V současné době je projednáván návrh zákona o státních zaměstnancích (Poslaneckou sněmovnou již schválen), který má v budoucnu nahradit stávající zákon č. 234/2014 Sb., zákon o státní službě. Zákon se dotkne přibližně 70 000 státních zaměstnanců a směřuje k větší flexibilitě pracovněprávních vztahů, přiblížení režimu zákoníku práce, snazšímu ukončování poměru a manažerskému řízení státní správy. Navrhuje zrušení tříměsíční ochranné doby s náhradou platu, zrušení služební komise, zánik pozice nejvyššího státního tajemníka či zrušení kariérní dráhy pro odborné specialisty. Odborná veřejnost je ale vůči zákonu spíše kritická.

I přes kritiku odborné veřejnosti jsou navržené změny svým směřováním žádoucí, otázkou ale zůstává, zda záměna za služební zákon jakousi modifikací Zákoníku práce a dalšími doprovodnými návrhy je dostatečnou změnou na jednání a chod státní správy. Zda by změna  neměla být hlubší a podstatnější.

Státní správa: od vrchnostenského principu k odpovědnému servisu veřejnosti?

Státní aparát v České republice stále příliš často působí dojmem, že slouží především sám sobě a momentálně držící moci, nikoliv občanovi jako svému mandantovi. Přes vnější modernizaci – přechod od plánovacích tabulek a schůzí ROH k Excelu, evropským směrnicím a výběrovým řízením – zůstává hlubinová podstata vztahu stát–občan do značné míry nezměněna. Anonymita rozhodování, nízká osobní odpovědnost úředníků a přetrvávající vrchnostenský přístup představují kontinuitu, která přežila změnu režimu.

Snaha současné vlády tento stav změnit, byť za cenu politických rizik, je proto principiálně pozitivní. Transparentní a efektivní stát by měl fungovat jako předvídatelný mechanismus aplikující jasná pravidla, nikoliv jako svévolný vrchnostenský subjekt.

Správní uvážení: nutný nástroj, nebo riziko svévole?

Jedním z klíčových problémů je široké používání volného správního uvážení. Požadavek, aby úředník v maximální možné míře fungoval jako „aplikátor jasných pravidel“ (vázané rozhodnutí), je v zásadě legitimní.

Velká část správní agendy takto skutečně funguje – například při vydávání řidičského průkazu nebo pasu. Právní řád jistěže nemůže pokrýt všechny situace absolutně rigidními pravidly. Klasickým příkladem je ukládání pokut: zákon stanoví horní hranici, ale správní orgán musí zohlednit okolnosti případu (zásada přiměřenosti a individualizace sankce podle § 2 odst. 3 a § 50 správního řádu). Bez uvážení by bylo nemožné rozlišit mezi bagatelním přestupkem a závažným porušením.

Problém české praxe však spočívá v tom, že správní uvážení se příliš často stává zástěrkou pro alibismus, nekontrolovatelnou diskreci nebo dokonce svévoli. Nedostatečná předvídatelnost rozhodnutí porušuje principy právní jistoty a rovnosti před zákonem. Pokud navíc úředník nenese adekvátní osobní odpovědnost, stává se volné uvážení vysoce rizikovým nástrojem.

„Svěřené“ versus „vrchnostenské“ postavení

Zásadní význam má i terminologie a filozofie vztahu stát–občan. Pojem vrchnostenského postavení správního orgánu (tradiční rakousko-uherské a později socialistické dědictví) implikuje hierarchickou nadřazenost státu vůči jednotlivci. Tomu odpovídá i jazyk mnoha úředních aktů a komunikace. Moderní koncepce by měla vycházet z principu, že veřejná moc je občanům svěřena na základě ústavy a zákonů. Úředník pak není „pánem“, ale nositelem dočasné pravomoci, kterou vykonává v zájmu veřejnosti a za kterou nese odpovědnost. Tato změna perspektivy by měla být promítnuta jak do legislativy, tak do vzdělávání a kultury státní správy.

Systémová chyba: moc bez odpovědnosti

Jádrem problému je nesoulad mezi rozsahem svěřené moci a mírou odpovědnosti. Stát nese objektivní odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (zákon č. 82/1998 Sb.), avšak reálný regres vůči konkrétnímu úředníkovi je výjimečný a obtížně uplatnitelný. Tím se de facto podporuje kultura neodpovědnosti.Dokud tento rozpor přetrvává, budou volání po radikálním omezení správního uvážení i po změně vztahového paradigmatu zcela oprávněná.

Nový zákon o státních zaměstnancích jako první krok

Nahrazení zákona o státní službě novým zákonem o státních zaměstnancích, schváleným Poslaneckou sněmovnou dne 26. června 2026 hlasy koalice ANO, SPD a Motoristů sobě (s plánovanou účinností od listopadu 2026), sice představuje významný posun, ale řešení je stále jen poloviční. Přestože zákon oslabuje některé tradiční záruky neutrality a stability služebního poměru, neřeší přímo klíčové systémové otázky – zejména míru osobní odpovědnosti úředníků a koncepční překonání vrchnostenského paradigmatu, lze jej však vnímat jako důležitý první krok k dlouhodobější reformě, která by měla následovat.