Policejní zásah na usedlosti Cibulka přišel jen 11 hodin po trestním oznámení majitele. Squatteři, kteří se proti vyklizení bránili u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, tvrdili, že šlo o jejich domov. Soud ale stížnost odmítl jako nepřípustnou.
Čtveřice squatterů tvrdila, že na pražské Cibulce pobývala od roku 2012 na základě „dohody o spolupráci“ s vlastníkem. Výměnou za údržbu mohli užívat část areálu k pořádání kulturních akcí. Když jim majitel smlouvu vypověděl a oni odmítli usedlost opustit, podal trestní oznámení – a policie přišla už za 11 hodin.
Přidejte si Českou justici do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.
Stěžovatelé tvrdili, že se tím stát dopustil porušení jejich práv. Podle nich se mělo jednat o občanskoprávní spor, ve kterém by měli možnost hájit se před soudem. Policejní zásah je podle nich zbavil procesních záruk. Obrátili se proto na štrasburský soud s tvrzením, že stát zasáhl do jejich práva na obydlí a spravedlivý proces.
ESLP: Cibulka nebyla domovem
Evropský soud pro lidská práva ale jejich argumentaci odmítl. Zásadní roli podle něj sehrál stav nemovitosti – objekt byl v havarijním stavu, bez elektřiny, vody a kanalizace. Navíc žádný ze stěžovatelů neprokázal, že by na místě skutečně bydlel – jejich trvalé adresy byly jinde.
Soud připustil, že pojem „domov“ ve smyslu Úmluvy není závislý na zákonnosti užívání, ale je třeba doložit dostatečně silnou a trvalou vazbu k místu. V tomto případě však soud konstatoval, že taková vazba neexistovala. Navíc dohoda výslovně vylučovala, že by šlo o nájemní vztah.
Mohlo by vás zajímat
Ani v části stížnosti týkající se článku 6 Úmluvy, tedy práva na spravedlivý proces, stěžovatelé neuspěli. ESLP uvedl, že žádný vnitrostátní orgán neuznal, že by squatteři měli byť jen nárok na uznání nájemního práva, natož že by šlo o legitimní civilní spor.
Soud poprvé posuzoval squatting
Stížnost proto označil za nepřijatelnou – jednak kvůli neexistenci chráněného „domova“, jednak kvůli tomu, že ve vnitrostátním právu žádné jejich právo, na které by se mohli odvolat, neexistovalo.
Případ má širší význam – jde o jeden z prvních případů, kdy se štrasburský soud zabýval fenoménem squattingu. Rozlišil přitom mezi squattery v nouzi a těmi, kteří nemovitosti využívají k aktivismu nebo kultuře. U Cibulky se přiklonil k druhé variantě – šlo podle něj o kulturní projekt, ne o bydlení.
Rozhodnutí ESLP (č. 25387/21) je konečné a pravomocné. Stížnost byla odmítnuta jako nepřijatelná pro neslučitelnost s Úmluvou.
