Rozsudek v případu společnosti Fu Quan, s. r.o., na kterou český stát „zaklekl“, vzal jednatele na dva roky do vazby a zajistil na pět let zboží za 62 milionů, vynese dnes Evropský soud pro lidská práva. V roce 2009 byl jednatel zproštěn obvinění Vrchním soudem v Praze. Od té doby žaluje stát o náhradu škody za zničené zboží za 59 milionů korun. Zboží je po pěti letech neprodejné. Český stát všechny žaloby zamítl s tím, že nenese vinu na běhu času.
O vynesení rozsudku v případu Fu Quan, s.r.o. v. Česká republika ve čtvrtek 17. března 2022 informoval Evropský soud pro lidská práva. Stížnost k ESLP podala firma Fu Quan před osmi lety v březnu 2014.
Stěžovatelem je česká společnost Fu Quan se sídlem v Praze. „Případ se týká zabavení majetku ve výši téměř 2,4 milionu eur patřícího společnosti během vyšetřování daňových úniků a soudního procesu. Řízení se konala pět let,“ uvádí Evropský soud pro lidská práva.
Která základní práva měl český stát porušit? „S odvoláním na článek 1 Protokolu č. 1 (ochrana majetku) Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, článek 6 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) a podle článku 13 (právo na účinný prostředek nápravy) stěžující si společnost tvrdí, že byla protiprávně zbavena svého majetku a že zákon o odpovědnosti státu byl vykládán přehnaně formalisticky způsobem,“ uvádí se v avízu k dnešnímu rozsudku.
Dva roky ve vazbě, pět let zajištěný majetek
Případ začal v roce 2005, kdy byli vzati do vazby jednatel a společník firmy na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2. Byli propuštěni v březnu 2007 po 690 dnech.
V roce 2005 provedla policie prohlídky skladů firmy a zajistila v nich zboží – oděvy, jejichž hodnotu znalec odhadl na částku 62 milionů korun. Stěžující si firma tvrdí, že policie zabavila i účetní doklady, finanční prostředky a vozidlo na leasingovou smlouvu a znemožnila provoz firmy.
„Tři po sobě jdoucí rozsudky, kterými byli jednatel a společník stěžovatele shledáni vinnými, byly zrušeny Vrchním soudem v Praze, který je nakonec dne 27. února 2009 zprostil obžaloby,“ uvádí se v záznamu o případu v databázi Evropského soudu pro lidská práva.
Dne 22. července 2010 předseda senátu Městského soudu v Praze rozhodl o vrácení zboží zajištěného při prohlídce statutárnímu zástupci stěžovatelské společnosti. „Stěžující si firma tvrdí, že zboží bylo vráceno v žalostném stavu vzhledem k tomu, že se jednalo o oblečení, které nebylo možné skladovat po tak dlouhou dobu. Podařilo se jí prodat pouze část tohoto zboží za cenu cca 3,3 mil. Kč,“ stojí dále v záznamu.
Mohlo by vás zajímat
Stát nenese odpovědnost za zkázu zboží časem
Následně stěžovatelská společnost uvedla, že jí vznikla škoda ve výši 59 milionů Kč, odpovídající rozdílu mezi původní hodnotou jejího zboží a novou prodejní cenou, a škoda odpovídající hodnotě zařízení, které zůstalo v jejích kancelářích poté, co byl jednatel zadržen, které policie nedokázala uchránit. Trvala také na tom, že z důvodu zatčení svého zástupce a zabavení jejích finančních prostředků nebyla schopna dostát závazkům spojeným s telefonními účty, jejichž úhrada byla proto předmětem exekučního řízení, ani lhůty leasingové smlouvy, čímž si vysloužila smluvní pokutu a nemožnost nabýt vlastnické právo k předmětnému vozidlu.
Dne 27. ledna 2011 společnost uplatnila tyto finanční nároky u Ministerstva spravedlnosti podle zákona č. 82/1998 o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a nesprávným rozhodnutím.
Stát odpovědnost odmítl s tím, že stěžovatelská společnost neprovedla organizační opatření, nepodala trestní oznámení kvůli rozkradeným kancelářím. „Konečně, pokud jde o škodu způsobenou na zajištěném zboží, ministerstvo poznamenalo, že nenese odpovědnost za plynutí času jako takové, že amortizace zboží nebyla podložená a tvrzení žalobkyně bylo spekulativní,“ uvádí se v záznamu o případu.
Otázky soudu stranám
Žalobu postupně zamítl Obvodní soud pro Prahu 2, Městský soud v Praze, za nepřípustnou prohlásil Nejvyšší správní soud kasační stížnost, kterou společnost podala.
„Dne 16. ledna 2013 stěžovatelka podala ústavní stížnost, v níž se dovolávala svého práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Dne 26. září 2013 Ústavní soud stížnost zamítl jako zjevně neopodstatněnou, když shledal, že soudy se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly a že jejich závěry nejsou stiženy svévolí,“ uvádí ESLP k případu.
V rámci rozhodování předeslal Evropský soud pro lidská práva stranám tyto otázky:
1. Došlo k zásahu do práva stěžovatelské společnosti na pokojné užívání jejího majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 v důsledku zabavení jejího majetku nařízeného v rámci trestního řízení proti jejímu zástupci a společníkovi, jehož výsledkem bylo zproštění viny a případně špatné skladování zboží?
Pokud ano, vyplynul tento zásah z použití zákona, který byl považován za nezbytný pro úpravu užívání majetku v souladu s veřejným zájmem, a nepředstavoval nepřiměřenou zátěž pro stěžovatelskou společnost?
2. Měla stěžující společnost k dispozici, jak vyžaduje článek 13 Úmluvy, účinný vnitrostátní prostředek nápravy, jehož prostřednictvím mohla formulovat svou stížnost na porušení článku 1 Protokolu 1 viz Karamitrov a další proti Bulharsku (č. 53321/99, § 77, 10. ledna 2008) Mohla by zejména získat náhradu za nemožnost užívat zajištěné zboží a za škodu, kterou utrpěla, protože její zboží nebylo udržováno v dobrém stavu?
3. Týkalo se sporné řízení práva uznaného ve vnitrostátním právu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (Boulois v. Lucembursko [GC], č. 37575/04, ECHR 2012)? Pokud ano, byla věc stěžovatele projednána v souladu s požadavky tohoto ustanovení?
Irena Válová
