Česko zoufale potřebuje zahraniční pracovníky, staví jim ale do cesty překážky, které se těžko překonávají. Na zaměstnance z některých zemí firmy čekají měsíce, jindy narazí na kvóty nebo podmínky, které zvýhodňují velké podniky a menší odříznou od pracovní síly. „Jako by hlavním cílem bylo pracovní víza nevydávat,“ říká partner advokátní kanceláře Spring Walk Jaroslav Zeman. V rozhovoru vysvětluje, proč český systém náboru cizinců pokřivuje trh práce a jaké absurdní situace přináší v praxi.
Když chce český podnik zaměstnat cizince ze třetí země, tedy mimo Evropskou unii, co všechno musí vyřešit, aby mohl zahraniční pracovník nastoupit?
Základem je určit si, z jaké země chce zaměstnance získat. Může jít o konkrétního člověka, kterého jsem potkal například na služební cestě nebo na dovolené a kterého bych chtěl zaměstnat, anebo mi může být jedno, odkud člověk přijde. Pokud už mám konkrétního člověka vybraného, musím se podívat, pod který konzulát spadá, a také na pravidla stanovená nařízením vlády o počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů, které určuje kvóty pro podávání žádostí o zaměstnanecké karty na jednotlivých konzulátech. Právě kvóty mnohde představují závažné omezení.
Jsou příliš nízké? Nebo v čem je problém?
Velký problém, na který často narážím, představuje program Kvalifikovaný zaměstnanec. Vznikl v letech 2018 až 2019 v návaznosti na vízovou politiku vůči Ukrajině. Tehdy byla ve Lvově dlouhá fronta a řešilo se, že je zneužívaná a dochází v ní ke korupci. Vznikl proto program, který měl větším podnikům nabídnout alternativní cestu. Prostřednictvím garantů dostaly možnost vyřizovat víza pro zaměstnance rychleji a podle jasných, předem stanovených pravidel.
Jenže během let se program stal dominantním a pohltil i alternativní cestu mimo něj, kdy člověk jednoduše čeká ve frontě, až na něj přijde řada. To se stalo u řady zemí, odkud dnes lze zaměstnance získávat. Například na Filipínách je ročně 10 400 míst nepočítaje vysoce kvalifikované pozice, z toho 10 300 v programu Kvalifikovaný zaměstnanec. Mimo program tak zůstává jen 100 míst. Tato kvóta je naprosto přetížená a čekací doba je dlouhá.
Dalším problémem je, že na účast v programu není právní nárok. Pokud ministerstvo vnitra zaměstnavatele do programu nezařadí, nemá možnost se odvolat ani se bránit. Je to čistě na rozhodnutí ministerstva, což podle mého názoru není správné.
Jaké podmínky musí zaměstnavatel pro zařazení do programu splnit?
V první řadě musí mít společnost alespoň šest zaměstnanců v pracovním poměru, kteří u něj už alespoň 3 měsíce pracují. To samo o sobě znamená komplikaci. V době, kdy v Česku chybí pracovní síla, je těžké říkat začínajícím firmám: „Najdi si šest lidí, teprve potom můžeš zaměstnat cizince.“
Druhou podmínkou je, aby společnost vykonávala ekonomickou činnost alespoň dva roky. To znamená zavedené společnosti do programu vstoupit mohou, noví podnikatelé nikoli. Pokud fungují například půl roku, nemohou cizince tímto způsobem nabírat. V době, kdy všichni víme, že jsou cizinci pro Evropu velmi důležití, je diskriminační říkat novému zaměstnavateli, aby nejprve dva roky fungoval a zaměstnal alespoň šest lidí, než mu stát umožní získávat pracovníky ze zahraničí.
Nemůže jít o ochranu cizinců, aby nezůstali bez prostředků, pokud firma bez historie zkrachuje?
K tomu se ale dá přistupovat jinak. Jít cestou pozitivní motivace, kontroly a postupného rozšiřování. Na začátek jednotky lidí a pokud vše funguje, umožnit růst. Například Filipíny mají ministerstvo zahraniční migrace, které řeší, kdo je zaměstnavatelem člověka odjíždějícího za prací. Existuje tam systém akreditace: zaměstnavatel se zaregistruje a úřady mu potvrdí, že může zaměstnance přijímat. Naše ministerstvo vnitra zároveň umí kontrolovat, zda žádající zaměstnavatel splňuje požadavky na bezdlužnost, absenci pokut za správní delikty a podobně.
Navíc existuje ještě třetí pravidlo, Česká republika omezuje vstup do programu. To už považuji za vyloženě nesprávné. Vnímám to jako velmi restriktivní přístup státu. Jako by hlavním cílem bylo pracovní víza nevydávat a lidem co nejvíce ztížit možnost v Česku pracovat.
O co konkrétně jde?
Jednou z podmínek programu je, že žadatel nesmí mít osobní ani majetkové propojení s personální agenturou. To je podle mě absurdní. Představme si, že otec podnikatel má personální agenturu a jeho syn, který s ním nepodniká, si otevře stavební firmu. Když chce syn získat pracovníky ze zahraničí, ministerstvo vnitra ho do programu nepustí, protože jeho otec má personální agenturu.
Řešili jsme také holding s přibližně padesáti společnostmi, mezi nimiž byl hotel, stavební firma a personální agentura. Hotel potřeboval pracovníky, ale dostal odpověď, že do programu nemůže, protože jedna ze společností v holdingu má licenci k dočasnému přidělování zaměstnanců. Žádná z firem v holdingu se proto nemohla do programu dostat. Paradoxně jim nepomohlo ani to, že mají vlastní personální agenturu, protože ani ta nemohla žádat. Museli by využít jinou agenturu.
Nemůže toto přísné nastavení ve výsledku podporovat nelegální zaměstnávání nebo zastřené zprostředkování práce?
Může. Pokud si někdo nezřídí legální agenturu práce a zprostředkování provádí neoprávněně, může se přesto z pohledu podmínek programu jevit jako spolehlivý zaměstnavatel. Pokud splní podmínku dvouleté existence, má šest zaměstnanců a nemá za sebou nelegální práci nebo předchozí pokutu, může do programu vstoupit.
To, že pak zaměstnance dál nelegálně zprostředkovává, nemusí nikoho zajímat, dokud na to nepřijde inspektor. Pokud by se to prokázalo, společnost by mohla být z programu vyřazena a dostat dvouletý zákaz účasti. Nechápu ale, proč do programu nemohou vstoupit kvalitní personální agentury, které tuto činnost vykonávají řádně.
Jaký dopad má toto nastavení na český trh práce?
Pokřivuje ho. Čím je firma větší, tím lepší má podmínky a více možností. Menší nebo začínající firma je nemá. Pokud chce někdo diverzifikovat podnikání, omezení spojení s personálními agenturami je zbytečné a nesmyslné.
Vraťme se ke kvótám. Nařízení vlády o počtu žádostí o vízum k pobytu neobsahuje všechny země světa. Co se tedy stane, pokud chce společnost nabrat zaměstnance ze zemí, kde kvóty chybí?
Jen pro upřesnění doplním, že jsou i země, kde kvóty nejsou dané, např. země Jižní Ameriky, pak cesta je. Ale pokud jsou a nízké, nebo země spadá pod konzulát v jiné zemi, kde je program, je to téměř neřešitelné.
Měl jsem například klienta, který potkal tři zajímavé lidi na Srí Lance. Chtěl je zaměstnat a tedy jim vyřídit zaměstnanecké karty. Musel jsem mu vysvětlit, že to nejde. Srí Lanka spadá pod konzulát v Dillí. Ten má aktuálně 600 míst a pouze v programu Kvalifikovaný zaměstnanec, který slouží pouze pro občany Indie. Občané Srí Lanky, stejně jako třeba Bhútánu, Nepálu nebo Bangladéše, tak tuto cestu využít nemohou.
Je to absurdní. Pokud mám kuchyni a tři lidé chtějí dobrovolně přijet pracovat, proč bych je nemohl zaměstnat?
Když mám ale štěstí a zemi, ze které plánuji nabírat, v seznamu kvót najdu. Jaký je pak další postup?
Když se chcete registrovat, musíte poslat registrační e-mail. Opakovaně jsme zažili, že e-mail odešel přesně v okamžiku otevření kvóty, například v 00:00. Doručený byl tři sekundy po otevření kvóty, ale druhý den nám přišla zpráva, že jsme se přihlásili pozdě a místa už nejsou. Kvóty jsou tak malé, že se na řadu lidí vůbec nedostane.
Například severní Afrika se tak prakticky uzavřela, dostupnost zaměstnanců odtud je dnes velmi omezená. Dříve přitom byla pracovní síla například z Maroka, Tuniska nebo Egypta poměrně zajímavá. Podobná situace je v některých postsovětských státech, kde se omezení zdůvodňují bezpečnostními riziky.
Když přímá cesta není možná, může zaměstnavatel využít zprostředkovatele?
Ano, může se obrátit na pracovní agentury nebo personální společnosti, které mají příslušnou licenci a zprostředkovávají zaměstnání přímo do kmenového stavu klienta. Nábor se provádí v různých zemích a jednotliví zprostředkovatelé se obvykle specializují na jiné oblasti. Většinou jde o země, které jsou zapojené do programu. Dnes se nejčastěji jedná o Filipíny a Mongolsko, protože tam jsou největší kvóty.
Kolik stojí nábor přes agenturu? Je výrazně dražší?
Záleží na tom, jak je nastavená politika daného státu a také politika České republiky. Náklady se skládají z několika částí. Česká personální agentura, která chce zaměstnance najít, si vezme odměnu. Spolupracuje s agenturou v konkrétní zemi a ta si také účtuje odměnu. Je to služba.
Na oblíbených Filipínách je běžné, že uchazeč zaplatí jednu měsíční mzdu jako odměnu tamější personální agentuře. Agentura pak uchazeče eviduje, zůstává s ním v kontaktu. Dohlíží také na to, aby pracovník skutečně odjel na vízum a absolvoval například výjezdní seminář.
V ČR ale hrozí, že odměnu zahraniční agentuře bude muset hradit český zaměstnavatel. To je však už velmi drahé. A též ošemetné, protože i když zaměstnavatel zaplatí nábor, jistotu, že u něj zaměstnanec vydrží, nikdy nemá. Situaci zaměstnavatelů v tom zkomplikovala i loňská novela zákoníku práce.
Čím ji zkomplikovala?
Podle evropských pravidel může být u zaměstnanecké karty zaměstnanec u původního zaměstnavatele blokován. Po této době už může přejít jinam.
Tím, že loňská novela zákoníku práce prodloužila zkušební dobu na čtyři měsíce a doba, během níž si cizinec musí najít nového zaměstnavatele, se prodloužila ze dvou na tři měsíce. Může tak nastat situace, kdy zaměstnanec ukončí pracovní poměr ve zkušební době po třech a třech čtvrtinách měsíce a poté má další tři měsíce na to, aby nastoupil k novému zaměstnavateli. Člověk tak může u původního zaměstnavatele pracovat jen krátce a následně přejít jinam. Zejména pro průmyslového zaměstnavatele to znamená značný ekonomický zásah do investice, kterou do pracovníka vložil.
Dříve byla zkušební doba kratší a pracovník měl na oznámení změny zaměstnavatele dva měsíce. Pokud tedy skončil po třech měsících, musel v této lhůtě nastoupit jinam, ale zároveň platilo šestiměsíční omezení, během něhož nemohl změnit zaměstnavatele, pokud byl v režimu zaměstnanecké karty. To znamená, že změnit práci bylo pro cizince těžší.
Když jsou podmínky pro zaměstnávání cizinců tak složité a pro byznys ne úplně příznivé, mají firmy ještě vůbec chuť zahraniční zaměstnance nabírat?
Určitě. Ony jsou složité pro určitý segment, nejsou vyrovnané, ale pořád dává smysl energii k náboru vynaložit. Situace na českém trhu práce je už tak kritická, že firmy jiné možnosti nemají. Stále větším problémem je například péče o seniory. Například o Filipíncích se přitom říká, že jsou velmi dobří pečovatelé a mají pro tuto práci velký potenciál. Díky technologiím založeným na umělé inteligenci se navíc lidé mohou domluvit i tehdy, když neovládají češtinu.
Nedostatek pracovníků je také v hotelech, stavebnictví, ve výrobě a dalších oborech. Zaměstnavatelé tedy musí projít stanovenými podmínkami. Jak firma dosáhne určité velikosti, proces se pro ni stává jednodušší.
Jakých nejčastějších chyb se firmy dopouštějí při zaměstnávání cizinců?
Nejčastějším problémem je výkon nelegální práce, který může mít několik podob. První je, že pracovník nemá řádně uzavřenou pracovní smlouvu. Druhou je, že nemá správně vyřízené pobytové oprávnění. Třetí možností je, že nemá správné pracovní povolení.
Někdy například cizinec pobývá v jiném státě a má tam zaměstnaneckou kartu. Zaměstnavatel se může mylně domnívat, že díky tomu může pracovník v Česku pracovat 90 dnů během půl roku. To ale neplatí. Na základě oprávnění vydaného v jiném státě může za určitých podmínek v Česku pobývat, nikoli automaticky pracovat. K práci potřebuje odpovídající pracovní oprávnění. Pokud ho nemá, jde o nelegální práci.
Dalším příkladem jsou studenti, kteří dokončí vysokou školu. Mohou mít volný přístup na trh práce, ale stále si musejí vyřídit odpovídající pobytové oprávnění. Dále jsme také zaznamenali případy lidí, kteří přijeli na turistické vízum na 90 dnů a mysleli si, že mohou pracovat. Požádali na úřadu práce o pracovní povolení a úřad jim ho vydal. Jenže úřad práce a ministerstvo vnitra nemají v tomto ohledu totožné kompetence. Držitel turistického víza za takových podmínek pracovní povolení získat nemůže. Pokud ho úřad práce přesto vydá, neznamená to automaticky, že člověk může legálně pracovat.
Od října loňského roku existuje také přestupek nehlášené práce. O co jde?
Povinnost nahlásit zaměstnance se vztahuje nyní už na všechny zaměstnance, původně šlo jen o cizince. Nejpozději před nástupem do práce musí zaměstnavatel pracovníka nahlásit. Dříve byla lhůta osm dnů. Avšak podle zkušeností se to často využívalo i zneužívalo k nelegálnímu zaměstnávání. Smyslem této legislativní změny tedy bylo omezit praxi, kdy zaměstnavatel při kontrole tvrdil, že zaměstnanec nastoupil právě ten den a má ještě několik dnů na nahlášení.
Jaké sankce za nehlášenou práci hrozí a kdo za ni odpovídá?
Sankce se ukládají zaměstnavateli. Za nehlášenou práci může hrozit pokuta až tři miliony korun. Záleží na rozsahu a délce porušení i na tom, zda zaměstnavatel situaci napravil. Úřad má určitý prostor pro správní uvážení. U nehlášené práce je tak ve výsledku sazba nižší než u nelegální práce nebo zastřeného zprostředkování. I ty ale mohou firmy dost bolet.
Co může být impulzem ke kontrole?
Může jít o konkurenční boj, podnět nespokojeného zaměstnance, meziresortní upozornění, impulzů je řada. Kontroly se provádějí také namátkově. Inspektoráty někdy oslovují společnosti ve svém kraji nebo firmy, o nichž mají informace, že v daném regionu provozují pobočku či výrobu. Kontrola tedy může přijít na základě konkrétního podnětu i bez něj.
Článek vyšel původně na Ekonomickém deníku, který stejně jako Česká justice a Zdravotnický deník patří pod vydavatelství Media Network.
