Relativně dlouhou dobu jsem se snažil zachovat určitou zdrženlivost a k usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 16 ze dne 24. června 2026 se veřejně nevyjadřovat. Když mi ale dnes s přáním k narozeninám zavolal můj přítel a předchůdce ve funkci soudce Evropského soudu pro lidská práva Karel Jungwiert, v prach se obrátilo moje předsevzetí.
Samozřejmě, že po chvilce rozhovoru o věcech osobních došlo na horký brambor v rukách českých ústavních institucí, tedy na mnohokrát komentované „předběžné opatření“ vydané na návrh prezidenta republiky Petra Pavla českým Ústavním soudem. S Karlem jsme se totiž shodli, že ač napínáme svoji paměť sebevíce, nejsme schopni nalézt alespoň přibližně podobné soudní rozhodnutí vydané v kterékoli evropské zemi. Samozřejmě nemůžeme vyloučit, že na naší planetě v některé ze zemí s poněkud exotičtějším státním uspořádáním k něčemu takovému došlo, ale nevíme o tom. Tato premisa nás posléze dovedla k obecné úvaze, že soudní instituce (včetně ESLP) mají poměrně často tendenci osobovat si poněkud více pravomocí, než jim ze zákona či mezinárodní smlouvy přísluší. Nu a po skončení rozhovoru jsem již sám, začal psát…
Nejdříve mi v mysli naskočila starší paralela k použití občanského soudního řádu v předmětném usnesení Ústavního soudu, z něhož cituji: Ústavní soud proto podle § 63 zákona o Ústavním soudu přistoupil k přiměřenému použití § 102 odst. 1, 3, § 75c odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, a protože bylo třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků, nařídil předběžné opatření na základě návrhu prezidenta republiky.
Použít přiměřeně občanský soudní řád v řízení před Ústavním soudem jsem se totiž jako advokát pokusil v roce 2000. Předesílám, že to byl dost zoufalý pokus, se kterým jsem neuspěl. Leč neměl jsem na vybranou. Snažil jsem se pro své klienty, rozvětvenou rodinu Ottových ve věci restituce mimo jiné továrny Rakona v Rakovníku, dosáhnout obnovy řízení před Ústavním soudem. Zákon o Ústavním soudu (č.182/1993 Sb,) tehdy institut obnovy řízení, oproti dnešní úpravě, neznal. Moji klienti předtím uspěli v řízení před Evropským soudem pro lidská práva, jenž konstatoval ve svém rozsudku ze dne 3. března 2000, že náš Ústavní soud porušil jejich právo na spravedlivý proces a to tím, že jim neumožnil vyjádřit se ke skutečnostem, na jejichž základě vydal své rozhodnutí. Těžko se tato vada řízení dala napravit něčím jiným než obnoveným řízením.
Ústavní soud však tehdy svým rozhodnutím I.ÚS 288/2000 ze dne 23.ledna 2001 můj návrh podaný jménem mých klientů zamítl. Mimo jiné v rozhodnutí uvedl: Ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu přirozeně nelze interpretovat tak extenzívně, že by mohlo založit institucionálně zcela nový typ řízení, tedy obnovu řízení „s přiměřeným použitím § 228 a násl. o.s.ř.“ To znamená, že přiměřená aplikace o.s.ř. je myslitelná jen tam, kde sama povaha činnosti Ústavního soudu použití o.s.ř. ve vztahu k vlastním druhům řízení vyžaduje, nikoliv však již tam, kde by přiměřenou aplikací procesního předpisu, platného pro obecné soudy, měl být vytvořen nový – zákonu o Ústavním soudu neznámý – institut. Nezbylo mi než se s daným postupem Ústavního soudu vyrovnat. Obnova řízení v civilních věcech v řízení před Ústavním soudem byla připuštěna teprve po letech novelou zákona (zák. č. 404/ 2012 Sb.).
A teď k dnešní situaci. Ano, současný zákon o Ústavním soudu institut předběžného opatření zná, není to pro něj neznámá. Leč toliko v § 80, jenž se vztahuje k řízení o ústavních stížnostech. Tedy je upraven jedním ze zvláštních ustanovení o řízení před Ústavním soudem. V obecných ustanoveních o řízení před Ústavním soudem (§§ 27–63) o tomto institutu není ani zmínka. Nedovedu si představit „příčetného“ zákonodárce, jenž by zamýšlel koncipovat zákon o Ústavním soudu tak, že výslovně upraví, a to velmi precizně ve třech relativně dlouhých odstavcích, institut předběžného opatření v jednom z mnoha řízení, které zákon o Ústavním soudu zná (snad netřeba dodávat, že všechna tato řízení jsou pregnantně vymezena Ústavou České republiky – čl. 87 Ústavy) a na druhé straně ve všech ostatních řízeních před Ústavním soudem bude preferovat pro institut předběžného opatření přiměřené použití občanského soudního řádu. Podle mého názoru, toliko v řízení o ústavních stížnostech by přiměřené použití občanského soudního řádu mělo logiku, pokud by v příslušných zvláštních ustanoveních institut předběžného opatření nebyl zákonem o Ústavním soudu upraven.
K tomu lze lakonicky dodat následující.
Jedno ze základních ustanovení občanského soudního řádu a to jeho § 3 zní: Občanské soudní řízení je jednou ze záruk spravedlnosti a práva, slouží upevňování a rozvíjení zásad soukromého práva. Každý se může domáhat u soudu ochrany soukromého práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Prezidentem republiky tvrzený kompetenční spor představuje jeho domáhání se ochrany soukromého práva, a proto je na místě použít přiměřeně občanský soudní řád pro vydání předběžného opatření?
Prezident republiky z titulu svého úřadu nemůže být účastníkem řízení před Ústavním soudem v řízení o ústavních stížnostech (pouze v tomto řízení zákon o Ústavním soudu institut předběžného opatření upravuje). Vymezení účastníků v tomto řízení je upraveno v § 72 odst.1 zákona o Ústavním soudu na základě zmocnění obsaženém v čl. 88 odst. 1 Ústavy: Zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Přesto je prezident republiky ve zcela jiném řízení před Ústavním soudem oprávněn podat návrh na vydání předběžného opatření s odkazem na přiměřené použití občanského soudního řádu?
Nuže uzavírám a domnívám se, že náš Ústavní soud v roce 2026, řečeno jazykem Ústavního soudu z roku 2001 vytvořil nový – zákonu o Ústavním soudu neznámý – institut předběžného opatření v řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy. Dle mého skromného názoru je tato nová tvorba institutu předběžného opatření v rozporu jak s Ústavou České republiky, tak se zákonem o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu nepřísluší suplovat úlohu zákonodárce při vytváření právních předpisů.
Jak z této šlamastiky ven? Nemáme v České republice hegemona státní moci typu krále či císaře, jenž by mohl rychle vše napravit. Tož nezbývá než se obrátit na skutečného hegemona a tím je v našem snad ještě demokratickém státě lid. Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní (čl.2 odst. (1) Ústavy). Nezbývá mi v den narozeninový než doufat, že to lidu v těchto horkých letních dnech nebude úplně jedno.
Aleš Pejchal, emeritní soudce Evropského soudu pro lidská práva a emeritní advokát
Ve Francii, dne 30. června 2026
