Minulý týden byl zveřejněn nález Ústavního soudu sp. Zn. III ÚS 1889/20. Šlo o spor řidiče, který vykonával přes aplikaci Uber v Praze služby řidiče taxislužby bez příslušného živnostenského oprávnění.
Řidič dle nálezu tuto činnost vykonával pouze, jak prohlásil, jako přivýdělek a za taxislužbu toto nepovažoval. Případ skončil až u nejvyššího správního soudu, který potvrdil, že jde o výkon práce řidiče taxislužby. Ústavní soud stanovisko Nejvyššího správního soudu potvrdil.
Zastávám názor, že původní záměry tzv. sdílené ekonomiky, tedy sdílení majetku, auta, bytu a podobně s někým jiným za přiměřenou úhradu či podílení se na nákladech s vlastníkem poněkud předběhl pozitivní právní úpravu. Dokazuje to například poskytování služeb prostřednictvím aplikace Airbnb, který v dobách rozvinutého, kovidovou krizí nepostiženého turistického ruchu dosahoval v ČR možná stamilionových obratů v Praze či jiných turisticky atraktivních místech. A jistě se vrátí neoslaben. Ostatně v poslanecké sněmovně zájemce nalezne parlamentní tisk, kterým se snaží poslanci tuto službu regulovat zejména proto, že se vymkla z původního principu a mnozí poskytovatelé nedbají na oprávněný zájem spolubydlících, mnohdy spoluvlastníků užívat si nerušené bydlení.
Je poskytování služeb sdílené ekonomiky výkon práce, služba, výpomoc? Měla by být podmínkou zvláštní úprava, pracovní poměr, živnost? Tento problém řeší nejen v České republice, protože počet lidí, který podobné služby poskytují roste. A s tím i narůstají různé problémy.
Tak například mimo hlavní pozornost – prezidentské volby, zde v Kalifornii proběhla i některá další významná hlasování. Občané hlasovali například o aktu „Proposition 22“. (Prop22) O co šlo?
Návrh reagoval na jiný akt, který je zde znám pod značkou AB5, který měnil postavení pracovníků vykonávající služby pro některé společnosti v tomto státě. Nedávno kalifornský soud rozhodl, že společnosti Uber a Lyft porušily tento akt proto, že řidiče, které využívají neklasifikovaly jako své zaměstnance. Takový statut zaměstnance by jim umožnil veškeré výhody pracovním právem zaručené. Proto byl firmami navržen a podporován návrh aktu Prop22 který má umožnit společnostem nepovažovat smluvní partnery – řidiče za zaměstnance se všemi výhodami pracovního práva, minimální mzdou a podobně.
Celý proces přípravy vyvolával emoce. Tyto společnosti vznikali jako subjekty podporující a využívající principy sdílené ekonomiky. Ta původně stála na principu přivýdělku, využití auta, bytu k poskytování různých služeb v zásadě mimo hlavní povolání poskytovatele, mnohé evropské země takovou činnost považovaly více za živnost, podnikání, častěji než poměr pracovněprávní, ovšem právem upravený.
Do toho ale vstupují krize, zejména ta současná, koronavirová. Roste nezaměstnanost, a mnozí odborníci právě krizím přičítají úspěch sdílené ekonomiky situaci, kdy lidé sdílením svého majetku nahrazují příjmy z pracovního poměru. Je nesporné, že toto není jediná motivace, na krátkodobém ubytování prostřednictvím Airbnb mnozí vlastníci nemovitostí vydělají více než z dlouhodobého pronájmu své nemovitosti. Právě proto se poskytovatelé sdílených služeb neshodnou na definici svého postavení. Dost značná část osob poskytujících služby v rámci aplikací Uber nebo Lyft preferuje své postavení „nezávislého dodavatele služby“, ovšem ti, kteří tyto služby vykonávají jako svoji jedinou výdělečnou činnost by preferovali poměr zaměstnanecký.
Návrh kalifornského aktu Prop22 samozřejmě i finančně podporovaly velké společnosti, podle některých údajů investovali na jeho podporu až 200 milionů USD. I to je důkaz o významu tohoto rozhodování. Akt však některé benefity řidičům přiznává. Pod podmínkou že 28 až 33 % času práce pro společnost vydělávají, tedy vezou klienta či zboží, by jim garantovaly minimální výdělek, studie Kalifornské university v Berkley však uvádí, že takto určené výdělky mohou být stále fakticky pod minimální mzdou.
Ta činí 14 USD/hodinu, ovšem řidič by dosáhl pouze na 5,64 USD/hodinu. Akt Prop22 podporuje Kalifornská obchodní komora, proti němu nemá námitek asi 60 % smluvních řidičů obou společností.
Prop 22 byl tedy 3.11. schválen poměrem hlasování 57,9 ku 42,1 % z deseti milionů odevzdaných hlasů.
Z účasti hlasujících je zřejmé, že šlo o poměrně významnou normu, která se možná nedotýká jen řidičů, nabízející své služby společnostem Uber a Lyft ale mohou být motivací i pro jiné firmy. I to se mezi odpůrci normy ozývá.
Schválením tohoto aktu tedy pracovně právní rámec řidiči nezískají. Budou ve smluvním vztahu k firmě jako dodavatelé služby bez pracovního poměru. V Kalifornii tyto činnosti podle některých zdrojů vykonává více než 1 milion lidí. Výsledek je některými odborníky kritizován zejména proto, že neumožňuje těm, pro které jsou takové činnosti jediným zdrojem příjmu jakoukoliv pracovněprávní ochranu, navíc hrozí tím, že bude následovat snaha rozšířit jej do dalších oblastí práce a tím vytěsní vykonavatele dalších činností pro jiné společnosti z oblasti pracovně právní ochrany obecně.
Sdílená ekonomika je jistě fenomén zasluhující pozornost a také podporu. Má mnoho alternativ, někteří lidé ale i firmy sdílejí svůj majetek, třeba půjčovny automobilů, jiné se zabývají službami zprostředkující sdílení majetku jiných subjektů, což je třeba Airbnb ale též Uber. O tom jsem psal již v úvodu, početná je i u nás.
Samozřejmě že zde hrají významnou roli sociální média, různé platformy a aplikace. Zkušenosti však nejen zde ukazují, že sdílená ekonomika je akt pozitivní jako dostupná služba i příjem z jejího poskytování, ovšem právní úprava všech aspektů pro všechny aktéry toho vztahu v mnohém zaostává.
Ivan Přikryl
