Novodobá bitva u Thermopyl. Soudci versus autokracie

    Před 2500 lety bránilo tři sta Sparťanů v bitvě u Thermopyl evropskou civilizaci před Peršany. V naší současnosti brání přibližně tři tisíce soudců český právní stát a demokracii před autokracií. K tomu potřebují důvěru veřejnosti, kterou jim kromě jejich kvalitní práce mohou zajistit pouze média.

    Odejde-li politik či jiný vlivný člověk od soudu z osvobozujícím rozsudkem, má veřejnost většinou jasno: zase si na něj netroufli. V mnoha případech si soudci za nepochopení svých verdiktů mohou sami.


    Co se v textu Aleše Rozehnala mimo jiné dočtete:

    • Proč (mimo jiné) veřejnost nevěří soudům
    • Co dělají soudci špatně
    • Jak problematický je vztah mezi justicí a médii
    • A jak to změnit

    Jeden z (nejnovějších) příkladů za všechny. Stát se v sobotu veřejně omluvil bývalým poslancům ODS Marku Šnajdrovi, Ivanu Fuksovi a Petru Tluchořovi za stíhání a vazbu v kauze takzvaných trafik. Nemálo lidí má za to, že se trestní právo neodvážilo vstoupit za brány politiky a soudy vlastně legalizovali protiprávní jednání uvedených poslanců. Co je vede k tomu, aby kauzu takto vnímali? Mimo jiné i skutečnost, že Nejvyšší soud nebyl schopen srozumitelně vysvětlit veřejnosti, proč bývalé poslance nebylo možné trestně stíhat.

    Vystačíme si bez vás!

    Soudci tradičně nejsou médiím příliš vstřícní, nedávají rozhovory a neodpovídají na jejich kritiku. Mnoho soudců vidí svoji roli pouze ve výkonu spravedlnosti a nikoli ve výchově veřejnosti k právnímu vědomi. Takové pojetí je však velmi pasivní a nepřispívá k otevřené justici.

    Jeden z předpokladů otevřené justice je totiž princip, že spravedlnost musí být nejen naplňována, ale také musí být vidět, jak je vykonávaná. Je-li soudnictví více otevřené, může veřejnost sama posuzovat kvalitu výkonu spravedlnosti i třeba to, zda platná právní úprava nevyžaduje změnu. Právo na svobodu projevu by nemělo význam bez práva na veřejnou kontrolu, to znamená společně s právem svobody projevu na právo veřejnosti být informován, diskutovat, komentovat a kritizovat justici.

    Spravedlnost má být vykonávána veřejně právě proto, aby se o ní mohla vést veřejná diskuze a podléhat kritice. V praxi jsme však svědky toho, že soudce v médiích odmítá komentovat svůj rozsudek a nesnaží se ho obhájit. Zpravidla argumentuje tím, že vše, co chtěl veřejnosti sdělit, je obsaženo v odůvodnění rozhodnutí a že z tohoto důvodu je komunikace s médii vlastně zbytečná.

    Musím-li vysvětlovat, je to špatně…

    Soudci rovněž tvrdí, že pokud existuje nutnost odůvodnění rozsudku dále vysvětlovat či obhajovat, není takové odůvodnění správné a úplné. Odůvodnění rozsudku jako takové však není vystaveno diskuzi, polemice, kritice tváří v tvář, nutnosti čelit protiargumentům. Princip otevřené justice také pomáhá veřejnosti pochopit roli práva a fungování soudního systému. Soudci jsou veřejné osoby, které požívají veřejné privilegia a musí na oplátku akceptovat kritiku, pokud je činěna v dobré víře.

    Nekompetentní a jednostranné mediální informace může způsobit hodně škody. Neférové nebo senzacechtivé reportáže mají potenciál poškodit pohled veřejnosti na celý soudní systém a podminovat důvěru ve vládu práva. Pokud však média přinášejí férové zpravodajství o soudním řízení a rozsudku, včetně kritiky, činí neocenitelný příspěvek k veřejné důvěře v soudnictví a k vládě práva jako takové.

    Soudci a novináři si od sebe tradičně udržují odstup. Zatímco ministři, poslanci a senátoři vyhledávají pozornost veřejnosti a médií obzvláště, soudci jakoby se médií spíše stranili. Někteří se navíc domnívají, že vlastně média nepotřebují. Dokonce často považují svůj odstup za symbol nestrannosti soudů.

    Existuje však vzájemná závislost soudů a médií. Média potřebují soudy, protože pouze soudy mohou zajistit základní lidská práva a svobody, jako je například svoboda projevu.  A soudy potřebují média, protože jim zprostředkovávají zkušenosti veřejnosti a informace o tom, zda plní svojí úlohu. Média a soudy jsou sevřeny ve vzájemném, někdy nepříjemném objetí.

    Právnické nuance versus zpravodajská jednoduchost

    Média a soudnictví ovšem představují dva odlišné světy. Novináři nemají právní vzdělání, musející dodržovat termíny, uzávěrky, mají málo času a případu mohou věnovat jen povrchnější pozornost, dávají přednost jednoduchosti před nuancemi. Soudci mají právní vzdělání, nemusí dodržovat žádné termíny, mají dost času na nastudování případu a domnívají se, že každé slovo je důležité a osvětluje problematiku respektive její pozadí.

    Soudci, stejně tak jako všichni právníci jsou navíc zvyklí mít věci pod kontrolou. Ale pokud je o soudním jednání pojednáváno v médiích, tato kontrola soudců se jakoby vytrácí. Soudci ztrácejí kontrolu nad interpretací informací, které sami sdělili.

    Je zřejmé, že soudy a média žijí ve vzájemně závislém, dokonce symbiotickém vztahu, a to již minimálně tím, že jsou soudy bohatým zdrojem lidských dramat, o kterých mohou média referovat.

    Média mají odrážet veřejné mínění a tím poskytovat reflexi soudům. Je pravda, že někdy média toto veřejné mínění spíše vytvářejí, než pouze odrážejí. V takových případech média určují veřejnosti, jak mají soudy vnímat. I přes to je obraz, jaký podávají média o soudcích a jejich práci, spolehlivým barometrem veřejného mínění, které samo o osobě není homogenní, ale komplexní a diversifikované.

    Společnost potřebuje spolupráci médií a justice

    Justice a média spolu koexistovat mohou a musí, pokud chceme mít společnost vystavěnou na vládě práva. Vláda práva nemůže existovat bez otevřenosti justice a bez důvěry veřejnosti v justici a právě média jsou základním předpokladem budování a udržování důvěry veřejnosti v justici. Pokud nebude veřejnost důvěřovat justici, bude své spory řešit jinými způsoby a nebude dodržovat soudní rozhodnutí.

    Pro vládu práva a pro stabilitu společnosti je klíčové, aby většina veřejnosti měla důvěru v soudy a byla ochotna podrobit se jejich autoritě, dodržovat a akceptovat jejich nařízení, a to dokonce i když jsou pro ně nepříznivé, kontroverzní nebo nepopulární. Jedině veřejná důvěra dává soudům skutečnosti legitimitu a účinnou autoritu.

    Otevřenost zajišťuje veřejnou důvěru jen tehdy, pokud veřejnost souhlasí s tím, čeho je svědkem. Pokud s tím nesouhlasí, může podrobovat soudy kritice a žádat změnu. Justice není posvátná kráva, musí akceptovat a respektovat kritiku a komentáře běžných občanů.

    Neznamená to, že by se soudy měli řídit tím, co o kauze píší média. Stejně tak by ovšem neměla být reakce veřejnosti na soudní řízení ignorována. Princip otevřené justice znamená i citlivost ke kvalifikovaným názorům veřejnosti.

    Soudci, bavte se s médii!

    Jak mají soudy získat důvěru veřejnosti? Samozřejmostí by mělo být jmenování kompetentních soudců, kteří splňují nejvyšší etické standardy integrity. Další podmínkou je zajištění přístupu veřejnosti k justici. Ale nejdůležitější je pro vytváření důvěry publikování toho, co vlastně justice dělá.

    Justice musí uznat zásadní roli, jakou média hrají při informování veřejnosti o právních záležitostech. Justice musí s médii diskutovat, aby zajistila, že zpravodajství bude přesné, rychlé a dostatečně úplné.

    Aktivní vztah soudu a soudců k médiím by měl vycházet z toho, že informační deficit mezi soudy a veřejností může být napraven jen soudy, které samy informují veřejnost o své práci. Veřejná důvěra se získá jen tehdy, pokud soudci vyvinou snahu komunikovat s médii.

    Co zkusit třeba toto?

    K tomu by pomohlo několik kroků. Bylo by vhodné, aby nejdůležitější soudy v zemi každý rok uspořádali konferenci, na které by veřejně prezentovaly statistické údaje týkající se jejich práce, jako je například počet žalob a obžalob, počet rozsudků, průměrná délka řízení atd. Stejně tak by bylo vhodné, aby se představitelé soudů setkávali pravidelně se zástupci médií a diskutovali o tom, co funguje a co nikoli.

    I z tohoto důvodu by měly být soudní rozhodnutí jasná, jak jen to je možné. U mediálně sledovaných kauz by měly být novinářům poskytnut materiál, který by sumarizoval základní body rozhodnutí. A v těchto případech by také osoba pověřená soudem, a myslím tím osobu s právním vzděláním, měla být k dispozici novinářům k vysvětlením skutkových a právních pozadí případu a provést média odůvodněním rozhodnutí.

    Není realistické požadovat, aby veřejnost byla schopna pochopit komplexní rozhodnutí, která jsou výsledkem dlouhého času a zkušeností. Nicméně vzhledem k tomu, že legitimita soudů závisí na veřejné důvěře jako žádná jiná profese, soudci by měli učinit kroky, aby jich rozsudky byly přístupné prostřednictví jasného jazyka, který bude spojnicí mezi jazykem veřejnosti a právem.

    Dnes má většina soudů své tiskové mluvčí, ale tito mluvčí mají často o kauze pouze povrchní představu a tudíž poskytují pouze povrchní a všeobecné informace. Často se také stává, že se soudci za tiskové mluvčí spíše pouze skrývají, což transparentnosti nepřispívá.

    Soudy potřebují, aby jim lidé věřili

    Podíváme-li se na stav české společnosti 25 let od pádu totality, není to pohled příliš optimistický. Obrovská exekutivní, ekonomická a mediální moc je koncentrována do rukou bývalého exponenta komunistického režimu a majitele agrochemického holdingu. Před soudem stojí bývalý premiér a jeho tehdejší spolupracovnice (a část obvinění stojí na nálezu bůhvíkomu náležející hroudy zlata a nezaplacené dani z kabelky).

    Před 2500 lety bránilo tři sta Sparťanů v bitvě u Thermopyl evropskou civilizaci před Peršany. V naší současnosti brání přibližně tři tisíce soudců český právní stát a demokracii před autokracií. K tomu potřebují důvěru veřejnosti, kterou jim kromě jejich kvalitní práce mohou zajistit pouze média.

    Aleš Rozehnal

    (Psáno pro server HlídacíPes.)

    Sdílejte
    Předchozí článekZpolicejnění státního zastupitelství
    Další článekK návrhu zákona, aby za majetek vydaný církvím, odpovídal občan ČR
    Aleš Rozehnal
    JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D. absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v roce 1993. Je autorem publikace Úvěry zajištěné zástavním právem, několika vydání publikace Mediální právo, Mediální zákony – komentář, Mediální zákon – komentář, Zákon o mediálních službách – komentář, Media Law in the Czech Republic, Závazkové právo. Je spoluautorem knihy Korupce na český způsob, Média, komunikace a kultura a Občanské právo hmotné - Relativní majetková práva, Nový občanský zákoník - Problémy a úskalí a Obchodní právo. Je autorem desítek článků v odborných periodikách. Působí jako externista katedry obchodního práva Právnické fakulty UK, vedoucí katedry práva na Bankovním institutu vysoká škola, jako externista na Fakultě humanitních studií UK a jako odborný asistent na Vysoké škole Bánské – Technická univerzita.