Méně dětí, prázdnější venkov a život, který se stále víc soustředí do měst. To, co dnes lidé řeší v každodenním životě, se podle předsedy Nejvyššího správního soudu Karla Šimky promítá i do fungování justice. Právě změna demografie a způsobu života je podle něj jedním z důvodů, proč má smysl měnit soudní mapu, na jejíž reorganizaci už pracuje ministr spravedlnosti Jeroným Tejc.
Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc připravuje reorganizaci soudní mapy. Mluví se o slučování menších okresních soudů. Zaniknout by mohla až třetina okresních soudů. Je to podle vás krok, který zefektivní fungování justice?
Oceňuji, že se Jeroným Tejc tohoto tématu ujal, protože jde o odvážný krok, o kterém se v justici mluví minimálně deset, spíš dvacet let. Dlouho jsem si myslel, že na něj ještě není čas, protože země zatím není natolik zadlužená, aby musela kvůli úsporám tak hluboko zasáhnout do struktury svých soudů. Ale současný systém už neodpovídá moderní době a změna je i z jiných než rozpočtových důvodů potřeba. Užitečnost koncentrace soudů ukazují i zkušenosti ze zahraničí, například z Dánska. Pokud bych to měl navrhnout čistě inženýrsky, bez politické odpovědnosti, šel bych ještě dál než ministerstvo a snížil bych počet okresních soudů klidně na třetinu nebo čtvrtinu dnešního stavu, tedy klidně jen na zhruba dvacet soudů v celé republice.
Třetina či čtvrtina soudů dnešního stavu? To by přece znamenalo značný dopad na uživatele justice a také počet soudců. Proč si myslíte, že by tak radikální návrh byl prospěšný?
Počet soudců by se zásadně neměnil, ale počet soudů jako institucí ano, a zejména jejich geografické rozložení. Ano, já bych řezal víc. Mluvím ale čistě akademicky. Nemám odpovědnost za to, aby to bylo politicky průchodné. V rámci obvodů krajských soudů bych nechal jen dva či tři okresní soudy. Například v Plzni jeden pro Karlovarský kraj a jeden pro Plzeňský kraj. Preferoval bych velké okresní soudy se sídly pokud možno v centrech příslušných regionů a opustil bych řadu bývalých okresních měst. Zároveň ale vnímám, že vedle ekonomických a systémových hledisek existují i politické a společenské aspekty. Okresní soud znamená zejména pro menší město i určitou kulturní a civilizační hodnotu. Je to koncentrace vzdělaných lidí. Ti jsou pro region přínosem. Tohle se nedá úplně ignorovat a někdy možná tato hodnota stojí za náklady navíc. Právě v tom je odpovědnost politiků, kterou já nemám.
A co správní soudnictví? Mělo by se také reformovat?
Tam mám dlouhodobě jasnou představu. Říkal jsem ji už při nástupu do funkce. Ideální by byly tři správní soudy. Městský soud v Praze pro hlavní město a centrální úřady. Krajský soud v Praze pro zbytek Čech. Krajský soud v Brně pro Moravu a Slezsko. Byly by to tři podobně velké soudy. Každý by měl zhruba čtyřicet soudců. To by zajistilo zastupitelnost, usnadnilo specializaci a posílilo hlubší odbornou debatu uvnitř těch správních úseků. Ty soudy by také sídlily v místech s dostatkem kvalitních právníků, kteří by tam chtěli dlouhodobě žít a pracovat. Samozřejmě by změna zprvu bolela. Na krajských soudech dnes působí velmi kvalitní správní soudci a někteří by museli změnit působiště či obor. Dlouhodobě by to ale podle mě dávalo smysl. Taková příležitost může jednou přijít. Spíš ale opravdu až ve chvíli, kdy bude stát nucen výrazně šetřit. A to zatím nenastalo.
Chcete se dozvědět více o rušení okresních soudů? Pusťe si podcast Perspektivy Česka:
Říkáte, že dnešní podoba soudní mapy neodpovídá moderní době. Proč?
Je to jednoduché. Jak často chodí běžný člověk k soudu? Jednou, dvakrát, maximálně párkrát za život. Typicky při rozvodu, dědictví nebo nějakém sporu. Proto podle mě není klíčovým argumentem dopravní dostupnost. V českých podmínkách se do krajského města dostanete z většiny míst do jedné až dvou hodin. Když k soudu jdete párkrát za život, vyhradíte si na to den.
A co třeba advokáti, kteří budou muset mnohem více cestovat.
U právních profesionálů, kteří k soudu chodí častěji, tedy advokátů či státních zástupců, by to bylo jako u soudců. Prostě by se více koncentrovali v nových sídlech soudů, tedy ve větších městech. I u nich by se prosadily větší týmy, specializace, odpojení od místních vazeb. Má to ale i druhou stranu. Centralizace znamená opouštění venkova. Je to podle mě nevyhnutelný vývoj, ale nemusí se všem zamlouvat. Vidíme ho napříč Evropou. Řečeno natvrdo, část venkova se může změnit na rekreační či seniorské zóny. Nebo na řidčeji osídlená území. Urbanizace, a hlavně odchod mladých lidí z venkova je silný trend. Promítne se nakonec i do soudní mapy.
Ministr také plánuje omezit počet soudců. Těm se to příliš nelíbí. Je to správná cesta?
Podle mě má být soudců tolik, aby justice fungovala dobře. Dnes jsme se po letech dostali do stavu, kdy průtahy jsou spíše výjimka. Rozhodnutí přicházejí v řádu měsíců. Otázka je, jak tenhle stav udržet. Můžeme mít méně soudců a více podpůrného personálu. Ale má to své limity. Pokud soudce má zůstat soudcem, který osobně rozhoduje, nemůže se jeho práce změnit v řízení týmu deseti či dvaceti lidí.
Modelů přece existuje víc.
Ve střední Evropě máme spíše byrokratický model s vyšším počtem soudců. Jiný model funguje třeba ve Velké Británii. Pokud ale zůstaneme u toho současného, musíme být opatrní. Nesmí se stát, že se vrátí průtahy, jaké jsme znali dříve. Důležitá je i velikost soudů. Na velkém soudu výpadek jednoho soudce znamená malý problém. Na malém soudu je to zásadní zásah do výkonu. I proto jsem zastáncem rušení malých soudů.
Ušetří reforma peníze? Tím totiž ministr spravedlnosti Tejc argumentuje nejvíce.
Krátkodobě určitě ne. Naopak přinese velké náklady. Půjde o propouštění, přesuny, změny budov i informačních systémů. Zpočátku to budou čisté transformační náklady a spousta chaosu a nejistoty. Podobně jako v každé firmě, která se reorganizuje. Dlouhodobě to ale smysl dává. Náklady na jednotku výkonu mohou klesnout, vzniknou úspory z rozsahu. Hlavní přínos ale vidím jinde. Větší soudy jsou robustnější. Umožňují specializaci a odbornou konkurenci a lépe vstřebávají změny v počtu napadajících věcí.
Správní soudnictví bylo dříve přetížené. V Praze se na rozhodnutí čekalo i tři roky. V posledních letech se situace ale velmi zlepšila. Jaká je dnes?
Dlouhodobě se počet věcí drží kolem 9 až 10 tisíc ročně na krajských soudech. U Nejvyššího správního soudu je to něco přes 3 tisíce. Něco přes 30 procent věcí z krajů pokračuje kasační stížností u nás. Tato čísla jsou dlouhodobě stabilní. Když jsem nastupoval, měli jsme asi 3400 nevyřízených věcí. Dnes je to kolem 1300. To odpovídá zhruba půlročnímu nápadu. Průměrná délka řízení je dnes kolem šesti měsíců.
To je opravdu velký pokrok. Čím se to podařilo?
Zvýšili jsme na NSS výkon asi o 20 procent. Přidali jsme dva senáty. Dočasně přibyly stáže soudců z krajských soudů. Ty pomohly odbourat starší věci. Zároveň se stabilizoval nápad. Dříve více kolísal a jednu dobu byl i vyšší, dnes je předvídatelnější a několik let stabilní. Podobný vývoj proběhl i na krajských soudech. Zvýšil se počet soudců a řízení se výrazně zrychlila. Dnes už opravdu u Městského soudu v Praze nečekáte několik let na rozsudek. A je pozitivní, že různí ministři spravedlnosti postupovali podobně, ať už to byla Marie Benešová nebo Pavel Blažek. Přidávali ve správním soudnictví soudce i asistenty tam, kde to bylo potřeba.
Jak se v poslední době mění věci, se kterými se lidé obrací na správní soudy?
V zásadě se posledních deset až patnáct let moc nemění. Když jsme v roce 2003 začínali, přes půlku věcí tvořila azylová a cizinecká agenda. Dnes je to zhruba 20 procent. Podobný podíl mají finanční a dotační věci. Zbytek je velmi pestrý. Hodně je stavebních věcí. Územní plány. Velké stavební projekty. Řešíme i hodně složité případy, například energetické stavby. Přibývá regulace ekonomiky. Ochrana spotřebitele. Životní prostředí. Energetika, teplárenství, těžba, odpady. Tyhle agendy jsou čím dál složitější. A často mají evropský rozměr. Co ubylo, jsou třeba dopravní přestupky či důchodové věci.
Jak silně do agendy vstupuje evropské právo?
Velmi silně. Ovlivňuje 60 až 80 procent agendy. Správní právo je velmi europeizované, více než soukromé či trestní. Neustále pracujeme s evropskými předpisy a judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Typickým příkladem je ochrana osobních údajů, daňové právo, hospodářská soutěž nebo azyl. A samozřejmě většina sektorových ekonomických regulací. Evropský prvek je dnes téměř všude. Ostatně i proto podávají správní soudy, ač tvoříme jen asi 5 % celé justice, výraznou většinu předběžných otázek do Lucemburku. Zatím jich NSS podal 60 a správní úseky krajských soudů 25.
Jak se současné geopolitické napětí, včetně konfliktů na Blízkém východě a na Ukrajině, promítá do agendy správního soudnictví a lze očekávat jeho další dopady?
Promítá se výrazně. Asi končí éra převážně tržní ekonomiky. Ekologická a bezpečnostní hlediska vedou k silnější regulaci. To se týká hlavně energetiky. V ní klasický trh skončil. Pokud jsou zdroje pro fosilní energetiku nejisté a dekarbonizujeme, roste tlak na regulaci i na hledání alternativ, například dotační podporou obnovitelných zdrojů. Přibývá i agenda mezinárodních sankcí, zejména vůči Rusku. A také regulace vývozu zbraní či zboží dvojího určení. Tyto věci se postupně dostávají i k soudům. To znamená, že správní soudnictví bude mít spíše více práce než méně.
Může napětí na ropných trzích, včetně rizik spojených s Hormuzským průlivem, urychlit tlak na dekarbonizaci v Evropské unii? Nebo spíše naopak?
To se těžko odhaduje. Západní část Evropské unie, ale třeba i Velká Británie či Norsko jsou dekarbonizaci nakloněny. Východ méně. Pro nás je to dražší a vybudovat energetiku založenou na slunci a větru tak, aby šla bezpečně uřídit, je pro Česko s jeho přírodními podmínkami a krajinným rázem složité. A na kontinentální provázanost a solidaritu bych u tak klíčové komodity jako elektřina raději nespoléhal. Náš energetický mix bude asi jiný než třeba v Německu či Skandinávii. Pravděpodobně se budeme dlouhodobě více opírat o jádro, které krajinu zasahuje relativně málo a je bezemisní. Zároveň ale megatrend dekarbonizace podle mě už běží a nezastaví se, jen možná bude více rozložen v čase.
V souvislosti s reorganizací soudů jste mluvil o vylidňování venkova. Češi vymírají a trend se nedaří zastavit. Proč?
Celkový počet obyvatel Česka zatím neklesá, ale jen kvůli imigraci. Zajímavou laboratoří je Japonsko, kde jsem nedávno pobýval. To, co tam vidíme dnes, tedy zmenšování populace a její stárnutí, může být naše budoucnost za dvacet let. Podobný vývoj je i v Jižní Koreji a v zásadě v celé Evropě. Bez imigrace by populace klesala, platí to dokonce i pro USA, které zatím populačně rostou. Lidí bude, zdá se, silně ubývat i v Číně. Populačně poroste zřejmě jen Afrika a ještě nějakou dobu setrvačností Indie a pár dalších států. Moje hypotéza je, že vyšší porodnost nevyřeší dávky nebo dotace.
Proč myslíte? Více států se snaží jít touto cestou.
Krásný příklad, že to nefunguje, je Maďarsko posledních let. Mít děti je náročné, stojí to při dnešním pojetí výchovy čas a velké soustředění, nemluvě o ryze ekonomických nákladech. Lidé mají více možností jak žít i bez dětí a řada z nich dospěje k tomu, že je pro své štěstí nepotřebuje. Jakmile je společnost bohatá a k tomu i svobodná a sekulární, má méně dětí. Ale možná stačí jen to zbohatnutí nad určitou úroveň. Vypadá to na jakýsi sociologický zákon, uvidíme, jestli bude platit dlouhodobě.
Není to trochu depresivní výhled?
Je. Ale podobné pocity tu byly vždy. Už Marcus Aurelius o tom psal ve druhém století. A svět se přesto nezastavil. Jsem zdrženlivý historický optimista a dějiny lidstva mě zatím přesvědčují, že naše budoucnost je v nejhrubším pohledu spíše lepší než horší. Což neznamená, že třeba hned příští rok nemůžeme zažít zas nějaký globální či regionální šok. Byl by od roku 2020 už čtvrtý.
