O smrti svého klienta se ustanovený obhájce z Blanska dozvěděl až s půlročním zpožděním, a to od svědka při výslechu. Do té doby se účastnil výslechů dvanácti jiných svědků. Za práci odvedenou po skonu obviněného ale peníze od státu nedostane.
Milan Trávníček byl advokátem ex offo jednoho z mnoha obviněných v rozsáhlém trestním řízení, které dozorovalo Vrchní státní zastupitelství v Praze. Jeho klient zemřel v lednu 2025. Advokát se to měl dozvědět až na začátku června při výslechu svědka. Mezitím dál vykonával obhajobu.
700 tisíc za nutnou obhajobu
Spor se točil kolem otázky, kdy končí obhajoba. Podle trestního řádu zaniká oprávnění obhájce až pravomocným skončením trestního řízení. V daném případě vrchní státní zastupitelství zastavilo stíhání zemřelého až usnesením vydaným necelých osm měsíců po jeho smrti. Advokát pak státu vyúčtoval odměnu a náhradu hotových výdajů na necelých 700 tisíc korun, a to včetně úkonů od ledna do září.
Vrchní žalobci ale advokátovi vytkli, že o smrti klienta vůbec nevěděl. Podle nich povinnost řádně obhajovat zahrnuje i povinnost s klientem komunikovat. Nejvyšší státní zastupitelství pak doplnilo, že smrt obviněného je objektivní překážkou stíhání a od té chvíle jsou všechny úkony neúčelné, bez ohledu na to, zda zastupitelství stíhání zastavilo nebo ne. Prodleva při vydání takového usnesení pak podle žalobců nezakládá žádné legitimní očekávání.
Do komunikace s klientem žalobcům nic není
Trávníček v ústavní stížnosti argumentoval především zněním trestního řádu. Tvrdil, že neměl jak zjistit, že obviněný zemřel. Na rozdíl od státu, který tuto možnost má a údaj o tom ve svých registrech eviduje. Obhajoba podle něj trvá do chvíle, než orgány činné v trestním řízení pravomocně stíhání zastaví. To je podle Trávníčka předvídatelné pravidlo, které obhájci zaručuje odměnu. Žalobcům do Brna vzkázal, že to, jak advokát komunikuje s klientem, je čistě jeho věc.
Druhá část stížnosti se týkala úkonů učiněných ještě za života klienta. Musel nastudovat rozsáhlý spis a nakoupit velkokapacitní pevný disk za více než 4 tisíce korun. Advokát upozornil, že jinému obhájci ve stejné věci státní zastupitelství za tytéž úkony zaplatilo.
Mrtvý už obvinění nečelí
Ústavní soud ale řekl, že u zemřelého obviněného končí smrtí, a to bez ohledu na to, kdy státní zastupitelství stíhání formálně zastaví. Doslovné znění zákona, o které se advokát opíral, Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2436/26, označil za absurdní.
Senát Lucie Dolanské Bányaiové se soudcem zpravodajem Zdeňkem Kühnem advokátovi sice formálně přisvědčil, ale nepomohlo mu to. Zmocnění obhájce podle § 41 odst. 5 trestního řádu skutečně zaniká až pravomocným rozhodnutím ve věci, tedy usnesením o zastavení stíhání. „Jazykový výklad § 41 odst. 5 trestního řádu by skutečně svědčil stěžovatelovu argumentu,“ připustil soud.
Současně však jedním dechem dodal, že jazykový výklad je jen „odrazový můstek“. Rozhodující je smysl a účel zákona. Mezi obhájcem a obviněným existuje „úzké funkční pouto – obhájce obhajuje obviněného a pomáhá mu tak dlouho, dokud obviněný čelí trestnímu obvinění“. Mrtvý obviněný už žádnému obvinění nečelí.
„Stěžovatelův výklad § 41 odst. 5 trestního řádu musí Ústavní soud odmítnout jako absurdní,“ uvedl senát s odkazem na pravidlo, že z více výkladů je třeba volit ten, který nevede k nepřijatelným důsledkům.
Nesjednocujeme praxi, zamítl soud další nároky
Advokát neuspěl ani s nárokem na peníze navíc za studium spisu, ani za nákup velkokapacitního disku. V prvním případě soud poukázal na to, že advokátní tarif studium spisu honoruje jen při skončení vyšetřování. Ve druhém je tento náklad kryt už paušální náhradou hotových výdajů.
A pokud některému z kolegů přiznal stát víc, Ústavní soud to napravovat nebude. „Takové rozdíly ve výkladu práva jsou jistě nežádoucí. Ústavní soud však nesjednocuje praxi orgánů činných v trestním řízení,“ napsal do odůvodnění zamítavého usnesení.
