soud: škola je podnikatel
Nejvyšší soud dovolání studentky v dubnu 2024 odmítl jako objektivně nepřípustné. Spor o méně než 50 000 Kč je z dovolacího přezkumu vyloučen, s výjimkou spotřebitelských smluv. A spotřebitelskou smlouvu v případu neviděl.
Ústavní soud ale v nálezu z loňského února (sp. zn. IV. ÚS 2093/24) dívce postavení spotřebitelky přiznal. Uzavřel, že ačkoli soukromé vysoké školy plní veřejné úkoly, „nemění to nic na spotřebitelské povaze smluvního vztahu studenta a soukromé školy, neboť tyto školy financují svou činnost převážně (či zde dokonce výlučně) z úhrad studentů“.
Nejvyšší soud nyní tento závěr převzal. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 471/2025 poukázal jak na nález Ústavního soudu, tak i svou pozdější judikaturu z letošního února (sp.zn. 31 Cdo 1737/2025).
Studentka nebo uchazečka?
Pro další průběh řízení však bude podstatná druhá část odůvodnění. Smlouva o studiu činila rozdíl mezi uchazečem a studentem. Podle Nejvyššího soudu se nižší instance otázkou, do které kategorie žalovaná vlastně patřila, „podle obsahu spisu v řízení vůbec nezabývaly“.
Krajský soud se totiž otázkou, zda byla dívka řádně přijata ke studiu, odmítl zabývat s odůvodněním, že jde o nepřípustnou novotu uplatněnou až v odvolání. Nejvyšší soud to označil za pochybení. „Posouzení smlouvy o studiu v režimu spotřebitelského ochrany podle § 1813 občanského zákoníku se nemůže obejít bez skutkového zjištění, zda se žalovaná stala studentkou žalobkyně či nikoliv,“ uvedl v rozsudku. Podle § 1813 jsou ve spotřebitelských smlouvách zakázána ujednání zakládající v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch spotřebitele.
Dosavadní posouzení podle senátu stálo „na nesprávném předpokladu, že strany smlouvu uzavíraly v rovnovážném postavení“. Okresní soud se proto nesmí omezit na to, zda ujednání odporují dobrým mravům nebo zákonu o vysokých školách, ale musí je „podrobit obsahové kontrole optikou spotřebitelské ochrany“. Vypořádat se musí i s tím, jaký význam mají pro smlouvu se studentem vnitřní předpisy školy.
Některé námitky neuspěly
Nejvyšší soud tak zatím nerozhodl, že studentka školné platit nemusí. V některých částech její námitky však nepadly na úrodnou půdu. Soudy správně zjistily, že škola s ní komunikovala a nebyla v prodlení s plněním povinností jako první.
