Tlak na stát, aby plnil klimatické závazky, roste i v Česku. Na konferenci Právo a životní prostředí, kterou v kapli sv. Rafaela na Malé Straně uspořádaly Česká justice a Ekonomický deník, soudce Nejvyššího správního soudu Jan Kratochvíl vyzdvihl, že role soudů může být významná: „Soudy nejsou lékem na klimatickou krizi, ale mohou státu nastavit zrcadlo.“
Kromě soudce Jana Kratochvíla vystoupili ve třetím bloku věnovanému zejména judikatuře také Miroslav Kaštyl z Úřadu vládního zmocněnce pro zastupování státu před Evropským soudem pro lidská práva, advokát Robert Pavlů z A&O Shearman a vrchní ředitel sekce energetiky a ochrany klimatu Ministerstva životního prostředí Petr Holub.
Soudce Kratochvíl připomněl, že klimatické žaloby se ve světě řeší už od 80. let, ale hlavní vlna přišla až po roce 2015, kdy státy přijaly Pařížskou dohodu. „Tehdy se zásadně proměnila i právní argumentace – začaly se používat lidskoprávní, ústavní a mezinárodněprávní námitky,“ řekl. V Česku ale podle něj narážíme na kulturní bariéru: „Naše právní kultura je velmi zdrženlivá k tomu, aby jednotlivci u soudu chránili veřejný zájem.“
Kratochvíl během vystoupení upozornil také na to, že klimatické žaloby kladou nové nároky na soudní systém. „Soudci nejsou klimatologové. Potřebují proto kvalitní znalecké posudky a relevantní důkazy, aby mohli vůbec posoudit dopady emisí nebo účinnost opatření státu,“ uvedl. Podle něj je důležité, aby se justice adaptovala na složitost klimatických sporů a nebála se aktivně interpretovat právo v duchu ústavních hodnot.
Újma budoucích generací jako právní problém
Kratochvíl zdůraznil i specifika klimatické újmy: „Soudy obvykle chrání konkrétní práva konkrétních lidí. Ale u klimatických sporů je újma často budoucí, globální a rozprostřená. Těžko se přisuzuje jednomu konkrétnímu státu či subjektu.“ Přesto je podle něj možné prokázat i lokální dopady, například vlny veder nebo sucho, které už dnes zasahují jednotlivce a komunity.
„Argument, že Česká republika je zodpovědná jen za zlomek globálních emisí, soudy neuznávají. Každý stát musí udělat svůj díl,“ řekl Kratochvíl. Připomněl i první český případ: žalobu podanou spolkem Klimatická žaloba, kterou sám v první instanci projednával jako soudce Městského soudu v Praze.
Mohlo by vás zajímat
Spolek Klimatická žaloba ČR společně s obcí Svatý Jan pod Skalou a dalšími aktéry požaduje, aby stát přijal konkrétní kroky ke snižování emisí skleníkových plynů. Městský soud v Praze původně žalobě částečně vyhověl. Po zásahu Nejvyššího správního soudu ale došlo k jejímu zamítnutí. NSS přitom připustil, že stát by měl v klimatické politice postupovat rychleji a že jeho povinnosti nekončí plněním Pařížské dohody. Nyní bude rozhodovat Ústavní soud. Stížnost má přidělenu soudkyně zpravodajka Veronika Křesťanová.
Kaštyl: Štrasburský soud změnil pravidla hry
Miroslav Kaštyl z Úřadu vládního zmocněnce upozornil, že rozhodování českých soudů nyní ovlivní i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci KlimaSeniorinnen proti Švýcarsku. Podle něj jde o přelomový verdikt.
„Evropský soud výslovně uvedl, že státy mají pozitivní závazky chránit své obyvatele před dopady klimatické změny. A to nejen obecně, ale i prostřednictvím konkrétních cílů a zákonných rámců,“ vysvětlil Kaštyl. ESLP také poprvé připustil, že právnické osoby – například spolky – mohou být legitimními žalobci v klimatických kauzách.
Kaštyl dodal, že rozsudek přinesl i praktický návod: státy musí přijmout právní rámec s jasnými milníky, průběžně vyhodnocovat plnění a jednat včas. „Ústavní soud teď musí posoudit, zda Česko takový rámec má. V tuto chvíli se ale o klimatickém zákonu vůbec neuvažuje a stát spoléhá jen na unijní úpravu,“ upozornil.
Litigace není samospasitelná, ale mění debatu
Podle Kratochvíla i Kaštyla nelze od klimatických žalob očekávat revoluci. „Soudní rozhodnutí klima nezachrání, ale může vyvolat veřejnou diskusi, donutit stát konat a přitáhnout pozornost k tématu,“ řekl Kratochvíl. Právě to je podle něj hlavní síla strategické litigace.
Kaštyl s tím souhlasil: „Soudy neříkají státům, jak přesně mají klimatické politiky nastavit. Ale mohou konstatovat, že neplní to, k čemu se právně zavázaly.“ Připomněl, že podobně Štrasburk rozhodl i ve vztahu ke Švýcarsku – neříká, co má stát udělat, ale konstatuje, že aktuální systém nestačí.
Podle obou právníků bude důležité, jak se k ochraně klimatu nyní postaví Ústavní soud. Rozhodnutí může určit, zda stát bude muset změnit legislativu, přijmout nový zákon nebo stanovit konkrétní klimatické cíle.
Chybí vlastní právní rámec
„Stát se zatím spoléhá hlavně na evropské směrnice a cíle, ale bez vlastního právního rámce bude jeho klimatická politika vždycky křehká,“ upozornil Petr Holub z Ministerstva životního prostředí. Podle něj by Česko mělo přijmout klimatický zákon, který by závazky konkretizoval a přinesl právní jistotu i pro obce a podniky.
„Nestačí mít strategie na papíře. Musíme začít měřit, jaká mají opatření skutečné dopady na emise,“ řekl Holub s tím, že bez měřitelných výsledků je velmi těžké veřejnosti i soudům prokázat, že stát skutečně koná.
Foto: Radek Čepelák
