Dcera trápila svoji starou matku. V domě, který společně obývaly, ji zavírala ve sklepě a sprostě jí nadávala. Na chodbě hodiny pouštěla hlasitě rádio a do bytu matce lila vodu. Dcera se dovoláním hájila, že nešlo o týrání osoby ve společném obydlí. V rodinném domě totiž každá žila v jiné bytové jednotce a matčin byt patřil druhé dceři.
Žena se krutého zacházení s matkou dopouštěla takřka rok během řízení o dědictví po otci. Slovně ji napadala s tím, že „dům patří jí, že matka je bezdomovec, má jít bydlet pod most, že je zlodějka a v domě jí nic nepatří.“ Vykřikovala na ni: „Zaplať, paraziti, fuj, hnus, magoři, taťka to vidí, krávo, sv*ně,“ popisuje situaci Nejvyšší soud.
Matka převedla byt na druhou dceru
Za týrání osoby žijící ve společném obydlí, krádež a poškození cizí věci ji soud odsoudil ke třem letům s podmínkou na čtyři roky. Kromě toho soud stanovil dohled. Žena se hájila, že šlo o běžné rodinné vztahy. Týrání osoby ve společném obydlí se údajně nemohla dopustit, když šlo o dva samostatné byty.
Ke zhoršení soužití dvou domácností ve dvou bytových jednotkách v rodinném domě se společným technickým zázemím došlo poté, co matka svůj byt v přízemí převedla na svoji druhou dceru. První dcera reagovala, že svůj byt v prvním patře s manželem prodají a „nastěhují tam cigány“.
Vzala jí klíč od WC a odmontovala zvonek
Žena pak vypla kotel ve sklepě, takže matka měla v bytě zimu. Když jí druhá dcera opatřila přímotop, vyhodila první dcera jističe.
Matce bránila v opuštění prádelny, zavřela ji ve sklepě, vzala jí klíč od záchodu, odmontovala domovní zvonek, pod dveře jí stříkala vodu, sledovala ji bočními okny v bytě. Na několik hodin před matčin byt umístila hlasitě hrající rádio.
Do dveří zatloukla hřebíky, kameru přelepila
Druhá dcera pořídila nové vstupní dveře za 19 tisíc korun. Do společné chodby umístila bezpečnostní kameru. Ještě téhož dne je první dcera začala demolovat.
Dveře posprejovala barvou, polepila je papíry, lepícími páskami, izolepami, které pak přemalovávala barvou. „Vyrazila skleněné tabule, které následně zakryla polystyrenovými nebo kartonovými deskami. Do rámu dveří zatloukla hřebíky, čímž kompletně celé dveře včetně rámu zničila,“ popisuje v rozsudku Nejvyšší soud. Následujícího dne přelepila bezpečnostní kameru.
Chtěla svoji část jmění po otci
V březnu 2022 vstoupila do bytu matky. V její přítomnosti ukradla ze šatní skříně v ložnici zamčenou kovovou příruční pokladnu. Bylo v ní 31 000 korun, 50 eur a různé historické mince a bankovky. Tvrdila, že matka jí dovolila trezorek odnést.
„Zdůraznila, že matka s jejím otcem měli společné jmění, a tudíž polovina částky v trezoru měla být vypořádána po smrti otce v rámci dědického řízení, což se nestalo,“ stojí v rozsudku.
Matka ale bydlí u dcery, namítla žena
V dovolání Nejvyššímu soudu pak žena napsala, že její jednání „nepřekročilo rámec obvyklého narušení rodinných vztahů“.
Především však namítla, že „matka bydlí v bytové jednotce její sestry“. Nevede s ní společnou domácnost. „Podle obviněné nedošlo k naplnění znaku ‚osoby žijící ve společném obydlí‘, neboť ona i poškozená obývají oddělené části téhož objektu bez společného soužití,“ shrnul argumenty v dovolání dcery Nejvyšší soud.
Čí je byt, nehraje vůbec roli
Obydlím se podle trestního zákoníku rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející.
Pokud jde o pojem „společného obydlí“, jak odborná literatura, tak i judikatura setrvávají na závěru, že podmínkou naplnění tohoto znaku není vedení společné domácnosti, uvedl k tomu Nejvyšší soud. Dcera se tedy mýlí, stojí v usnesení.
Podmínku naplňuje faktický stav, ať je titul jakýkoli, upozornil soud. Může jít o vlastníky, nájemníky či rodinné bydlení. Faktický stav soužití a bydlení dcery a matky v jednom domě podmínku naplnil. Bez ohledu na to, jaký měl kdo právní vztah k tomuto domu nebo jakou část užíval.
Matka měla dům ráda kvůli otci
Dcera se podle Nejvyššího soudu dopouštěla jednání vůči matce ve sdílených prostorách domu. Bránila jí v užívání sklepa a dokonce i natolik soukromých míst, jako je toaleta, zdůraznil soud. Vypínáním energií bránila, aby si zatopila. Sledovala ji skrze dveře, vulgárně jí nadávala či hlasitě pouštěla rádio.
Takto dcera zasahovala do matčina soukromí a omezovala ji v pohybu po domě. Matka uvedla, že bydliště nechtěla opustit kvůli citové vazbě k domu, který postavila se svým zesnulým manželem, vysvětlil soud.
Stará žena v neřešitelné situaci
Fakt, že ženy spolu nesdílely veškeré prostory domu, nemůže být na překážku závěru, že k „týrání“ docházelo ve „společném obydlí“, uzavřel Nejvyšší soud.
Podle něj se týrání vyznačuje vytrvalostí a intenzitou, která u týrané osoby vyvolává stav těžkého příkoří. Intenzitu, hrubost a bezcitnost vůči staré ženě a matce obviněné soudy prokázaly. Žena se ocitla ve velmi zranitelném postavení a jen těžko řešitelné situaci. Zcela jistě šlo o těžké příkoří, uzavřel Nejvyšší soud a dovolání dcery odmítl.
Právní věta:
Z případu schválilo právní větu trestní kolegium Nejvyššího soudu na svém posledním zasedání.
Společným obydlím ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku může být i rodinný dům se dvěma oddělenými prostory obývanými zvlášť pachatelem a poškozeným, jestliže jejich bydlení zůstává fakticky propojeno pravidelným společným užíváním podstatných částí domu nebo zařízení nezbytných pro bydlení.
