Až k dovolání dovedla skupina osmi soudců svůj spor o stravenky. Žalobu podali u svého domovského Okresního soudu v Děčíně. Napadli vnitřní předpis, který nárok na stravenku podmiňoval elektronickou evidencí přítomnosti na pracovišti v docházkovém systému. Tomu se rebelující soudci odmítli podřídit.

Sporný předpis předsedy Okresního soudu v Děčíně přitom stanovoval dvě podmínky, které pro nárok na stravenku za 135 korun denně musejí být splněny. Soudce musel v daný pracovní den odpracovat alespoň tři hodiny v budově soudu v čase od 6:00 do 18:30 hodin. A svou přítomnost musel elektronicky zaevidovat čipovou kartou do docházkového systému.

Nejsme běžní zaměstnanci

Žalobci namítali, že takto nastavená pravidla ignorují zákonný obsah funkce soudce a nepřímo přisuzují soudcům postavení zaměstnance. „Vazba nároku na pracovní benefit na konkrétní počet hodin strávených soudcem v budově soudu neodpovídá zákonnému vymezení obsahu funkce soudce, která není vázána na budovu soudu a na stanovenou pracovní dobu,“ tvrdili s tím, že soudců se nemá týkat ani povinnost elektronické evidence docházky.

Dále uváděli, že konkrétní způsob vedení docházky odporuje nařízení GDPR. Údaje o docházce a době případné absence totiž byly v daném období zpřístupněny všem soudcům i zaměstnancům. Ti tak mohli i zpětně zjistit, kde, kdo a kdy byl. Evidování docházky nezákonným způsobem podle nich nelze po zaměstnancích vyžadovat.

Mají to tak i jinde

Kvůli vyloučení z podjatosti všech soudců děčínského soudu o věci rozhodoval Okresní soud v Lounech. Žalobu kolegů „na připsání kreditu na elektronickou stravovací kartu za měsíc říjen 2022“ zamítl. Dospěl k závěru, že elektronická evidence docházky je zavedena na většině soudů a není nepříměřeným zásahem do výkonu funkce soudce. Případné pochybení jednotlivců v oblasti ochrany osobních údajů pak nemají žádný vliv na oprávněnost a zákonnost vydaných opatření.

Podobný náhled na věc měl i odvolací Krajský soud v Ústí nad Labem. Zdůraznil, že interní pravidla soudu nestanoví žádnou novou podmínku, jen vymezují, jak splnění podmínek stanovených právními předpisy ověřit. „Předseda soudu opatření přijal jako osoba s výkonnou mocí odpovědná za dodržování vnitřních předpisů, jím upravená pravidla jsou zákonná, nejsou svévolná a jedná se o systémové opatření v rámci procesu elektronizace justice,“ zdůvodnil své rozhodnutí krajský soud.

NS: soudce má chodit do práce

V dovolání soudci bez stravenek formulovali pět právních otázek. Dvěma z nich se Nejvyšší soud v řízení sp. zn. 21 Cdo 1896/2025 odmítl zabývat pro nepřípustnost. Nezodpověděl tedy, jestli je docházkový systém v souladu s GDPR a jestli důkazní břemeno o výkonu práce leží na zaměstnanci, pokud neevidoval docházku. Dovolací řízení u dvou ze žalobců zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.

Zbývajícím vzkázal, že organizační složka státu může interním předpisem stanovit další podmínky pro přiznání nároku na stravenky. Výslovně pak odmítl argument, že funkce soudce není vázána na budovu soudu. „Z povahy funkce soudce vyplývá, že se soudce v určité části pracovní doby musí zdržovat v soudní budově tak, aby byl zajištěn řádný výkon soudnictví.“

Mohlo by vás zajímat

Námitku, že vnitřní předpis neprojednala soudcovská rada Nejvyšší soud odmítl s tím, že ta je pouze poradním orgánem předsedy soudu. Ironicky poznamenal, že i kdyby šlo o zásadní otázku státní správy, ke které se rada vyjadřuje, na platnost předpisu by to nemělo vliv. „Kromě toho ani opačný závěr by nemohl být dovolatelům ku prospěchu, neboť v takovém případě by jim nárok na e-stravenku vyplývající z tohoto předpisu, nemohl vůbec vzniknout,“ dodal.

Režijní paušál o polovinu vyšší

Po zamítnutí dovolání musejí neúspěšní soudci zaplatit státu na nákladech dohromady 450 korun za vyjádření k dovolání. Příslušná vyhláška, která tyto náhrady limituje výší 300 korun, je pak podle Nejvyššího soudu od 1. ledna 2025 neaplikovatelná pro rozpor s Listinou základních práv a svobod.