Ústavní soud vyslal signál, jak rozhodovat při podmíněném propouštění vězňů

ÚS se zabýval podmíněným propouštěním vězňů Ilustrační foto: archiv

Při rozhodování o podmíněném propouštění osob ve výkonu trestu panuje mezi českými soudy nejednotnost a libovůle, přičemž příčinou je příliš obecná právní úprava a také absence sjednocující role Nejvyššího soudu (NS). Tak by se dal ve stručnosti shrnout nález Ústavního soudu (ÚS) z konce minulého roku. Jeho druhý senát v něm zároveň poskytl obecným soudům velmi podrobné vodítko, jak při rozhodování o žádostech o podmíněné propuštění postupovat tak, aby bylo ústavně konformní.

Rozhodovací praxe soudů při posuzování žádostí o podmíněné propuštění z výkonu trestu je dlouhodobě terčem kritiky odborné veřejnosti. Na červnové konferenci, která se loni konala v rámci akce Pražské právnické jaro, s ní například vystoupil náměstek generálního ředitele Vězeňské služby (VS) Simon Michailidis. Podle něho je přístup soudů k žádostem nekonzistentní, soudy by měly rozhodovat ve všech krajích stejně a na podmíněné propuštění by měly být stejné nároky.
Předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra, sám trestní soudce, upozornil, že příčinou je právní úprava, která soudcům otevírá široký prostor k uvážení. Řešením je podle něj jedině změna zákona. „Rozhodnutí by mohlo vyplývat rovnou ze zákona a subjektivní pocit soudce by se vyňal. Práce s vězněm by byla férovější,“ uvedl Vávra s tím, že část trestu by se automaticky ukládala jako podmíněná a část nepodmíněná. Náměstek nejvyššího státního zástupce Pavel Pukovec zase na základě analýzy Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že státní zástupci se často rozhodování soudů o podmíněném propuštění neúčastní a také kladou příliš důraz na trestní minulost odsouzeného.

Praxi obecných soudů taktéž opakovaně podrobil kritice Ústavní soud. Dosud se však omezoval pouze na konkrétní případy, bez vyvozování obecných úvah. Nález z 28. listopadu 2018, který byl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou zveřejněn 6. prosince, však obsahuje jak analýzu zákonného rámce, tak obecnou kritiku praxe obecných soudů, včetně výzvy k řešení a podrobného výkladu jednotlivých ustanovení zákona.

„Ústavní soud nicméně zároveň konstatuje, že případ stěžovatele a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v jeho případě je ukázkou a důsledkem systémového problému spočívajícího v nevyjasněnosti konkrétních podmínek a kritérií pro podmíněné propuštění. Sama zákonná úprava podmíněného propuštění používá namnoze neurčité pojmy, jejichž obsah dosud nebyl jednotnou interpretací vyjasněn ani v praxi. Taková situace ovšem narušuje principy právní jistoty a předvídatelnosti práva, které se vztahují i na oblast podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody,“ stojí v nálezu. „Za této situace, která je ústavně nevyhovující, Ústavní soud s cílem zvýšení právní jistoty a předvídatelnosti právní úpravy a rozhodování o podmíněném propuštění přistoupil k upřesnění výkladu jednotlivých neurčitých pojmů, které jsou podstatné při tomto rozhodování a k jejichž nevhodné a nedostačující interpretaci došlo i v projednávaném případě stěžovatele,“ uvozuje nález část, v níž se podrobně zabývá tím, jak by soudci měli při žádostech o podmíněné propuštění postupovat, k čemu a za jakých okolností přihlížet a jak jednotlivé skutečnosti hodnotit.

Nesmí být vyloučena žádná skupina

V první řadě nález připomíná ustálenou judikaturu ÚS z níž vyplývá, že z možnosti podmíněného propuštění nesmí být vyloučena žádná skupina odsouzených, a to ani v případě chronických recidivistů. „Ač je sice pravděpodobné, že určité skupiny odsouzených budou podmíněně propouštěny výrazně méně často než jiné, nelze žádnému odsouzenému upřít možnost prokázat polepšení a prognózu řádného života, a tedy možnost být podmíněně propuštěn za splnění zákonných podmínek. Opačný přístup by byl v přímém protikladu ke smyslu podmíněného propuštění v současném zákonném pojetí, individualizaci trestů a nepřímo i k lidské důstojnosti,“ připomíná se v nálezu.

Celý text je přístupný předplatitelům Legislativního monitoru.

Přihlásit se Registrovat se Více informací

Při posuzování toho, zda byla splněna podmínka polepšení, by neměly být kázeňské tresty či odměny být posuzovány soudem mechanicky. Stlaní postele, pravidelný úklid cely či naopak nepořádné chování, nesvědčí automaticky o tom, že došlo či nedošlo k polepšení odsouzeného. „Pokud obecné soudy ustáleně opakují, že smysl podmíněného propuštění nespočívá v tom, aby byli odsouzení po odpykání stanovené doby propuštěni na svobodu jen za dobré chování či za dobrou práci ve výkonu trestu (s čímž Ústavní soud souhlasí), pak by samy neměly podmínku polepšení hodnotit mechanicky toliko podle počtu odměn a kázeňských trestů, tedy podle „dobrého chování“ odsouzeného žádajícího o podmíněné propuštění,“ uvádí nález.

Soudci by také měli brát v úvahu čas a průběh výkonu trestu, neboť pro některé odsouzené je ztráta svobody a umístění do výkonu trestu šokem. „Dřívější porušení povinností odsouzeným jistě může mít vliv na rozhodnutí o tom, že se odsouzený nepolepšil. Pokud však svým pozdějším jednáním odsouzený prokázal, že se polepšil a že se snaží minimalizovat pravděpodobnost páchání trestné činnosti po případném podmíněném propuštění, pak ono dřívější porušení jeho povinností samo, a při splnění ostatních zákonných podmínek, nemůže zamezit pozitivnímu rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění“, konstatuje se v nálezu.

Vyvarovat se mechanického posuzování

Ohledně podmínky „řádného života“ se připomíná dřívější nález ÚS, který tento pojem definuje minimalisticky, a to primárně jako nepáchání trestné činnosti a přestupků. Nález zdůrazňuje, že tato podmínka je primárně orientována do budoucna a proto nemůže být jediným kritériem pravděpodobnosti jejího naplnění to, zda se odsouzený v minulosti osvědčil či nikoliv. Tedy zda například již podmínku porušil, neboť to by znamenalo porušení zákazu dvojího přičítání a principu ne bis in idem.

Soud by se měl při hodnocení trestní minulosti odsouzeného při žádosti o podmíněné propuštění opět vyvarovat jejího mechanického posouzení na základě počtu odsouzení či vykonaných trestů. Je třeba mít přitom podle ústavních soudců na paměti, že z kriminologických studií vyplývá, že k opouštění kriminální dráhy dochází postupně, nikoliv jednorázově. „A tak například pokud se prodlužují doby mezi pácháním jednotlivých trestných činů odsouzeným, může to značit spíše to, že odsouzený je na správné cestě opustit kriminální kariéru, než že se jedná o chronického recidivistu, kterého je třeba co nejpřísněji oddělit od společnosti,“ konstatuje nález.

Stejně tak je třeba si podle ústavních soudců uvědomit, že na některé odsouzené může pobyt ve vězení působit od jisté doby negativně, a proto je třeba vyhodnotit čas, kdy je účelné jej z pohledu jeho resocializace propustit. „ V tomto ohledu lze zmínit, že při pobytu ve vězení odsouzení příkladmo mohou ztratit některé návyky a dovednosti nezbytné pro život na svobodě a ve srovnání s pevným řádem ve vězení pro ně po propuštění může být náročné zvyknout si na samostatný život na svobodě, plný možností, nejistoty a odpovědnosti; odsouzení mohou být během uvěznění vytrženi ze svých společensky žádoucích a užitečných vazeb nebo naopak mohou navázat i nové společensky nežádoucí a škodlivé vazby, které je po propuštění na svobodu budou spíš než k řádnému životu směrovat k opětovné trestné, respektive společensky nežádoucí činnosti,“ domnívají se ústavní soudci.

Ti také apelují na stát, aby zavedl systém „analyzující a předpovídající rizika konkrétních odsouzených“, který by soudci mohli používat jako pomůcku při předpovědi pravděpodobnosti vedení řádného života podmíněně propuštěného: „V současnosti soudcům nezbývá než činit předpověď o tom, zda bude odsouzený znovu páchat trestnou činnost či nikoli, pouze na základě své profesní a životní zkušenosti, což i přes snahu soudců může vést k dojmu, že jejich rozhodování je spíše subjektivního než objektivního rázu. Pokud zákon ukládá předpovídat riziko páchání trestné činnosti, bylo by namístě, aby subjektivní rozhodnutí soudu bylo podpořeno objektivně odborně zpracovanou předpovědí. Vzhledem k tomu, že stát nevytvořil takový nástroj nabízející spolehlivou předpověď trestní budoucnosti odsouzeného, dnes k rozhodování dochází jen na základě omezených údajů, které mají soudci k dispozici“.

Konzultace s věznicemi

V nálezu také ústavní soudci apelují na své kolegy z obecných soudů, aby v zájmu předvídatelnosti rozhodování a právní jistoty vedli konzultace na úrovni věznicemi nacházejícími se v obvodu okresního soudu, okresním státním zastupitelstvím a Probační a mediační službou ČR, „s cílem dále vyjasnit interpretaci zákonných podmínek v intencích tohoto nálezu“. S výsledky by se pak měli seznámit odsouzení v jednotlivých věznicích, což by mělo zvýštl právní jistotu všech osob zúčastněných a dotčených v řízení o podmíněném propuštění. „Odsouzení by věděli, které programy mají podstoupit, popřípadě co konkrétního se od nich očekává, aby jejich šance na podmíněné propuštění byly vyšší; pracovníci vězeňské i probační a mediační služby by mohli tyto znalosti využít při rozhodování o tom, jakým způsobem pracovat s vězni, a věděli by, které informace jsou podstatné pro rozhodnutí soudů; a soudci by měli k dispozici propracovanější materiály, na základě kterých by mohli kvalitněji a jednodušeji zakládat svá rozhodnutí,“ popisuje se v nálezu. Soudci sice připouští, že to může vést k rozdílné praxi mezi soudy, na stranu druhou by se podle ústavních soudců omezila odlišná praxe mezi soudci stejného soudu a „soudy druhé instance mohou ve své sjednocovací roli dbát na to, aby praxe jednotlivých prvoinstančních soudů nebyla příliš a nevhodně odlišná“.

Celý text je přístupný předplatitelům Legislativního monitoru.

Přihlásit se Registrovat se Více informací

Petr Dimun