Bílá kniha justice: Pelikán navrhuje soudce na zkoušku i majetková přiznání

Pelikán připravil další dvě kapitoly Bílé knihy Foto: archiv

Místo justičních čekatelů a asistentů soudce pouze „justiční kandidáti“, tři justiční zkoušky, soudce „na zkoušku“, pravidelné hodnocení soudců či jejich majetková přiznání: to jsou jen některé z novinek, které obsahuje první kapitola tzv. Bílé knihy justice nazvaná „O soudcích“ a kterou má Česká justice k dispozici.

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) část Bílé knihy představil tento týden poslancům. První zásadní novinkou, kterou Pelikán navrhuje, je zrušení justičních čekatelů a asistentů soudců. Tyto pozice by měly být sjednoceny a nahrazeny u prvostupňových soudů novou institucí „justičního koncipienta“.
Důvodem je podle Pelikána to, že se připuštěním asistentů soudců k justičním zkouškám „zcela rozpadl dřívější čekatelský systém“, který je navíc různě pojímán v různých krajích.

Podmínkou pro to, aby se uchazeč mohl stát justičním koncipientem, bude minimální roční „mimosoudní právnická praxe“. Ta však není v materiálu nijak blíže specifikována. Délku „přípravné služby justičního koncipienta“ si představuje Pelikán tříletou, s možností ji o rok prodloužit. U justičních koncipientů „se specializací na trestní právo“ by pak příprava znamenala i povinnou roční stáž na státním zastupitelství. Ke zvážení je podle Pelikána to, zda by justiční koncipient byl přidělen k jednomu soudci, anebo by koncipoval u více soudců v různých agendách. „V prvním případě by justiční koncipient mohl v průběhu času soudci více nabídnout.

Z počátku by soudce věnoval čas na koncipientovo vzdělávání, koncipient by ale stále měl možnost absolvovat krátké stáže i jinde uvnitř justičního systému a účastnit se vzdělávání organizovaného Justiční akademií. V druhém naznačeném případě by justiční koncipient měl větší prostor získat široké zkušenosti a rozšířit si svůj vhled do problematiky“, vyjmenovává Pelikánův materiál klady obou variant. Jako další variantu vidí to, že by byl koncipient přidělen jednomu soudci, ale mohl by „za určitých okolností žádat o přeložení“.

Centrální zkoušky

Místa justičních koncipientů by byla obsazována podle představ Pelikána „na základě otevřené, centrální, písemné a anonymně hodnocené přijímací zkoušky“. Kritéria, obtížnost a zaměření této zkoušky by stanovovalo ministerstvo „ve spolupráci s justicí“. Důvodem podle Pelikána je, že soudci sice „mají v této věci zkušenosti a vědí, co je nutné u kandidátů vyžadovat“, ale ministerstvo zase garantuje to, aby „výběr budoucích soudců nenásledoval model, který by se blížil cechu“, což by „zpochybňovalo demokratickou legitimitu následně jmenovaných soudců“.
Pro tyto účely by měla být zřízena „Komise pro výběr soudců“, jejímž členem bude „rovněž zástupce ministerstva spravedlnosti, jehož úlohou bude dohlížet na výběrové řízení“. Dva členy komise by jmenovali předsedové Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu a dva členy předsedové krajských soudů. Obsah zkoušky by připravovala Justiční akademie ve spolupráci s oběma kolegii Nejvyššího soudu a s Nejvyšším správním soudem.

Koncipienti v rukách předsedů?

Zkouška by měla být zaměřena na testování „způsobilosti v právnických dovednostech, znalostech a hodnotách“, logickém myšlení a součástí by měl být i psaný psychologický posudek. „Podle výsledku přijímací zkoušky by si úspěšní kandidáti mohli vybrat svůj budoucí soud, na kterém by vykonávali přípravnou službu justičního koncipienta“, stojí v materiálu bez bližšího upřesnění.

Pelikán také nechává k diskuzi, zda by se v této fázi měly zkoušky specializovat podle toho, zda chce uchazeč koncipovat na správním, civilním či trestním úseku či má být zkouška spíše obecnější. Ne zcela jasné je pak ovšem to, že v materiálu se následně také píše, že „justiční koncipienti budou vybráni předsedou krajského soudu“. Ten by měl průběžně hodnotit výkon koncipienta, a to na základě „porady se soudcem odpovědným za jeho přípravu a s předsedy okresních soudů“, přičemž při opakovaném negativním hodnocení by příprava koncipienta byla předsedou krajského soudu ukončena.

Zkouška morální integrity

Po tříleté koncipientské službě by následovala justiční zkouška s možností jednoho opakování. Zkoušející by vybírala Komise pro výběr soudců, přičemž opět je ponecháno k diskusi, zda by zkouška měla být obecná či specializovaná. V případě úspěchu by však podle Pelikána měla následovat ještě další, písemná a anonymně hodnocená zkouška uchazeče o jmenování soudcem.
„Ta již nebude zaměřena toliko na odbornost, ale též osobnost, morální integritu a další dovednosti a předpoklady nutné pro profesi soudce. Předpokládá se vypracování přípravy řízení na základě základních procesních dokumentů a vypracování rozhodnutí po prostudování spisu a simulované jednání ve věci. Je věcí dalších úvah, zda přihlížet v otázce připuštění justičního koncipienta k výběrové zkoušce toliko k průběžným hodnocením koncipienta, nebo zda nechat pouze na soudci, ke kterému byl koncipient přidělen, zda koncipienta ke zkoušce připustí, či najít kombinaci obou těchto přístupů“, uvádí materiál. Následovat by mělo ještě psychologické vyšetření, které „na rozdíl od současného stavu nesmí být orientováno na pouhé ověření nepřítomnosti negativních abnormalit, ale naopak přítomnost požadovaných osobnostních rysů“.

Jeden rok testování v praxi

V případě úspěšného složení zkoušek a psychologického vyšetření se z justičního koncipienta stává „justiční kandidát“, kterého ovšem stále ještě nečeká návrh na jmenování soudcem. Podle Pelikána by totiž měl být „otestován v praxi“: na jeden rok by se podle jeho představ měl stát nehlasujícím členem senátu krajského soudu, kde po každých šesti měsících bude procházet hodnocením soudci tohoto senátu. V případě negativního hodnocení může kandidát požádat o přeřazení do jiného senátu.
„Na základě hodnocení rozhodne předseda krajského sudu po konzultacích se sborem soudců krajského soudu o navržení justičního kandidáta na jmenování soudcem ministru spravedlnosti, který rozhodne o navržení kandidáta ke jmenování vládě a prezidentu republiky“, stojí doslovně v této kapitole tzv. Bílé knihy. Znamená to, že po složitém výběru o několika stupních zkoušek, psychologických testů a stážování u soudu to bude ministr spravedlnosti, který rozhodne, zda kandidáta vůbec navrhne ke jmenování. V případě jmenování pak soudce bude sice přidělen ke konkrétnímu okresnímu soudu, ale na dobu půl roku až rok bude přidělen k soudu krajskému.

Hodnocení každé tři roky

Podle Pelikána by všichni soudci měli také každé tři roky procházet hodnocením, které „musí být prováděno kolegy soudci a zákonem zřízenými orgány nezávislými na výkonné moci“. Toto hodnocení „zkušenějšími kolegy“ má být klíčovým podkladem pro „postup na vyšší justiční místa“. „Konečné hodnocení vycházející ze stanoviska předsedy soudu, u kterého soudce působí, by mělo být vydáno radou soudců odvolacího soudu, která bude vytvořena zákonem jako v Rakousku, nebo předsedou odvolacího soudu“, uvádí se v materiálu. Jakkoliv se zde píše, že by hodnocení nemělo sloužit k účelům kárného řízení, tak tomu zcela není, neboť v případě odhalení „významných pochybení může být takovéto kárné řízení zahájeno“.

Soudce by také nově čekala, v rámci potírání korupce a „pro posilování nestrannosti soudních rozhodnutí“, i novinka v podobě pravidelných majetkových přiznání, která by nebyla veřejně přístupná, ale byla by součástí osobního spisu soudce. Stejná povinnost by čekala i státní zástupce.

Protože podle Pelikána soudci zanedbávají povinnost vzdělávat se, měl by být zaveden nový systém vzdělávání, který by pomocí kreditního systému zajišťovala Justiční akademie. „Neplnění této povinnosti musí být kárným proviněním“, píše se v Pelikánově tzv. Bílé knize s tím, že vzdělávání soudců bude věnována samostatná kapitola.

Stáže u vyšších soudů

Postup na vyšší soud by měl být podle Pelikánovo představ podmíněn absolvováním přípravné stáže u tohoto vyššího soudu, která „musí být dostupná všem soudcům s výborným hodnocením“. Místa na vyšších soudech by se pak obsazovala v celorepublikovém výběrovém řízení, přičemž výběrová komise by měla být centrální, aby nebyla závislá na lokálním prostředí a znovu by vedle justičních představitelů bylo zapojeno i ministerstvo spravedlnosti.

Ohledně funkcionářů soudů se v materiálu klade otázka, zda by se měl zachovat současný model výběru předsedů soudů výběrovými komisemi, anebo zvolit variantu volby soudci daného soudu. V případě výběru funkcionářů komisí by se tak mělo dít podle Pelikánovo představ formou stálé výběrové komise ustavené na vymezené funkční období, přičemž vítězného kandidáta by navrhoval ministr spravedlnosti prezidentu republiky ke jmenování, v případě předsedů okresních soudů by je pak jmenoval sám ministr.
„Mandát by v takovém případě mohl být opakovatelný, neboť jeho neopakovatelnost byla Ústavním soudem žádána pouze s přihlédnutím k aktuálnímu netransparentnímu způsobu výběru kandidáta výkonnou mocí bez jakýchkoliv brzd a protivah“, stojí v této části tzv. Bílé knihy. V případě konstituování předsedů soudů volbou by ti předsedové, kteří by chtěli být znovuzvoleni, museli podle představ Pelikána nejdříve úspěšně projít výběrovým řízením, neboť „tímto způsobem se může nebezpečí osobních vazeb či korupce, viděné Ústavním soudem, zabránit“ a zároveň vyloučit riziko „zvolení slabých předsedů“.

Emeritní soudci

Nově chce Pelikán upravit i pravidla pro výběr soudců Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. „Vzhledem k významu a důležitosti těchto soudcovských míst, se jeví vhodné, že mimo justici by se na výběru těchto soudců měla zřejmě podílet i akademická sféra a sféra politická reprezentovaná Ministerstvem spravedlnosti. Významní akademici, kupříkladu, by mohli být navrhováni děkany právnických fakult“, stojí v první kapitole tzv. Bílé knihy.

Dalšími novinkami, navrženými Pelikánem v první kapitole tzv. Bílé knihy, je institut emeritních soudců, kteří by mohli být povoláváni podle potřeby na dočasnou výpomoc k soudům či znovuzavedení možnosti dočasného přidělení soudců ke stáži na Ministerstvu spravedlnosti.

(epa)